Letos je radotínský turistický tábor patrně nejvýše v historii, na loukách nad Loučovicemi asi 900 metrů nad mořem. Kdybychom byli nějaká expedice, mohl by to s klidem být i základní tábor. O kousek výš už je jen vysílač a elektrárenské větrníky, které opodál monotónně krájí mlhu. Musím uznat, že to je pěkné místo, byť bych z čistě pohodlných a praktických důvodů uvítal, kdyby bylo blíž.
Oproti Čimelicím, kam se jezdilo v posledních letech prakticky pořád, je nové tábořiště plné podivného drobného hmyzu, který se tak rád zakusuje třeba i do obličeje a jehož štípance svědí ještě několik dní, takže i v práci u klávesnice se drbu jak kocourek, zadní packou u ucha. Tuto nepříjemnost však vyvažuje přítomnost vzácného ptáka chřástala polního, kterého však ještě nikdy nikdo neviděl. Ale že tam je, prozrazuje jeho vytrvalé chřástání, jež se nese loukou každý večer.
Lesy kolem vypadají báječně. Hraje se v nich třeba etapová hra Král Krysa, při níž se jakoby střílí a pašují předměty nedozírné hodnoty. Také se tam dá bezvadně hrát lesní golf, pokud někdo vytvoří hřiště, anebo lesní bowling, když někdo dodělá kouli, kterou jsme s Jirkou vytesali. Ale nedodělali, protože nás strašně žraly ty mušky.
Taky se chodí na výlety, když jsme ti turisti. Třeba jsme byli na exkurzi v hrázi lipenské přehrady. "Tady vlastně není nic k vidění," pokrčil rameny upřímný hrázný, když jsme došli na konec spoře osvětlené vybetonované chodby. Ale zase to bylo autentické. Otočili jsme se a šli zase ven. U paty hráze ležela mrtvá kačenka, jak zaznamenali ti všímavější.
Šli jsme pak s Péťovým synovcem Filipem na zkrácený výlet. Dramaticky jsme překonávali bahno a louže, Maruška a Fíla se chvílemi nesli a s Péťou jsme si patrně shodně připadali jako nepostradatelní svalnatí hrdinové. Fíla se předváděl. Pak jsme šli v Loučovicích na oběd, což byla síla. Našli jsme Péťu a synovce, jak zevlují u opuštěné továrny, ulovili jsme nějakou kočku a dojeli vlakem do Vyššího Brodu.
Klášterem nás provedl tak sedmnáctiletý adolescent a z více než hodinové prohlídky jsme si odnesli jen jeho dětinské fórky a bazírování na nesmyslných detailech - o klášteře, neřkuli o cisterciácích, nám vlastně neřekl nic; možná očekával, že mu to povíme my. Pak jsme nemohli najít žádnou cukrárnu, a tak jsme poseděli v německy hovořící zšeřelé kavárně plné divných fotografií, ale i dobrého štrúdlu.
Pak jsme se vrátili zpět na louku, poslouchat chřástala a bojovat s hmyzem. A chvilku poté, co se mi před objektiv šikovné, byť trošku jednodušší zrcadlovky připletla naše oblíbená zubařka Kamča, mi došel film. Tak asi zase za rok.
text a fotky Řízek (více fotek bude časem v galerii).
.JPG)
