čtvrtek 24. ledna 2013

HISTORIE PANA KOCOURKA

 
Genealogie je in. V rodokmenech se hrabou lidé prostí i celebrity; včera na jedničce třeba zkoumali hříšky předků populárního romanopisce Viewegha - jedli jsme pečené kuře, popíjeli svařák a tím bádáním jsme byli téměř pohlceni. Bylo to vážně poutavé. Shodou okolností ve stejný den, kdy se diváci dozvěděli, že Vieweghův dědeček trochu chlastal a prohrál prachy na koníčkách, jsme navíc zjistili převratné informace týkající se rodové historie našeho kocoura.

Kocour Pepan, přezdívaný Hříbek, Pepeček, Pan Ňuf a podobně, s námi koexistuje už celkem dlouho. Protože je to starý simulant jako zbytek rodiny, je poměrně častým návštěvníkem u zvěrolékaře. A tam nastávají trapné okamžiky, a to nejen tehdy, když je řeč o hmotnosti. "Kolik mu je, mackovi?" ptá se doktor a my krčíme rameny a tázavě hledíme jeden na druhého. Díky převratnému včerejšímu objevu už to však víme, a to naprosto přesně.

Genealogie je pomocnou historickou vědou. Pomocnou vědou genealogie je počítačová archeologie, jež se pravděpodobně ještě ustavuje. Nebo jsme ji ustavili my. Abych byl konkrétnější, včera jsme s kolegou v práci náhodou zjistili, že máme společného známého. Pochlubil jsem se, že právě od něj jsem kdysi v pravěku získal černé zvíře, jež jsme na jeho počest pojmenovali Pepan.

Kolega, vybaven sloní pamětí, si v tu chvíli vzpomněl, že i jemu tehdy přebytečná koťata nutil, a to pomocí roztomilého inzerátu. A že ho ještě někde v poště vyhrabe. Abyste rozuměli, mně tehdy jejich majitel žádný inzerát neposlal, dozvěděl jsem se to šeptandou. Přijeli jsme tehdy na Žižkov, naložili kocourka do favorita, on roztomile koukal na neony a světýlka velkoměsta, až jsme ho vyložili v Radotíně.

Náš kocour už je tak velký,
že už se ani tak velké krabice
nevyrábějí.
K mému velkému divení mi kolega, amatérský emailový archeolog, za necelých pět minut přeposlal mail z července 2008 - málem bych zapomněl, že tehdy už byly nějaké počítače! Legračním písmem vyvedená nabídka kromě stručné charakteristiky nabízených zvířat (o tom, že jsou jejich rodiče zároveň sourozenci, je taktně pomlčeno) a jejich roztomilých podobizen obsahovala naprosto zásadní informaci - a sice datum jejich narození.

Pro nezaujaté je to možná ještě marginálnější než disputace o tom, zda Vieweghovi praprapředci leží pod tím či oním náhrobkem, ale pro chovatele bylo nesmírně vzrušující dozvedět se konečně, bezmála po pěti letech, kolik je vlastně našemu zvířeti roků. 21. května 2013 mu bude pět. A jakého je znamení! Každé ráno mu můžu předčítat horoskop!

Samozřejmě, mohl bych býval zvednout telefon a kdykoli v mezidobí zavolat kamarádovi Pepovi, zda to přesné datum nezná. Jenže to by bylo určitě proti zásadám jak genealogie, tak počítačové archeologie. Hlavně by mě fakt nenapadlo, že to bude vědět.

Zbývá už jen zjistit, které ze zvířat na snímku je to naše. Jen jedno je jisté - to vlevo to není. Má úplně jiné oči.

text Řízek, foto Archiv počítačové archeologie a mobilní fotky Řízek

Žádné komentáře:

Okomentovat