Bratislava je kalná jako ráno po večírku k pěti letům slovenského Denníku N. K hlavnímu nádraží vede neméně hlavní silnice, auta na ní hučí a jejich rámus se odráží od zašlých domů a ozvěna proniká skrz tenkou čepici až do hlavy, kde se potkává s hladinou stolního vína. Vražedné semafory na přechodu čtyřproudé silnice nalákají běžce do vozovky, ale v opačném směru dál lhostejně jezdí auta. Je potřeba utéct Žilinskou ulicí kolem divného parčíku, který tvoří soustředné dlážděné kruhy a uprostřed je jakýsi monument. To celé rámuje restaurace ironicky nazvaná Savage garden.
Další hlavní silnice vede kolem prezidentčina paláce a dá se překonat nečekaně hlubokým podchodem, který má možná zmírnit frustraci obyvatel z chybějícího metra. Na opačné straně se cesta zvedá a silnice se klikatí a po třech kilometrech střízlivění jsem na hradě a mám město na dlani. Ze šedivého oparu vystupuje bizarní kopule na mostě SNP.
Seběhnu do maličkého centra, kterým korzují hloučky turistů. Jako by taky netušili, proč a jak se tu octli. Přes zanedbané nádraží se vracím na základnu a už vím, že zelená na semaforu tady není absolutní, takže se nenechávám přejet a Bratislava nevítězí.
Triko a legíny už se usušily na radiátoru ve Vídni. Radiátor i s bytem má strategickou polohu, stačí překonat jen dvě křižovatky s mírumilovnými semafory a jsme v Schönbrunnu. Nebe je bez mráčku; taky jsme včera pili jen černý pytlíkový čaj Lord Nelson. Zámecký park je otevřen už od půl sedmé a jeho široké cestičky hned od rozbřesku zpestřují lidé v elasťácích.
Běhající Rakušané se nezdraví, jako se navzájem nezdraví třeba subkultura lidí s košíky v supermarketu. Člověk, který vstane v šest, odflákne osobní hygienu a jde na hodinu mrznout, je tu považován za zcela normálního. Každý si tak do jediného kopečku široko daleko funí sám a ostatní ignoruje. Funí i zvířata v blízké zoo a kolem rakouských prasat leží úplně stejný odér jako u těch českých. Když se rozední, dorazí k zámku autobusy plné lidí, z nichž jen někteří mají elasťáky.
Ty moje doschnou už doma. V Krčském lese se setmělo a oteplilo, je asi deset stupňů. Občas z křoví do záře čelovky zamžourají kulaté oči zvířat, nejspíš mírumilovných, ale nebudeme to pokoušet. Tady už se lidi zdraví, ale protože jsou ozáření a nevidí se navzájem, nemávají, ale přešli do familiérnější verze – volají Ahoj. Je tu bláto, ale jinak dobře a neměnil bych.
(Rozhodně ne za Bratislavu).
text Řízek, obrázky Strava.com
Žádné komentáře:
Okomentovat