PADESÁT KAPEK VODY

Když na táboře prší, spadnou ze střechy jídelny igelity a zasklí její okna, poslušné děti se obalí barevnými pláštěnkami a dírami ve střeše kape voda na neuklizené stoly náčelníků. Pár rozjívených neposlušných dětí ještě chvíli běhá na náměstí mezi stanem a jídelnou, než je někdo dořve. A místo dovádění venku nebo v lese se čas pro všechny táhne v šeru pod střechou z plachty, zkoušenou náporem dešťových kapek.

Co jsem tak slyšel, letošní Čimelice patřily k těm deštivějším, chcete-li, prochcanějším. Jako dítě jsem ty propršené dny měl nicméně docela rád, dalo se flákat ve stanu, číst si a vítězit v těch chytrostních hrách v jídelně, při kterých není potřeba pořád někam rychle běhat, na což mi přebývaly proporce.

A dalo se testovat, jestli holínky jsou opravdu tak nepropustné - povětšinou nebyly. A mokré věci se daly sušit u krbu a když neshořely, měly pak takovou exotickou kouřovou vůni. A někdy se pod podlážkou po dešti objevily takové pěkné bílé nadýchané chomáčky plísně.

I letos se mi tam líbilo a dá se to snad říci i o zbytku rodiny, který mě povětšinou doprovázel. Celkem jsem byl na táboře asi tak týden, protože nejsem ani pedagog, a už vůbec ne úředník, abych si tam mohl válet šunky celé léto, že jo.

Za těch pár dní jsem taky občas něco vyfotil, a i jiní, kterým jsem půjčil otlučeného nikona. Konečně jsem to probral.

A proč zrovna padesát kapek vody? Kapela Už jsme doma vydala kdysi výběr toho nejlepšího s velmi podobným názvem, který se mi líbil. Co kapka, to písnička, respektive fotka. Tak jsem si ho teď trochu parafrázoval, trochu ukradl. Už jste doma?

Dost řečí, běžte se na to mrknout.

text a fotky Řízek