PRVNÍ - POSLEDNÍ

"Podívejme se, mladý fotoreportér!" vlídně zaskřehotal Václav Klaus mým směrem, když někdy na sklonku devadesátých let navštívil kulturní dům v Radotíně. S maminkou jsme tehdy přišli na besedu s občany a já si pana předsedu fotil žlutým bakelitovým fotoaparátem Kodak, patrně s bleskem. Fotka se nedochovala, ovšem poznámka samolibého profesora jako by předznamenala můj další vývoj. V dalších letech jsem, už se sofistikovanějšími přístroji, vytvářel různé jiné snímky, které pak svého času třeba visely na chodbě naší fakulty a teď se válí pod postelí a schovává se u nich kocour, když si myslí, že ho chceme tahat někam na výlet. V těch místech se povalují i ty sofistikovanější přístroje.

Z výše uvedeného vyplývá, že fotoreportérem jsem se nestal. Mým dalším velkým snem ovšem bylo mít kapelu, nejlépe rockovou (u folkových mi připadalo, že jejich fanynky jsou přeci jen v průměru méně atraktivní). Zůstalo bohužel opět jen u romantických představ. "Nahnědlej pomeranč, to by byl skvělý název pro kapelu!" říkám několikrát týdně, jakmile se někde ozve nějaké bizarní slovní spojení, a manželka to nesnáší. Kytara se válí nedaleko od fotoaparátů a kocoura - takže to taky nedopadlo.

Proto když jsem se octl s foťákem na cestě s opravdovou rockovou kapelou, cítil jsem zvláštní rozechvění, že se moje dva historické sny tak zlehka protínají. Možná to ale byl úpal, ono ten den bylo docela horko. Jeli jsme fotit snímky pro nové webové stránky skupiny První-Poslední. Moje role byla jednoduchá: kapelníkovi přišlo nevhodné se odbýt stativem nebo v horším případě selfie tyčí. Zvlášť když jde o tak důležitou věc, která má nakopnout zase jejich sny směrem k nekonečné slávě a vyprodanému Strahovu. Aby nemuseli předskakovat před skupinou Větry slečny Petry, jako doposud.

Určitě vás zajímá, co se tak řeší v autě s kapelou. Kromě toho, že se mě bubeník ptá, kdy už budeme mít nějaké sviště (kapela nám hrála na svatbě), se probírají třeba koncerty. Minule přišlo asi pět lidí a bylo potřeba něco doplatit. Hodně se mluví o nové desce. Ale neřeší se rotace v rádiích nebo se necituje z pochvalných recenzí, nýbrž se diskutuje o tom, proč ještě není a kde to vázne. Asi bude taky potřeba něco doplatit. Frontman mi prozrazuje, že se nové album původně mělo jmenovat Valium, ale nakonec ponese název Letargie. Nepřijde mi to šťastné - být jejich píáristou, asi bych jim to rozmlouval. "To je jako když Leoš Mareš pojmenoval desku Minuty se vlečou, tu bych si taky nekoupil," konstatuji a v nastalém tichu kapela zřejmě dochází k závěru, že by ta selfie tyč bývala byla lepší.

Dojedeme na koupaliště ve Lhotě v době, kdy slunce pomalu zapadá. Na plážích zbylo jen pár lidí - tak akorát, abychom budili jen mírné pozdvižení, když se pětice oblečených mladých mužů částečně zanoří do hnědozelené vody a já je začnu fotit. Kytarista mi půjčuje svůj lepší canon a ujišťuje se, jestli aspoň vím, kde je spoušť. To by se někdejšímu "mladému fotoreportérovi" stávat nemělo.

Fotíme asi půl hodiny a voda muzikantům vzlíná po dosud suchých košilích. "Nechcete se trochu rozestoupit, ať nestojíte jen v jedné řadě?" navrhne ze břehu frontmanova přítelkyně a já musím uznat, že je to dobrý nápad. Do té doby poněkud statická kapela vytváří zajímavý útvar, cvakáme posledních pár fotek a já si musím vzít prášek, protože je to fakt asi nakonec úpal.

Právě jedna z posledních fotek (s domalovaným dramatickým pozadím) teď zdobí nový web. Ten snad všechna vydavatelství, recenzenty a hudební stanice probere z letargie. A kdyby ne, tak kapele mohu třeba vymyslet nějaký nový skvělý název.

text a foto Řízek

ODPAL, DĚDO

Golf pro všechny chudý lidi
text Řízek, fotky Ř. a Maruška

„Golf je pro mě moc aristokratická věc. Já bych řekl, že panský dítě má hrát golf,“ vyznal se kdysi pan prezident, ale to byl ještě pouhý pan předseda. Třeba od té doby změnil názor, ale snad právě pro to, že panským dítětem jaksi nejsem a pana prezidenta jsem ještě jako pouhého předsedu velmi uznával, měl jsem k tomuto sportu dost dlouho podobně knedlíkový postoj jako on. (Kamarádi o mně tvrdí, že jsem servilní.) 

A stejně tak jsem měl rezervovaný vztah k country, suši, squashi a nákupům přes internet. A skoro se vším z toho už jsem se sblížil! Jen s golfem pořád nic. Do minulého víkendu jsem tak měl nejsilnější golfový pocit, když jsme onehdy na kolech punkově projížděli po cestičkách kolem bunkerů ještě nehotového hřiště u Berounky. Anebo když jsme pomocí klacků šťouchali v lese tenisáky do plastových jamek. Už tehdy jsem ale musel přiznat, že bych to rád zkusil doopravdy.

Golf je pro mě jako pro laika příjemnou procházkou kultivovanou krajinou zpestřenou občasným nervovým vypětím. Minulou neděli jsme se takhle pěkně prošli z Anděla k Erpetu na Strakonické. Spolužačka golfistka Lucie nás pozvala na akci, kde si každý otrapa z ulice mohl pod vedením zasvěcených zahrát na Tigera Woodse, Jiřího Bartošku a Marka Ebena zcela zdarma.

Přišli jsme právě včas, když zrovna cosi pokřtil Ondřej Hejma, který – bez urážky – pro náš program absolutně nebyl důležitý, klíčové bylo, že se mohlo začít nerušeně hrát. Na jednom ze zastřešených odpališť se nás totiž ujal roztomilý dědoušek, o němž Václav tvrdil, že učil hrát golf všechny československé prezidenty.

Byl to bezesporu sympaťák a dobrý učitel – přestože mé milé rafinovaně a nenápadně koukal na prsa (viz foto). Nejprve mě a Václava zbavil iluzí, že má odpal něco společného s hokejem, čímž nám mimo jiné vrazil hůl do opačné ruky, než bychom bývali čekali. Vysvětlil nám také, co kdy napnout, co povolit, kam se kdy dívat a na co myslet, aby se na to dalo koukat. A hlavně, aby to někam letělo.

Na estetiku bezesporu vyhrála Maruška, o mně pán s distingovaným ebenovským humorem tvrdil, že při odpalu mám „kolty proklatě nízko“, a Václav většinou míček taky trefil. Po půlhodině intenzivního tréninku, kdy nám hůl už skoro těžkla v rukou, jsme seznali, že se blíží hanspaulka (viz předchozí článek), a že je tedy třeba jít. Po několika mých nepříliš slavných soutěžních pokusech o odpal, které by asi silnější dítě přehodilo krikeťákem, jsme se vydali na další pěknou procházku smíchovskou přírodou.

Až to bude zase příště někde zadarmo, určitě jdu znovu a vyzvu dědu na duel.