KECKY ZA DVEŘMI

Tapering v běžecké terminologii znamená cílené zvolnění na konci přípravy na onen velký závod, jíž se vše včetně nukleární rodiny doteď muselo zcela přizpůsobit. Je to něco, co jsem nikdy moc neuznával: na sto kilometrů týdně si totiž zvyknu snáz a raději než na to, že nemám skoro nic dělat, jen jíst, pít a hledět, abych se nezranil anebo neonemocněl.

Člověk je nervózní a chtěl by ještě něco dohnat, zvlášť když jsem kvůli bolavému kotníku místo oválu na Děkance obíhal ortopedy a magnetické rezonance a v duchu nadával svému (rovněž fňukajícímu) amsterdamskému spolubydlícímu Pavlovi, že nám zarezervoval hotel bez možnosti storna. 

Ono se to samo nějak uzdravilo srovnalo, ale ten kilometrický deficit tam někde je. A to mám dohnat tím, že budu třicet minut pomalu klusat?

Poslední tréninky před maratonem tak v mém podání byly všechno, jen ne tapering. Rozednívá se, nad Vltavou je vlhká chladná mlha a nikde nikdo, kdo by mi zkritizoval výběr muziky. Nejdřív to bolí, ale pak už jen rytmicky dvě a čtvrt hodiny klapu o asfalt a vůbec na nic nemyslím. 

Snad jen na běžecké boty, které jsem nechával na rohožce, že prý v bytě smrdí, a díky tomu jsem se kdysi dal do řeči s mým bývalým sousedem Tádou. Koukám, že běháš, nechceš přijít v úterý ráno na Děkanku, zeptal se a tím změnil život nejen mně, ale i té tehdy ještě budoucí nukleární rodině. 

I když už Táda běhá s jinými borci, zbytek party z Děkanky, kterou jsem infiltroval, drží. Pravděpodobně mě tam vnímají jako solitéra (vnímají-li mě vůbec), ale jsou pro mě důležití; pomohli mému běhání dát nějaký směr a smysl. 

Takže byť jsem si víkendový long odbyl už v sobotu, v neděli brzy ráno nečekaně dorazím autobusem do Komořan, kde se na obdobnou výpravu společně chystá značná část amsterdamské výpravy.

Nedělám si ambice, že bych si to celé zopakoval, spíš je kus doprovodím, nechám si vysvětlit, kdo že jsou ti influenceři, které diskvalifikovali na maratonu v Berlíně, a pak se vrátím. Jenže ve čtyřech to (i se) rychle utíká a najednou jsme v družném hovoru v Radotíně, noha drží a přece se teď nebudu otáčet - táta vždycky říkal, že správnej turista se nevrací stejnou cestou. A tak s nimi běžím dál, po levém i pravém břehu až do cílové kavárny, 56 kilometrů ve dvou dnech. Ani tohle tedy nebyl tapering.

Týden před závodem už se to prý dá jen zkazit, proto už sobotní long měří jen hodinu a půl a má se absolvovat bez velkého chvátání. V Braníku se brzy ráno scházíme čtyři, Honza a Míra jsou výkonnostně jinde, a tak se s nimi aspoň rozklusám a pak jim zamávám a půjdu si po svých, říkám si. Cokoli jiného by totiž byl nerozum, vždyť jejich plánované volné tempo bezmála odpovídá tomu, co poběžím při maratonu. Samozřejmě že opět běžím s nimi a mám z toho oči navrch hlavy, protože je to asi o tisíc procent zábavnější, než kdybych se hodinu a půl kamarádil s podcastem.

Bylo to bezvadné, nicméně tapering to teda nebyl v žádném případě. Možná se v Amsterdamu i tak ukáže to nejlepší ze mě. Anebo se v tu nejhorší možnou chvíli projeví, že ty společenské kilometry na poslední chvíli byly prostě navíc. 

Ale ať už to dopadne jakkoli, jsem vděčen za ty smradlavé boty na rohožce a za to, co mě díky nim potkalo. Nechávejte kecky za dveřmi, změní vám to život.

text a foto Řízek

KONVOJ

Tupě to zadunělo, když jsem vzteky nakopl mantinel. Dostali jsme zrovna po pár vteřinách v oslabení gól na 0:2, odešel jsem střídat a pustit do hry Dana, ať si to taky užije. Jenže ten se netvářil, že by po tom zrovna toužil. Byl celý zelený. "Asi jsem chytil něco od dětí. Anebo to byly ty hot wings k obědu..."

Danova aktuální kondice zhruba odpovídala situaci a stavu celého týmu. Nedaří se nám, před zápasem jsme měli v šesté lize jen jediný bod a od chvíle, kdy kapitán Filip neuvážlivě prohlásil, že soupeř vypadá hratelně, se to zase sypalo.

Ne že bychom na ně neměli, jen nejsme moc schopni dát gól. A zatímco se o něco snažíme, jsme faulováni a trochu si i povídáme, protože rozhodčí na to jen čumí, případně to sarkasticky komentuje. 

Hlavním diskutérem je Matyáš, rozhodčí se bohužel projevuje podobně vadně jako on. Mně to trvalo poměrně dlouho zjistit, že snažit se člověka každou větou urazit k cíli obvykle nevede, tenhle idiot k tomuhle poznání zjevně doteď nedospěl, bohužel nad námi má momentálně z pozice své píšťalky určitou moc a je to frustrující.

Gól dostáváme minutu před koncem poločasu a sportovně je třeba přiznat, že zcela bez přičinění rozhodčího. 

Říkáme si o pauze, jak a co zlepšíme. Hned místo rozehrávky Matyáš zkusí překvapit brankáře, což po něm nikdo nechtěl, a netrefí se asi o deset metrů, takže chvíli nenadáváme na rozhodčího. "Myslím, že by týmu pomohlo, kdyby dva z nás už šli konečně do hajzlu, a jen jeden z nich jsem já," konstatuju po utkání.

Hra se jinak poněkud vymyká kontrole, je to takové okopávání. "Cože? Jako že když mám dlouhý vlasy, jsem automaticky gay? Ty jsi ubožák," doléhají ke mně útržky konverzací z Matyášova regionu. 

Ten je poněkolikáté upozorňován, že ještě jednou bude cítit potřebu komentovat (ne)rozhodnutí sudího, a bude žlutá. Než nastane "ještě jednou", netrvá to ani dvě minuty. Ukazuje se, že rozhodčí skutečně karty má. Matyáš ironicky zatleská, což arbitra rozzuří a tasí červenou. Tak to jsme opravdu přesně potřebovali. Na odchodu ještě poskytne rozhodčímu nevyžádanou zpětnou vazbu, kvůli níž (třebaže je naprosto přesná) si ještě pravděpodobně pár zápasů nezahraje. 

Hratelní Catchers přesilovku využijí okamžitě, jenže vyloučení je i tak na deset minut, čímž naše šance na bodový zázrak pohasínají. Filip má i v oslabení několik šancí, nakonec se nám však podaří snížit až pár minut před koncem díky brankáři Milanovi. Jeho prudká rána ze standardky proletěla dírou v zanedbané síti až k mantinelu s nápisem, že opravu hřiště platila Národní sportovní agentura.

Poslední kvazišanci zhatím já, když se mi nelíbí, že mě jeden z těch nekopů mimo balon jen tak chytne a odhodí; ostatně, komu by se to líbilo. Následuje menší potyčka, po které arbitr usoudí, že už to pro dnešek stačilo. Asi mám potřebu rozhodčímu také něco říct, ale je to zhruba podobně nadějné, jako snažit se někoho na Facebooku SPD přesvědčit, že Rusko je zlo. Nakonec toho necháme a jdeme vyřešit Dana.

Ten je stále zelenější, taky že už dvakrát zvracel. Potíž je v tom, že do Malešic přijel na skútru. Předsednictvo rozhodne, že v takovém stavu jet nemůže. A protože se motorky všichni bojí, jedu nakonec já, byť jsem naposledy seděl asi před pěti lety na čezetě/praseti z roku 1960. Moje elektrické auto dostává Kuba, zbytek mužstva jede s Filipem a něco na nás huláká z okýnek. 

Občas zapomenu vypnout blinkry (prase je nemá), občas omylem troubím, protože tlačítka jsou blízko od sebe a mám velký respekt z tramvají a podobných věcí, jinak to jde. Jen je mi trochu zima: mám na sobě jen zpocený dres, rukavice a Danovu helmu, která může a nemusí obsahovat školkové rotaviry. "Jedno kuře tandoori pro pána," volám na první vozidlo v konvoji a opravdoví jídlonošové se kolem nás proplétají na ještě bizarnějších neosvětlených vozítkách. Tlemíme se tomu.

Chvílemi mám pocit, že to je, jako když jsme kdysi jezdili z prvních ovšemže prohraných zápasů Forejtu. Od škváry umazaný Vlastík, Vašek, brácha, Rádoš a další, všichni vysmátí. Připadá mi, že schválně jedeme oklikou, abychom si téhle spanilé jízdy užili co nejvíc, nebo prostě ten skútr jede tak pomalu. 

Nakonec končíme na Vinohradech, popřejeme Danovi dobrou noc, která bude bezesná a záchodová, a loučíme se s tím, že příště už to konečně vyjde. 

Doma na mě čekají holky s polootevřenou náručí. "Tys jel v helmě toho nemocnýho?! To si děláš prdel. Takže se teď kvůli tvýmu fotbalu všichni zeblijeme?" vítají mě jako hrdinu. 

Ale dopadlo to dobře, bylo to asi jen KFC. Dan už je zdravý jak řípa a my můžeme opustit karanténu a těšit se na příště.

 text Řízek, foto Míňa

STAROBNÍ POLE

Vstávám ve tři čtvrtě na šest. Je to shodou okolností čas, kdy se naše jinak velmi tichá kočka (občas ji na několik hodin omylem zavřeme do vysunovacího koše pod dřezem, aniž proti tomu jakkoli protestuje) hlasitě dožaduje kapsičky. O dvě minuty později má zvíře tu nejhezčí část dne za sebou a je načase se zamyslet, co si dnes počnu se sebou, dokud holky spí.

Václav má svátek (popřeju mu); je to takový ten zavírací typ svátku, tudíž je otevřeno jen ve večerkách a v plavečáku v Podolí. Brr, venku je sedm stupňů, což je však úplně irelevantní, protože plavat se mi nechce za jakýchkoli podmínek. Dneska se mi dokonce nechce ani běhat, protože mám ze včerejšího výletu na kole unavené nohy.

Jasně, mohl bych taky jednou sedět doma na zadku. "Pojedeš do té Unhoště?" ptá se o hodinu později rozespalá Maruška a stejně jako mí (pořád ještě) spoluhráči z fotbalu ví, že i když říkám, že se mi nechce, že stejně nakonec půjdu. (Ale po sezoně už skončím, tentokrát opravdu.)

A tak jedu do Unhoště na závod, s těžkýma nohama, se zatejpovaným kotníkem, ale s úplně čistou hlavou. Je to krásná a hrozně divná desítka, kterou jsme kdysi objevili snad proto, že tu bydlí Maruščina někdejší svatební svědkyně, a kam se rád vracím: prvních pět a půl kilometru se v ostrém tempu klesá po lesní pěšině podél potoka, pak se u nějakého mlýna zahne do prudkého kopce, na dvou kilometrech se nastoupá vše, co se poztrácelo, a pak už se to valí do cíle, když tedy zbývají ještě nějaké síly.

Bohužel se mi letos o půvabu tohoto tradičního sportovního svátku nepodařilo přesvědčit nikoho z kamarádů a známých, ale tuším, že si to užiju i tak. Když si ujasníme, jak se píše "SK Babice", a když paní pořadatelka pětici závodníků paralelně konaného běhu pro veřejnost popáté vysvětlí, že mají běžet za rybníkem doleva, ne doprava, celé startovní pole zběsile vypálí od sokolovny dolů, k potoku a ještě níž.

Nevypálím. Dílem to je taktika (já si ten kopec dobře pamatuju, i když jsem tu pár let nebyl), dílem to, že se nohám po včerejšku, předvčerejšku a předchozích 41 letech vůbec nechce do otáček. Jsem v nějaké zvláštní části starobního pole; míjím zasloužilé sportovní umělce ze seriálu Běhů do kopce v Praze a okolí a trochu mě to zneklidní.

Nevýhody použité taktiky začnou být jasné záhy: jakmile se z asfaltky zabočí doprava, ne doleva a cesta se zúží, tempo pelotonu povážlivě povadne, zároveň je velmi složité se prodírat kupředu, když je z jedné strany sráz a z druhé kořeny a šutry. Nějak se postupně dostávám do tempa a předbíhám pocitově davy, reálně tak deset lidí v různém stádiu dušnosti. Ale krotím se, protože můj čas přijde u mlýna. A mlýn je tady.

Prvních asi dvě stě metrů je nejprudších, pak už je to mírnější, byť pořád dost dlouhé, ale i přehledné. Barevní panáčkové nade mnou se rychle přibližují. Pocitově jich je asi deset, reálně spíš dva, nicméně je to i tak posun. Tohle mi po proflákané první polovině závodu opravdu vyšlo.

Dva kilometry před koncem, když už asfaltka více méně po rovině vyhlíží Unhošť, si dělám zálusk na ještě jednu šedivou čupřinu před sebou. Jenže mi to neprojde, protože pán to zmerčí. Blížím se, jenže ne dostatečně rychle. Muž nakonec těsně uhájí svou pozici, za čárou padne na záda a poté, co se mu vrátí dech a barva, se tradičně ptá, co jsem za kategorii. Věděl totiž to, co já ne: že se tady hrálo o prestižní třetí místo v kategorii Muži B a o desáté místo celkově. Takže on má bednu a já si za svůj dnešní výkon zasloužím brambory.

Ale kromě toho i bábovku a koláček a nečekaně senzační kafe z místní cukrárny - tím se spolehlivě zalepí jakékoli chmury, což věděl už Plíhal. Je to tak, mám za sebou tu nejkrásnější část dne. Ale jo, mohl bych i sedět doma na zadku a třeba by to taky bylo fajn.

text Řízek, foto slečna od koláčků

ZKUŠENOSTI S PROUDEM

Červeným elektrickým autem jezdíme tři měsíce a z něčeho, co nejen pro nezúčastněné muselo vypadat jako poměrně nákladný úlet s nežádoucími prvky dobrodružství, se rychle stala radost. Zejména když člověk aktuálně jede kolem pumpy a kouká na ty ceny. 

Nemyslím si, že byste měli všichni okamžitě přesednout (ani to nedělejte, protože pak budou fronty na nabíječkách), nicméně napadlo mě, že by pro někoho mohlo být užitečné shrnout, na kolik nás tahle sranda vyjde.

Minimálně to může být užitečné pro mě: ví se o mně, že moje finanční gramotnost je nevelká. Pomiňme teď pořizovací cenu (nebylo to zas tak drahé, neboť je to česko-korejské) a to, že auto asi bude ztrácet na hodnotě jiným tempem než spalovací (nejspíš rychlejším, ale co já vím), ale co tedy stojí samotná jízda na ten proud? 

Elektromobil se velmi vhodně páruje s domem s fotovoltaikou. Nebo aspoň s domem s garáží nebo zahrádkou, kde se dá zastavit poblíž zásuvky a přes noc jej napojit. Jenže tím nedisponujeme a asi ani disponovat nebudeme, vesměs tedy nabíjíme ve veřejné síti. 

Na druhou stranu máme auto, které je na poměry elektromobilů velmi úsporné a tak malé a obratné, že se s ním dají dělat takové odvážné parkovací kousky jako na fotce (pro případné rejpaly: ty překážející zákazy zastavení byly neplatné, jen připravené do budoucna).

Pokud člověk nemíří někam za hranice všedních dnů, není zpravidla důvod dobíjet rychle a dráž (stejně jako řešit dojezd, na který se lidé tak nějak automaticky ptají jako první). Pomalé nabíjení v "naší" síti aktuálně vyjde na 8 korun za kW (lze i za 7, ale s tarifem za dvě stovky). 

Auto si za prvních 7000 km, které jsme s ním ujeli, v průměru řeklo o 15 kW na 100 km, což by při výhradně pomalém nabíjení dělalo 1,20 Kč za kilometr. Na začátku člověka šokuje, že po městě nežere skoro nic, třeba do 10 kW, zatímco na dálnici, nedejbože do kopce nebo proti větru snadno přes dvacet (při normálních 130 km/h). Funguje to ale i obráceně: z Krkonoš jsme do Hradce dojeli asi za sedm. 

Nejdražší nabíjení nebylo v Itálii ani v Rakousku (kde jsme se vždy vešli v přepočtu do cca 15 Kč/kW), nýbrž na zlodějské ultrasupermegarychlé nabíječce ČEZ před mekáčem v Lokti za 16,90 (naše kona navíc tak rychlé nabíjení ani neumí využít). To byla jedna ze začátečnických chyb: opodál za živým plotem vedle u KFC jsou totiž schovaná výrazně levnější dobíjecí zařízení z naší sítě. Správná varianta je zaparkovat tam a najíst se u mekáče (hlavně ne naopak). 

Naopak párkrát jsme dobíjeli gratis: v hotelu u Gardského jezera či v Beskydech poté, co mi nakonec vrátili peníze za zmatlanou fakturaci. No a taky asi dlužím tak stovku až dvě tchyni za to, že jsem párkrát přes noc připojil auto do sítě na chatě... 

V součtu jsem za tři měsíce a 7000 ujetých km doteď za dobíjení utratil zhruba 9400 korun, přibližně 1,3 koruny za kilometr. S předchozím hyundaiem jsme jezdili (optimisticky) za 6,5 litru na sto (reálně spíš za sedm). Kdybych počítal benzin za 45 korun, jsem za stejnou vzdálenost skoro na 21 tisících. Plus dálniční známka, kterou elektroauta bůhvíproč neplatí. Při našem průměrném ročním nájezdu bych za palivo mohl ušetřit možná až třicet tisíc (i s veřejným dobíjením). Které nepochybně utratím za nějaké úplné kraviny. 

Samozřejmě je všechno zkreslené tím, že naše zkušenosti jsou jen letní, přes zimu se kvůli topení spotřeba výrazně zvýší, a tím i citelně zkrátí dojezd. A samozřejmě jsou kolem toho i vosery, jako když chce člověk na sídlišti nabít, je volno, ale nedostane se tam, protože před nabíječkou stojí dvě naftové oktávky (není tam značka, takže můžou), anebo nabíječka pro jistotu nefunguje vůbec. Ale není to časté.

Každopádně to hlavně jezdí hrozně hezky – třeba ty hbité rozjezdy a odpich, když člověk potřebuje. Ostatní auta se určitě cítí stejně trapně jako já, když se na hanspaulce snažím startovat na míč uprostřed hráčů mladších o dvacet let. Baví mě i to ticho a možnost ovládat vůz jen jedním pedálem (brzdu člověk využije sporadicky). 

Spalovací auto už bych samozřejmě nechtěl, nevidím v tom žádné výhody. Tohle jezdí stejně nebo lépe a to, že to za jízdy nedělá brm brm, mi nijak zvlášť nechybí. Ale fakt si to nekupujte, už teď je "naše" nabíječka u Hediny školky až moc často obsazená.

text a foto Řízek

PACOVANEJ Z OUTLETU

Prosinec 2020

Běhám zhruba osm měsíců. Toužím po osobáku na desítce. Toužím vlastně po jakýmkoli osobáku, protože nic takovýho se u mě nevede. Je covid. Píšu z HO kolegovi a běžci Lukášovi, že si půjdu zítra zkusit zaběhnout rychlou desítku, abych nějaký PB měl. Odpovídá mi, ať počkám, jestli můžu, že se mu to zítra nehodí, ale že mi tu rychlou desítku rád odvodí někdy jindy. 

Květen 2026

Slavím narozky, takový ty hloupě kulatý. Lukáš tam je, z čehož mám radost. Přijde jen o kousek později. Po příchodu mi dává dárek, takovým tím samozřejmým až nepatřičným způsobem, kterej je sympaticky a nezaměnitelně jeho. Předává mi modrou dárkovou obálku a říká u toho: Tady máš dárek. Doma ho rozbalím, je v něm voucher na startovný na zářijový pražský desítce a na něm rukou dopsáno: Osobní vodič na 39:59. 

Srpen až září 2026

Už rok a tři čtvrtě mě při běhu bolí noha, někde těsně pod zadkem (v květnu jsem kvůli tý bolesti vzdal maraton v Praze). Jen je to tedy poslední měsíce horší než dřív. Je to vlastně vůbec nejhorší. Asi dva měsíce taky Lukáše bolí “jeho” kotník. Taky hodně, i když to historický srovnání nemám. Bolí ho ale tak, že poslední týdny prakticky neběhá. Počítám s tím, že navzdory bolesti si ten závod odběhnu, třeba jen pro tu radost, že ještě pořád běžím. S Lukášovým pacováním moc nepočítám. 

1. 9. 2026

Lukáš se v poslední dny trochu rozběhá. Asi i díky doktorům, u kterých byl. Začal jsem počítat s tím, že to nakonec v sobotu poběžíme oba. Píšu mu někdy večer, jestli už si vyzvednul číslo. Odpovídá tak nějak na Lukáše: “Ne. Čekal jsem na pokyn, zda vůbec běžíme.” Tak ten pokyn tak nějak bezděčně vydávám. 

5. 9. 

Lukáš jde těsně před závodem kvůli kotníku na magnetickou rezonanci. Já jsem kvůli Jaruščině odjezdu do Jablonce připraven nezvykle brzy. Čekám na Lukáše na lavičce za jejich domem na Lišce. Jsem v klidu, čtu si Enko, vlastně vůbec nevím, jak poběžím, poslední pokusy o návrat k tréninku na ovále ukazují, že bych mohl běžet někde na úrovni svého rok starého PB, tedy kolem 42:20. Hodinky předpovídají 42:14.

5. 9., 18:20 až 19:29

Lukáš je ready tak akorát, abychom to na start stihli. Je to skutečně tak akorát, rozklus máme cestou ze zázemí závodu dole na Václaváku ke startovnímu roštu na náměstí Republiky. Protože jsme si oba do přihlášky napsali čas 39:59, zařadili nás do “koše” A. Stoupneme si do koše B, protože si Lukáš myslí, že už je to konec A. Dvě minuty před výstřelem se pokoušíme prodrat do A. Prodírání vedu já, ačkoli to vůbec neumím.  

5. 9., 19:30

Zazněl výstřel, běžíme. Oba jsme v roli, kterou neznáme. Lukáš dělá pacera (asi poprvé v životě, ale neověřoval jsem; je to informace, která by v Enku vyjít nemohla, tady asi jo). Já jsem ten, co je pacovanej. Byla to vlastně jediná myšlenka, která mě v poslední době malinko znejistěla: jak se to dělá, když jsi pacovanej? No, věnoval jsem jí jen chvíli, usoudil jsem (správně), že to nevymyslím. Tak to teď běžím. Vlastně je to fajn. Lukáš mi těsně před výstřelem řekl, že mu mám dávat pokyny. Nedávám. Ale běžíme furt blízko sebe. On se občas zeptá, jaký to je. A já mu popravdě odpovím: Ale jo. 

5. 9., 19:45 až 20:13

Někde v Husákově tichu, kde je strašně divnej a nezvyklej smrad – zapáchá tam pot místo výparů z aut – mě začíná bolet na prsou. Není to úplně na prsou, je to přesně na hrudní kosti. Vůbec to neznám: za šest let, co běhám, se mi to nestalo. Je to trochu blbej pocit, nedá se moc dýchat. Tu nohu, co mě rok a tři čtvrtě bolí, prakticky necítím (později, při zapisování na Stravu, vyhodnotím její bolest na stupni pět, poslední týdny jsem běhal ve stupni osm). Někde na čtvrtým kilometru se Lukáš v roli empatického a fakt dobrého pacera ptá, jak to jde, tak mu po pravdě odpovídám, že budu asi zpomalovat. To splním, zpomaluju, prakticky až do cíle, když pominu velmi stopový pokus o závěrečný finiš. 

5. 9., 20:13

Dobíháme. Mačkám hodinky. Vím, že to není osobák. Asi po dvou minutách, když už kráčíme kordonem v ulici Na Příkopě, se Lukáše ptám, za kolik jsme to uběhli. Říká, že 43:19. Je to přesně minutu za mým osobákem z prosince 2025, kdy jsem si zkusil zcela sám kroužit na ovále na hnojárně, zatímco kolegové z Děkanky dleli ve Valencii kvůli maratonu. Asi jsem trochu zklamanej, ale moc to není cítit. Vím, že to rychleji prakticky moc nešlo a že ta neznámá bolest byla divná. Asi jsem zklamanej hlavně trochu kvůli Lukášovi, kterej to podle mě pacoval vzorově. Že musel dvě třetiny závodu běžet s hlavou vyvrácenou dozadu, byla moje vina, domluvený tempo jsem neuměl udržet (na rozdíl od něj).

5. 9., 20:14 a dál

Ale tak nějak jako Edith Piaf ničeho nelituju. Byl to hezkej zážitek a hezkej závod. Uděláme si po vylezení ze zázemí závodu uprostřed Václaváku hezký fotky. A čeká nás cesta na narozeninovou oslavu Vaška, Lukášova nejlepšího kamaráda. Na Pražskýho povstání u auta se převlíkneme (úplně, snad tam nejsou moc citlivý pouliční kamery). Na oslavě se dobře bavím, ačkoli tam vedle Lukáše a Vaška nikoho neznám (a to je pro rozenýho introverta potenciálně peklo). 

6. 9., 6:45 ráno

Po třech hodinách spánku (ano, ta oslava byla fakt fajn) mě budí kočinka, která chce ven. Asi už se mi nechce spát. Kouknu na fotky z večera. Vidím na nich, že jsme se uprostřed Václaváku vyfotili na pozadí s nápisem Outlet. To mi přijde případný a fajn. Pustím počítač a sepíšu tenhle text, o kterým ještě nevím, jestli ho Lukáš dá na blog. Jsem spokojenej sám se sebou. Navzdory všemu, co se píše výše. I tomu, že ten osobák o minutu odolal. 

text Pavel, fotky Řízek

ZMEŠKANÉ HOVORY

Cestou od ondřejovské hvězdárny zpátky k řece jsem přemítal, jestli to bude stačit. Na břehu v kempu byly připravené špalky coby stupně vítězů a vše se schylovalo ke slavnostnímu směšněhrdinskému ceremoniálu. Odhaduji, že se budou rozdávat tatranky a nejlevnější sprchové gely z Rossmanna, a to těm dnešním nejlepším běžcům do vrchu. A jestli jsem správně spočítal vrásky a šediny těch, kteří doběhli přede mnou, mohl by vyjít bronz v kategorii a to by bylo hezké. Historie se už nebude ptát, že nás v kategorii bylo asi šest.

Jenže v kempu mě nevítá nikdo jiný než řada zmeškaných hovorů: naše kočka Coco je nějaká divná, nežere (pravda, to už třetí den) a má ve stelivu krev (to je novinka). Naposledy smutně pohlédnu na špalek, na nějž někdo fixkou napsal "3.", a poklusem zamířím k autu, ze kterého se za okamžik stane zvířecí sanitka. 

Kočka vypadá celkem normálně, ale ona i normálně vypadá trochu divně. Ví se o ní, že výlety na chatu tak úplně nevyhledává; připadá si tam nesvá, jako by na ni zdánlivě nekonečný prostor (v porovnání s hranicemi bytu) bez ustání číhal. Dokonce i své standardně tiché mňoukání ještě víc ztlumí, asi jako když já kuňkám na editorské poradě, aby ji svět neslyšel, což někdy trochu komplikuje její nalezení. 

V přepravce ji vezu místnímu veterináři, který nám ošetřoval už několik zvířat a i v okolí se těší celkem dobré pověsti; ono tam ostatně zas tolik veterinářů není. V čekárně mě zaujmou a vyděsí strašlivé portréty známých osobností ze širšího okolí (poznávám Tondu Panenku, jak na mě potutelně mrká, vedle něj se Honza Nedvěd chlípně směje), ale říkám si, že dobrý lékař nutně nemusí být vkus a třeba ta hrůza je jen nějaká úlitba komukoli.

V ordinaci panuje víkendový chaos, postupně si nás předává několik sester a nakonec i lékař. Kočce udělají vyšetření krve a po něm se všichni tváří závažně. Kočka dostává antibiotika a lékař mě mírně vykolejí dotazem, jestli ji tam chci rovnou nechat přes noc (to odmítnu a raději přijdeme druhý den na kontrolu, byť to znamená další sezení pod Nedvědem). 

Kočka něco málo sní, přesto se druhý den vracíme. Závažné výrazy se opakují, dělá se test na nějakou ošklivou nemoc, což vyjde pozitivně, takže se vážně tvářím i já. 

Doktor chce Coco dovyšetřit zítra, zase to odmítám. Není to kvůli obrazům, ale už chceme být zpátky v Praze. Vyžádám si aspoň výsledky krve (možná to byl krevní obraz!); je to od pohledu docela divočina, protože v těch správných hodnotách je asi jen jméno zvířete a věk. Snímek posílám umělé inteligenci. Jak jsem zvyklý, že mi normálně nepokrytě podkuřuje a bezvýhradně se mnou souhlasí, tentokrát spíš volí naléhavý tón a doporučuje jednat rychle. Působí to dojmem, že kočka bezmála umírá. Na to, že umírá, je sice docela v pohodě, jenže co když to jen umně maskuje? 

Snímek posílám raději i skutečné kamarádce-veterinářce, která vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření i erudici lékaře (kulantně řečeno), ale doporučuje pro jistotu co nejdříve vyšetření na nějaké větší pražské klinice. Jsme z toho dost špatní. Pozorujeme kočku: není nějaká šedivější než normálně? To bude ta anémie. Chudinka. 

- "Jasně, přijeďte za dvě hodiny, paní doktorka se na ni podívá a prosím, vezměte s sebou ještě jednu jinou, zdravou kočku."

-"???" 

- "No s těmihle výsledky bude určitě potřebovat transfuzi."

- "Kde mám teď sehnat zdravou kočku? Mám jen jednu kočku a ta je nemocná."

- "Zeptejte se kamarádů, napište někam na sítě. Na shledanou!"

V neděli odpoledne píšu do pracovního chatu a na Facebook, jestli by mi někdo nepůjčil kočku, že ji vrátím v pořádku, jen o padesát mililitrů krve lehčí. Přestože to asi většina považuje za nějakou mou další kulišárnu, pár potenciálních dárců se ozve. Jenže jejich kočky jsou buď na Vysočině nebo v Německu, v bytě, od nějž nemají klíče, nebo jakkoli jinak nedostupné. 

Jsme z toho špatní. Možná dokonce stále horší. Nakonec však vezmu rozum i madlo od přepravky do hrsti a vyrazím na velkou veterinu i bez kočky na náhradní díly.

Na pražské klinice Coco důkladně prohlédnou a vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření a erudici lékaře (a dávají si velký pozor, aby to bylo kolegiálně kulantní). S masivním pohotovostním příplatkem znovu provedou vše, co se provádělo, a naberou krev; je pozoruhodné, že tentokrát má Coco úplně všechny hodnoty srovnané jako premiant třídy. Lékařka zjistí, že zvíře má akorát trochu struvity (pravděpodobně ze stresu), a doporučí potravinové doplňky, zatímco ve vedlejší ordinaci uspávají nějakého psíka. Je na ní vidět, že je za happyend ráda, neboť je vzácný. Happyendy se nedoceňují.

Za dohromady sedm tisíc tedy zjišťujeme, že diagnóza zvířete se jmenuje chata. Ostatně poté, co se vrátíme z veteriny domů (do bytu ohraničeného bezpečnými stěnami), kočka nejenže dál vypadá normálně, navíc vyžere celou misku. Doufám, že potom, co jsme ji už v myšlenkách málem pohřbili, ji čeká dlouhý život.

Vesnickému veterináři píšeme zdvořilý mail, že nás poněkud vyděsil a že by bylo hezké, kdyby třeba uznal, že to popletli, a vrátil nám peníze. Nesouhlasí sice s naším postojem, neomluví se ("Někdy se krev při vyšetření srazí," napsal pouze), Nedvěda nesundá, peníze vrátí. 

Tu tatranku za třetí místo mi už ale nevrátí nikdo.

text a foto Řízek

SOUČÁSTÍ STÁDA

V srpnu 1999 by mě nejspíš napadlo cokoli jiného než shánět speciální zatmavené brýle, naopak bych hodil patkou (!) a celému tomu stádu tupých zakloněných hlav, které bude ve stejný moment na povel žasnout, bych se zfleku vysmál. Netuším, co jsem ten den dělal, ale naprosto jistě to bylo lepší než jakékoli zatmění čehokoli.

Ani jsem se nenadál, uteklo 27 nebo kolik let a lidé už zase čučeli na nebesa, ovšemže tentokrát i se mnou. Než jsem v nenápadné prodejně fotopotřeb v pasáži ve Vodičkově ulici stačil krátce po poledni otevřít ústa, oznámil mi prodavač, že ve dvě přivezou dalších osm set sklíček (včera jich prodal 3500), a ukázal na nesourodou skupinu lidí venku připomínající autobus turistů spořádaně čekajících na toaletu na první hraniční pumpě. 

Dal jsem tomu ještě jednu šanci: před třetí hodinou však lidí notně přibylo a fronta se nehnutě klikatila (což lze) z pasáže až skoro na Václavské náměstí, zatímco si prodejce fototechniky mnul ruce nad vydařeným podnikatelským záměrem.

A tak jsem musel jít mnohem hlouběji. Ve sklepě odpočívají staré fotky, brácha v lakrosové výstroji, což mohlo být přibližně na sklonku tisíciletí jako to zatmění, táta zamlada na pláži kdesi apod. Jenže dneska není čas se dojímat, potřebuju jen ten černý konec z negativu (ale slibuju, že vás jednou místo dojímání zdigitalizuji, vždyť jste rodina).

Na Vyšehradě samozřejmě nejsme sami, neboť se tam přesunuli všichni ti lidé z fronty na sklíčka a pár dalších. Koukáme zhruba směrem k Petřínu, slunce už je nakousnuté, což sleduju přes ustřižený film, a lidé v rozpacích zjišťují, že to těmi jejich jinak šikovnými krabičkami skoro nejde vyfotit.

Ono i tou amatérskou zrcadlovkou to není úplně snadné, když už konečně člověk v postranní uličce zaparkoval a teď poočku sleduje, jestli se třeba znuděná Hedvika ("Jo, vidím, měsíc. Já vím, že to není měsíc, neříkej mi to!") nechystá přelézt hradby.

Fotím přes film, přes disketu i přes černé brýle, mžourám, cvakám, empaticky nastavuji citlivost, ale nedaří se mi to. A tak hlavně koukáme po mizejícím slunci i Hedě. Vlastně se mi to hrozně líbí, i to, jak jsme spolu součástí toho stáda. 

Dokonce bych zpětně svému nemoudrému čtrnáctiletému já vytkl, že se tohohle demonstrativně odmítlo zúčastnit - že to pravděpodobně i tehdy stálo za to (jako když jsem zpětně litoval, že jsem místo besedy s Karlem Schwarzenbergem raději jel na táboře na lodičky).

Už to všechno zapadlo, dítě je úplně kaput ("Proč pořád někam chodíme, když jsou prázdniny? Proč nemůžeme být doma?"). Sítě i sítnice jsou plné nádherných snímků. Nakonec ve foťáku nacházím aspoň jednu fotku, která se náhodně jakž takž povedla.

A taky vás tak bolí oči?

text a fotky Řízek

SCHRONISKO

Motto naší rodiny by klidně mohlo být Jednotná v rozmanitosti, jenže se obávám, že už to někdo zabral. Týká se to i dovolených, jejichž plánování má zpravidla na starosti moje žena, neboť já si už asi patnáctý rok po sobě neuvědomil, že je něco takového potřeba udělat. 

V praxi to dopadá tak, že abychom byli spokojeni tak nějak všichni, obvykle jedeme do aspoň trochu komfortního hotelu (ocení Maruška) s vodními atrakcemi ve tvaru žiraf (vyžaduje Hedvika) a berou se s sebou několikery běžecké boty, ať se táta po ránu taky trochu vyblbne - kdo se má na ty jeho otrávené ksichty pořád koukat.

Proto když jsem se dozvěděl, že se spolu s dalšími několika rodinami jede do Krkonoš do chaty, kde oproti našim běžným zvyklostem chybí například tekoucí voda, nejprve jsem to považoval za nepovedený žert. Přece by Maruška na něco podobného dobrovolně nepřistoupila. Ale ono se to skutečně dělo, kufr auta jsme zarovnali balenou vodou a instatními jídly a vážně jsme místo do resortu vyrazili do hor. 

Místo dvou hodin nám cesta trvala tři, a to ne kvůli nabíjení, nýbrž kvůli mojí zbrklé práci s navigací. Kaplička, u které se chata nachází, totiž měla někde u Adršpachu jmenovkyni. Říkal jsem si, že tahle nová cesta do Krkonoš je fakt hezká a zajímavá; že je to nějaké divné, jsme si uvědomili asi deset kilometrů před Adršpachem. Takže jsme byli za pitomce ještě dříve, než jsme skutečně dorazili, ale mě vůbec názory ostatních uživatelů nezajímaly, protože mi to místo okamžitě učarovalo.

Na louce pod letitou, ale opečovávanou boudou chaoticky pobíhají děti, Max chytá luční koníky a hází je do potoka pstruhům; je jasné, že Hedvika tam za chvilku spadne, ale v těch obrovských taškách, které jsem vyložil z auta, přece musí být dost dětského oblečení (pravda, svůj spacák jsem zapomněl). Na zápraží vysedávají emeritní správci osady (asi), jeden luští sudoku, další dva už vyluštili vodku. Není tu žádný internet (nepronikne sem žádná práce). A z lavičky nad chatou je vidět nejen vrchol Sněžky, ale i moje dětství, tedy ta zábavnější část, kdy se nekomfortně jezdilo do spartánsky vybavených horských chat a zaživalo se spoustu dobrodružství.

A když to chci holkám všechno nadšeně vyprávět, přeruší mě dotazem, kde je záchod, což se později ukáže jako jeden z kamenů úrazu. Záchod je díra zakrytá víkem, ne, Hedy, nedá se do toho spadnout. Na padání je tu potok a jeho dravý ledový přítok s tůní, která do jisté míry nahrazuje koupelnu. "To není normální, tady ani není mikrovlnka!" zlobí se dcera. Ve skutečnosti tam je, akorát na chodbě. 

Děti na kraji lesa staví bunkr a když se zešeří, děláme táborák, jeho plameny živí tuk z buřtů a nad námi krouží netopýři. Část z nás strká klacky do ohně a pak s nimi nebezpečně mává ve vzduchu a ta druhá část říká, ať to neděláme.

Heda ani v jedenáct nespí, protože je to těžké. "Chci, aby mě hladila maminka, ta má jemnější ruce!" vpálí mi do unaveného ksichtu. Ráno se jde táta vyblbnout na Sněžku a dochází k poznání, že i s bolavou nohou je běhu zapotřebí a ta koupel potom je úžasná (a kotník třeba splaskne). Hedvika mezitím poprvé spadne do potoka a objeví jakési obrovské ztrouchnivělé prkno, které se stane jejím přítelem i atributem, neboť ho začne všude tahat a prohlašovat, že je to snowboard, skejt nebo i nějaké další imaginární věci; ne, nepovezeme to s sebou do Prahy, v žádném případě.  

Házíme si talířem (trefím Hedu mezi oči, prostě otec roku), děti testují elektrický ohradník u oveček a za soumraku zformujeme bizarní několikačlennou eskortu, která doprovodí Marušku do nedaleké horské boudy, kde mají opravdivý splachovací záchod. A lamy a naprosto fantastické rohlíky a možná do budoucna i nabídku ubytování, jež by lépe vyhovovalo naší rozmazlené rozmanitosti.

Sněžku zdolají nakonec i děti (lanovkou, ale dolů po svých, přitom pořád mluví do vysílaček. Přepínám!). Naučíme se zásadní polské slovo schronisko, což s medvídkem Pů kupodivu nemá nic společného. Oproti plánu prcháme do civilizace o den dříve (je to velmi těsné, hlasování skončilo poměrem hlasů 2:1). A na opakovanou otázku kamarádky Andiny, jestli s nimi do tohoto schroniska pojedeme příští rok, Maruška rezolutně odpovídá, že v žádném případě.

Ale kdoví. Třeba bych to mohl jednou naplánovat já. A to prkno máme samozřejmě v kufru.

text a fotky Řízek

TROCHA NÁSILÍ

Veronika je šamanka i masérka, přičemž podobně jako vodovodní baterie každému klientovi namíchá přesně to, po čem si ona myslí, že prahne. Tomu trochu násilí, tomu zase hodně eza. Takže ví, že já sice nedocením kecy ani vonné esence, jenže dneska potřebujeme kromě zvalchování zablokovaných zad i nějaký zázrak, který před závodem opraví počochněný kotník. Zázrak má podobu světlemodrého tejpu a já se snažím věřit tomu, že Veronika ví, co dělá.

Tím spíš, že si sám nejsem jistý, že vím, co dělám: jako náhradník jsem se před časem přihlásil na běžeckou čtyřiadvacetihodinovku do Kladna a bohužel mi před pár dny napsali, že pro mě mají místo - je to velmi nečekané, že se lidé z tak lákavé akce na poslední chvíli odhlašují. Ledva jsem zaplatil startovné, rozbolel mě kotník.

Ovšem na tyto stavy jsem už od přelomu tisíciletí, kdy jsem se jednou na táboře coby uhrovitý teenager radostně rozběhl do holčičího tábora s kytarou a nezavázanými pohorkami, tak nějak zvyklý. Nemusí to být průšvih, občas se moje tělo dokáže na nečekaná příkoří překvapivě adaptovat. A uvidíme, třeba to vydrží, ale moc tomu nevěřím.

Dobře jsem spal (ostatně o co jde? Já už mám letos sportovně splněno), motorákem dorazil ke stadionu na okraji Kladna a sledoval účastníky, kterým bylo jednodenní kroužení po kilometrovém okruhu málo, a tak začali už o den dříve. 

Na poslední chvíli měním ponožky za takové, které nemají na palci otvor, a s cílem překonat aspoň svůj pět let starý jediný pokus (149 km) vyrážím.

Hlavně začít zvolna, říkám si. Ale to si nejspíš řekli všichni a důrazněji než já, takže první hodinu nebo hodinu a půl ve třicetistupňovém vedru nesmyslně klušu někde v popředí. Běžíme bok po boku s mužem se srandovním vlasteneckým kloboučkem, neboť jsem neúmyslně trefil jeho tempomat. Prý má osobní rekord sto kilometrů za 8,5 hodiny, což je šílené. A taky tu po celou dobu má manželku, která mu podává pití, ochlazovací houbičky a gely, což je taky šílené. "To musí být super zábava," odtuším a kolega můj sarkasmus nechápe s tím, že žena jezdí na všechny jeho závody a že se tu dají pozorovat zajímavé příběhy. 

Můj příběh se vyvíjí tak, že pomalu ztrácím kontakt s kloboučkem. Ono i to vedro je dost protivné a čím pomaleji běžím, tím víc vnímám, jak každý druhý krok bolí. Nejvíc mi vadí zatáčky, kterých je tu kupodivu docela hodně. A pak mi vadí motivační citáty na cedulích kolem trati a sitár, proti čemuž nasadím sluchátka. Kolegové z práce mi doplnili playlist, je tam skoro devatenáct hodin nesmírně pestré hudby a na chvilku to pomůže.

Po třech hodinách se na tabuli začnou objevovat jména nejrychlejších, šokuje mě a stresuje, že jsem chvílemi pátý. Dál mi hraje pátý přes devátý, doběhl jsem maraton, což je pro ostatní nejspíš takový rozklus, ale bolí to tak, že vymýšlím, co dělat. Přezouvám boty, zkusím místo modrých modrozelené, což je tedy hodně radikální. Ale po třech dalších kolečkách zjišťuju, že mě kotník prostě nenechá běžet. A zatímco devatenáct hodin hudby bych asi dokázal unést, devatenáctihodinovou procházku si představit nedokážu, a tak dojdu organizátorům, kteří se mě sitárem i vlídnými slovy snaží udržet v závodě, oznámit, že končím. 

Je mi to líto, na druhou stranu toho i přes okružní jízdu domů víc stihnu: třeba kdy jsem naposledy byl v sauně? Taky nabiju auto, roztrhám nezázračný tejp, dokulhám k mikrovlnce a ohřeju si večeři. A ne, fakt by to nešlo.

Tchyně přesně ví, co má každému zeťákovi namíchat – tomuhle třeba trochu péče o zanedbanou zahradu. A tak mohu v neděli dopoledne, zatímco v kladenském parku ještě mátohy běháním do kolečka namotávají poslední kilometry, v kýbli míchat beton, do kolečka házet suť a opravovat padající kamennou zídku. 

Záda si zvalchuju taháním šutrů a pytlů s betonovou směsí. A uvidíme, třeba to vydrží, ale moc tomu nevěřím.

text a foto Řízek

SMYSL

Někdy mám pocit, že to celé nedává smysl: z jedné hromady se přenášejí těžké staré předměty na druhou hromadu. Mezi nimi vzniká stísněný prostor, kterému táta říká – s nadsázkou nám vlastní – taneční parket. Mezi přenášením vzniká luxusní prostor na birell, rybízovou bublaninu, kafe a povídání. Tak se tu na chalupě bavíme.

Jednou tu prý bude dílna, ale dnes to rozhodně nebude, už je ostatně skoro tma a zatím jsou tu jen ty pestrobarevné hromady. Hodně kilo železa. Koukám skrz prach ven a najednou zahlédnu, jak se v mokré trávě před stodolou něco pohybuje, je to nějaký lehký mladý předmět. Je to ptáče. Hodně málo gramů peří. Stejně jako by se v dílně neměla dle mého nacházet obrovská a těžká sto let stará kamna suplující pracovní stůl, mám nejasný pocit, že by ptáci měli spíš létat než se batolit po trávě, natož úplně mokré.

Čípak seš a proč nelétáš? ptám se třesoucího se opeřence, který promáčenými křídly manipuluje podobně nešikovně a toporně jako já s těžkými předměty v příšeří budoucí "dílny". Nic neříká, umělá inteligence i živí kolegové říkají, že to je jiřička a že má problém.

A teď, co s tím. A tak volám na záchrannou stanici, kde už je záznamník. Dalo by se nedělat nic a nechat to na přírodě, tedy na potenciálních rodičích, jestli tu někde jsou, anebo na zubatých, nesentimentálních vesnických kočkách. Jenže tím bych popřel svou záchranářskou náturu (s Hedou vždycky někam jdeme, objevíme zvíře v domnělých nesnázích, přemístíme ho mimo cestu a pak si zpíváme, že jsme ti záchranáři šneků). 

Rozhodnu se, že je mi ta představa hebkého jiřiččího peří v tlamě kočky nepříjemná, a tak ptáče stráví noc v krabici. Táta, který je už mentálně nastaven spíš na závitky s křenem, moravský muškát a na zápas o třetí místo než na utkání o ptačí život, nakonec popadne svítilnu Parkside a obchází stodolu hledaje možné hnízdo. S Boženkou se pokoušíme lovit komáry a mouchy. Do krabice v souladu s internetem i kolegy umisťuji petku s teplou vodou, aby tam tvor měl teplíčko, beru ptáče a odcházíme spát.

V noci mě budí každý šramot anebo naopak jeho podezřelá absence. Ve dvě ráno měním vychladlou vodu za teplou, ale odhaduju, že se i tak oba vyspíme podobně mizerně. Zdá se mi o zachraňování ptáků, o kočkách v dílně, pak o zachraňování koček. Nějak se to celé proplétá.

Ráno se usušené ptáče ještě hýbe, ale ne moc. Na to, že by se samo vzneslo, obkroužilo kolem nás vítězné kolečko, zamávalo křidélky na pozdrav a zmizelo někde nad střechami, to nevypadá. Volají ochránci zvířat: v Kutné Hoře je sběrná stanice a ochotná paní.

Jedeme tam s krabicí, ptáčetem a tátou a těžko říct, jestli ho tahle obskurní záchranná mise naplňuje víc než přenášení věcí z místa na místo. Ale ví, že mě jo.  

Vypadá to, že je ptáček v dobrých rukou. Paní slibuje, že ho rozkrmí speciální pastou, a říká, že tam už má další přivezenou kámošku. Na to, že (zatím) nelétá, už se jiřička nacestovala dost: ještě ji čeká cesta do záchranné stanice ve Vlašimi. 

A vyrazím i já. Až skončí další slejvák, dopiju kafe a sním další buchtu, sednu na kolo a pojedu z chalupy na chatu. Tchyně mě zve na oběd, ovšemže bude španělský ptáček. Někdy mám pocit, že to celé dává smysl. Akorát ta dílna asi hned tak nebude.

text Řízek, foto Ř. a táta

Aktualizace: Jiřička je v pořádku mezi ostatními jiřičkami v záchranné stanici a daří se jí dobře.

ZPRUZENÍ ČMELÁCI

Jedna z mých prvních cest elektrickým autem vedla na pumpu pro benzin (do zahradního traktoru). V poličce s novinami měli MF DNES s otvírákovým textem Elektromobilem do Chorvatska a to mě zajímalo! Proletěl jsem ho (plytká, nudná PR slohovka), odložil a povzdychl si, jak tyhle kdysy skvělé noviny upadly a dopadly. A přemýšlel jsem, jak asi dopadneme my na naší cestě "Elektromobilem do Itálie".

První zklamání nastalo, když se holkám nelíbilo, že by se náš nový vůz jmenoval Koniáš (což mi u Hyundaie Kona přišlo jako jasná volba). Takže prý Rudík (že je rudý).

Druhé zklamání bylo spojené s výzvou, jak se do takhle mrňavého kufru s těmi všemi nesmysly vejdeme, když jsme rozmazlení absurdně velkým zavazadlovým prostorem někdejšího kombíku a když ještě musíme koupit ty pěnové hady? Na druhý pokus se to nicméně zavřelo. Ale jestli jsem si třeba jen na chvíli pomyslel, že se mi dovnitř (jako dřív) pohodlně vejde kolo, opravdu jsem si zvolil špatný vůz. Dětská skládací koloběžka se nicméně vlezla hravě.

Hedvika už umí parádně trollit: "Stejně budeme celou cestu pořád jen nabíjet," směje se, zatímco neviditelné hejno zpruzených čmeláků roztáčí kola vozidla. Lehkonohý (ale trochu nervózní) táta řídí, znuděná máma pouští písničky, Heda si se sluchátky srandovně "anglicky" prozpěvuje, na ukazateli dojezdu zatím konejšivě září čtyřstovka. Auto je tiché a překvapivě mrštné ("Tati!" ozve se ze zadního sedadla vyčítavě při každém rychlejším rozjezdu). A především vzbuzuje velmi příjemný, třebaže pravděpodobně klamný dojem ekologičtějšího cestování - ona ta naše česká elektřina asi tak úplně čistá nebude. 

Další výhody jsou diskutabilní: náklady za palivo se sice i s veřejným nabíjením (v činžáku nemáme soláry ani wallbox) dají stlačit pod korunu na kilometr, jenže oproti benzinové variantě stojí srovnatelně vybavená elektrická kona nejméně o 150 tisíc víc a její hodnota klesá rychleji. Člověk nemusí být žádný velký počtář, aby viděl, že ta návratnost je spíš ve hvězdách. 

Co je však skutečný opruz, je vyznat se v tom všem, přichází-li člověk z fosilního světa. Nabíjecích stanic je už na světě skutečně hodně, v tom patrně problém nebude, nicméně jejich provozovatelů a různých sítí, aplikací, karet a čipů, diskuzních fór a zaručených tipů je také spoustu a až vám někdo bude říkat, že je to vlastně všechno stejně jednoduché jako přijet k pumpě a nepoplést si naftu s benzinem, tak se vámi snaží manipulovat.

Na Rozvadově se snažím manipulovat s kabelem rychlonabíječky a před svým ženským publikem se pokouším působit jakž takž suverénně. Přes aplikaci pro mě dosud neznámé sítě napoprvé pouštím do auta proud a následně hrdě mávám holkám, které to samozřejmě vůbec nezajímá, před očima obrazovkou mobilu, kde do namalovaného autíčka přitékají procenta. 

Dáme si párek a kafe, za patnáct minut nám přibude dost šťávy pro dalších sto padesát kilometrů výletu a pokračujeme do Řezna, kde jsme si naplánovali nákup bot do vody a pěnových hadů (a také nabíjení na parkovišti obchodního centra). Nad rámec toho všeho je doslova potřeba ještě najít záchody, a tak se červené auto blaženě koupe v energii a můžeme pokračovat.

Oblíbil jsem si aplikaci ABRP (A Better Route Planner). Její placená verze v reálném čase bedlivě sleduje apetit auta, počasí i výškový profil a propočítává trasu i s ohledem na možnosti nabíjení. Kousek za Řeznem nás z důvodů, které tuší jen ona, posílá mimo dálnici na romantickou cestu skrz jakési sedlo, pravděpodobně někde za ním má být další kabel s elektřinou. Maruška poprvé a ne naposledy prohlásí, že tu aplikaci nesnáší. Zpíváme a pískáme si s Hedou naše oblíbené songy Vítr od Vltavy a Holandský kakao od Tata bojs, asi třicet kilometrů jedeme jen z kopce a ukazatel stavu baterie usne na třiceti procentech, takže na další občerstvovací pumpě, kde překrásně voní hnůj, dokonce pohrdneme elegantní nabíječkou (a tys přitom říkala, že budeme pořád jen nabíjet!) a do Innsbrucku dojíždíme s rezervou.

Předem jsme počítali s tím, že tu přespíme: ne tolik kvůli nejistotě neprobádaného vozidla, nýbrž kvůli dítěti nepřivyklému dlouhým cestám. Podle apky je tři sta metrů od apartmánu pomalá nabíječka - vypadá to nepravděpodobně, ale v uzounké uličce tam stojan skutečně je. I tady se proces napoprvé spustí: auto nabijeme doplna asi za (mých) necelých šest stovek, zatímco večeře v centru města nás (Marušku) mezitím vyjde na trojnásobek (ale je výborná). 

Druhý den nás z bezvadné alpské zoo vyžene slejvák. Teploty okolo klesají, jak stoupáme k Brenneru, přehřívá se jen můj telefon. To je trochu mrzuté, protože se přes něj naviguje, ovládají všechny ty elektromobilní aplikace, ale třeba i odemyká a zamyká auto. K Lago di Garda dojedeme asi po třech hodinách; díky klesajícímu profilu auto na cestě z Innsbrucku spolykalo jen necelých 13 kW na sto, takže by teoreticky zvládlo ujet půl tisíce kilometrů (ale radši bych to nezkoušel).

Rudík se sice musí uvelebit na trávník mezi pokřivené olivovníky, nicméně v hotelu je nám k dispozici nabíjení zdarma. To je trochu nezvyklé; nepamatuju si, že by nám při předchozích pobytech kromě welcome drinku nachystali i kanystr s benzinem. Na výlety kolem jezera tak jezdíme gratis. 

Domů je to přesně 777 kilometrů, navigace trasu (bez přestávek) odhadne na devět hodin, reálně jedeme devět a tři čtvrtě. U Innsbrucku se nám napoprvé nezdaří zařídit, aby pumpa disponovala jak záchodem, tak i nabíječkou, ale o kousek dál nám pauza vyjde na oběd: jeden řízek stojí 15 (eur), potrava pro auto 56 centů za kW (což je vlastně stejné jako v Česku). 

Ještě v Německu stavíme podruhé, tady se to moc nepovede. Přehřátý telefon nezvládá opětovně připojit nabíjení, které se náhle vypnulo. V dešti lomcuju s kabelem, který nelze vytáhnout z auta; umělá inteligence radí několikrát zamknout a odemknout auto, což nelze, protože aplikace se v přehřátém telefonu nenačte... Zachraňuje nás fyzický klíč, který Maruška naštěstí vzala. Raději jedeme pryč. Někde u Stříbra zastavíme naposledy, Hedvika si hraje s barevnými kamínky, jenže není všechno stříbro, co se třpytí, takže to jsou ve skutečnosti střepy z rozbitých lahví. 

Ani tady tím pádem nechci stát ani o sekundu déle, za pár minut nabíjím jen naprosté minimum, abychom už nějak doklouzali domů, jenže za volant se hrne závodnice Maruška a já pak při každém předjíždění nervózně počítám každý propálený iont. Range anxiety, tedy úzkost z dojezdu, opravdu existuje. Už na Pražském okruhu se hladové auto hlasitě dožaduje krmení, ale domů už je to vesměs z kopce, takže zkušeně parkujeme s dojezdem 24 kilometrů.

Má to nepochybně svoje kouzlo a opodstatnění, jen to do dálkových cest přece jen (zatím) přidává nevyžádaný prvek dobrodružství, což asi není pro každého. Ale ta barva je fakt hezká.

text a fotky Řízek

NEJLEPŠÍ OBDOBÍ

Teď nejspíš začíná to senzační období, které si už z dětství konečně trochu pamatuju i bez berliček někde hluboko dobře schované hromádky černobílých fotek: nekonečné prázdniny s bráchou na chalupě, hraní na indiány na bryčce, lovení kobylek, vlny za motorovými loděmi a noční bojovky na Slapech. A když jsme po tátovi chtěli, aby "udělal hada": ve favoritu měl speciální diodový otáčkoměr, který jsem tehdy považoval za jediný div světa.

Co bych chtěl, aby si pamatovala Hedvika? 

Třicet pět světlušek; třicátou šestou nebudeme počítat, protože je od včerejška nezvěstná. A dva netopýři (usne až v půl jedenácté). Jak jsme se na koupališti učili šipku, já jsem se předváděl a od té doby nemůžu vyklepat vodu z ucha (nesměj se tomu, ono je to fakt nepříjemný). 

Dědu, který jí pokradmu předává "zboží" (zjistil jsem, že to jsou čokoládové bonbony). Jak se při kvartetu ptala, jestli někdo nemá 1E. Jak se rozplakala, když na ni stará hluchá Gigina štěkala, i když jsem jim oběma pořád vysvětloval, že se jedna druhé nemusejí bát. Jak jsme uspořádali soutěž ve sběru lesních jahod a byla udělena dvě první místa, přestože jeden účastník lpěl na jahodách, zatímco druhý soutěžící do hrnku naházel i rybíz, maliny a strašně kyselý nezralý angrešt.

Jak jsme na zahradě asi hodinu lítali s polystyrenovými letadly a vyprávěl jsem jí o Charlesi Lindberghovi a o Frantovi, který lítá na rogalu, a letouny nám soustavně končily v křoví. Jak s babičkou chytaly v nepřirozeně teplé Sázavě pulce do cedníku a koukaly na vážky a představ si, že byly vždycky po dvou, asi se jedna porouchala a ta druhá ji odtahovala někam do servisu. 

Anebo si bude pamatovat, jak mě dokonalou máminou a tchyninou dikcí napomínala, abych nečuměl do mobilu. A jak jsme si v autě pouštěli "hlasy přírody" a sbírali brouka ze silnice a zpívali "my jsme ti záchranáři brouků, my jsme ti záchranáři slimáků". A jak jsme v Kutné Hoře s druhým dědou omylem navštívili výstavu koček, ve skutečnosti bílých chlupatých koulí.

I když asi bude lepší to nechat na ní. A tohle si zkusím někde hluboko dobře schovat sám.

text a foto Řízek

DĚTI, HERCI A ROBOTI

Moje profesní dráha není nijak zvlášť křivolaká a strhující. Rotuje výhradně v tom nudnějším zázemí internetových a papírových novin (nenosím neprůstřelnou vestu ani nechodím na spiklenecké schůzky se zdroji), tudíž neočekávám, že mi jednou potenciální vnoučata budou viset na rtech, až budu vyprávět historky od kávovaru z dávno zaniklých redakcí či profesí. Pár bizarních příběhů by se nicméně najít dalo.

Třeba jsem před pár lety bůhvíproč dostal na starost potenciálně skvělý projekt, kdy nám skupina talentovaných studentů herectví ve svém volném čase začala načítat články. Oni si tím vydělali nějaké peníze, což se hodí, naši čtenáři lamentující nad délkou článků získali možnost nerušeně poslouchat a já spoustu šedin.

Ono to totiž ve skutečnosti bylo dost hrozné – i když zdaleka ne tak hrozné, jako když jsme podobný úkol předtím zkoušeli svěřit moderátorům komerčního rádia, kteří kupříkladu neznali slovo rutina a četli ho s Ť.

Za těch pár měsíců jsme každopádně s mladými herci nedokázali způsob našeho vzájemného fungování odladit natolik, aby to bylo funkční a spolehlivé a dlouhodobě udržitelné pro mé nervy. Nejsem úplně organizovaný člověk, ale tady mi připadalo, že scénář úplně absentuje a jede se jen improvizace, přičemž v závěru našeho společného představení byla míra entropie neudržitelná. Když se ten den podařilo něco nahrát, šlo si to poslechnout a bylo to tam celé, měl jsem skoro chuť to jít oslavit.

Ale byly tam i hvězdné momenty, jako když jeden brzy už známý mladý herec načítal nějakou naši dramatickou reportáž někde v horách na opuštěné chatě v bouři a na nahrávce byly slyšet hromy. Nebo když jeho kolegyně zapomněla, že je na ní dnes řada, a tak pověřila svou matku (rovněž herečku)...

A jak to tehdy skončilo? Nahradili je roboti. Do práce chodí včas, protože z ní neodchází, přečtou vše okamžitě, ne až po návratu z večírku, bohužel jim ale nelze vysvětlit, že slovo clo se nečte "klo".

Šíleně jsem na ty herce nadával, ale svým zvráceným způsobem to bylo skvělé. Nejenže četli fakt hezky, navíc jsem se i trochu těšil, co že zase vyvedou. Jen mi občas připadali těmi různými výmluvami a chronickou nespolehlivostí trochu jako devítileté děti, kterým sežral domácí úkol pes.

Uběhlo pár let a teď jako devítileté dítě jeden z našich někdejších hlasů exceluje v Dlouhé - a to v představení Jak vidět neviditelné o holčičce, která musí být po úraze v nemocnici na pozorování a představuje si ledacos.

Je to rodinné představení, šli jsme tam s Hedvikou, před začátkem jsme se naládovali chlebíčky a já jsem jí šeptem vyprávěl, že tu šikovnou slečnu s obvázanou rukou, která celé představení neopustí pódium-nemocnici, znám (vůbec ji to nezajímalo, ale hercům visela na rtech).

Bylo to ostatně parádní divadlo. První půlka dějová, s řadou milých fórků, druhá pomalejší, ale zas se spoustou fantazie, zábavných proměn a slušných písniček. A děti u toho ty dvě hodiny vydržely a dospělí si nepřipadali, jako když je někdo nutí dívat se na Tlapkovou patrolu nebo na Ježka Sonika, prostě to vůbec nebolelo.

A já jsem byl unešen: jak je možné, že někdo, z koho jsem byl na denní bázi vyloženě nešťastný (nemyslím tím Hedu), takhle září.

Přeju jí i dalším hercům, ať se jim práce daří a ať je nenahradí stroje. A ať se z jejich práce nestane rutina.

text a foto Řízek

DĚKUJI

Pět dní a pět hodin mi trvalo projet letošní trasu závodu Race Through Poland. Bylo to zhruba 1 750 kilometrů po silnicích, prašných i kamenitých cestách i pěšinách, na svém červeném silničním kole anebo vedle něj jsem nastoupal přibližně 25 kilometrů – ne nadarmo o letošním ročníku organizátoři hovoří jako o nejtěžším (kromě jednoho, kdy na konci května sněžilo, a nedojel téměř nikdo). 

Skončil jsem desátý a vzpamatovávám se z toho vlastně doteď. Ani ne tak z toho úspěchu, jako z nedostatku spánku a přemíry různých útrap.

Napsal jsem o tom dlouhý text do Enka. Má asi třicet tisíc znaků, přesto se do něj nevešla důležitá pasáž, a to poděkování. Tak tady jsou:

Marušce - Za to, že jsem na tuhle blbost mohl jet. Ono to tak sice asi nevypadá, ale byla to skutečně krásná a pro mě důležitá blbost (vím, nezní to úplně přesvědčivě). Za to, že mi posílala vzkazy typu "Zlato, neblbni, jdi už spát" nebo "Heda zas vytváří ty děsivé sochy". A za větu "Máš doma ten steak" a za její dokonalou následnou realizaci. 

Vaškovi - Myslí si o tom samozřejmě svoje, i tak jsem mu to po dva společné běhy mohl prakticky celé vyprávět včetně řady nezajímavých detailů. Doteď si sice myslí, že ta loňská liška, co mi prokousala lahve a vypila kofolu, byl jen přelud. Ano, ani tohle nebylo přesvědčivé.

Pavlovi - Za větrník s vlaječkou na mém pracovním stole a za nekončící palbu motivačních vět, které se ode mne čtyři dny odrážely, protože jsem je nepotřeboval, ale pátý den jsem si je vzal všechny naráz k srdci a začal konečně závodit.

Tátovi - Za motivační vzkazy s mezigeneračním přesahem ("Tam to znám, tam jsem bivakoval" nebo "To, co ujedeš za den, jsem snad za životě na kole neujel celkem") i za vzkazy vztažené k našim oblíbeným stolním hrám ("Ještě jednou oběhnout a hurá do domečku!"). Já jsem na to většinou neodpovídal, ale hrozně mě to bavilo.

Tádovi - Za ponožkoboty, kterými mě zachránil loni, a za hrazdu na řídítka, kterou mě zachránil letos, když jsem dva dny před závodem zjistil, že kvůli zádům potřebuju jinou. Za to, že nás sledoval a že nám s Vojtou držel palce, a za to, že příště pojede taky.

Vojtovi - Za to, že se postaral o cestu do Polska a zařídil nám parádní bydlení. A za to, že mi s Tádou o tomhle skvělém závodě řekli. A taky za to, že to nevzdal. 

Madle - Za to, že mi nejen zapsala dovolenou do tabulky, ale celou dobu fandila vzkazy typu: "Nějakej Piotr tě nemá co předjíždět. Toho dáš!". A za to, že mi odpustí další ztracenou čipovou vstupní kartu. 

Radovanovi - Za to, že mám v Trenčíně sponzora, který mi v parádním servisu schovaném na hnusném sídlišti zdarma opravil ohnutou patku, prodal náhradní duše a přidal spoustu vtipných průpovídek a energie.

Anně, Sylwii, Noře a Joanně - Shodou okolností jsem se celou dobu závodu pohyboval uprostřed lítého boje o první místo mezi ženami. Bylo pro mě inspirativní sledovat, jak výborně a neúnavně jely, pomáhaly mi jejich úsměvy a pár slov, která jsme stihli při setkáních prohodit. A když mi první dvě začaly ujíždět, přimělo mě to bojovat.

Rafałovi - Za to, že pochopil můj příběh o maratonském běžci, jenž se přihlásil na cyklistický ultrazávod, aniž letos vůbec jezdil, ale chce sám sobě ukázat, že to nevadí. Je to klidný, vnímavý dobrovolník a fotograf; věřím, že se příště potkáme na startu.

Jakobovi - Za to, že mi poradil, že nemám v cíli spát přímo na nejprudším slunci zachumlaný ve spacáku. Že ho napadlo, že mi domů možná pojede i autobus, nejen vyprodaný vlak (byl jsem zrovna v pozávodním útlumu). Že bych si mohl do autobusu nafouknout polštářek, aby se mi lépe leželo. Že mi ve čtyři ráno ve Vratislavi na autobusáku pohlídal kolo a ukázal spoustu vychytávek na svém dokonalém stroji. To, že jsem si až do našeho rozloučení myslel, že se jmenuje Tim, na věci vůbec nic nemění.

Hedě - Že mi pomůže umýt to kolo. A že se za mne ještě pořád nestydí. Čeho víc může člověk dosáhnout?

text Řízek, foto Adrian Crapciu, © Race Through Poland

MĚSTO-NEPŘÍTEL

Srazilo mě na kole auto a někdo by řekl, že jsem tomu šel naproti už jen tím, že na něm jezdím (neboť silnice přece patří autům, ne cyklozmrdům) a že jsem stejně nejspíš jel jako dobytek, protože cyklisti tak schválně jezdí, aby řidiče trápili, takže se nemůžu divit. 

Někdo by mě naopak možná i politoval a automaticky by konstatoval, že ten řidič je vůl a že si zaslouží když už ne kriminál, tak návrat do autoškoly. Málokoho by však napadlo, že nehoda měla ještě jednoho nečekaného účastníka, který se na ni nezanedbatelnou měrou podílel, a sice Děčín. 

V Děčíně se mi na kole dlouhodobě nedaří, a pokud se mi povede skrz tohle možná i místy hezké město projet bez úhony, mám téměř chuť slavit. Trable začaly už v roce 2018, kdy jsem jako toho času nezaměstnaný s velmi napjatým rozpočtem poprvé zkusil extrémní závod 1000 Miles Adventure na horském kole. 

Šetřil jsem tehdy na špatných místech, brašny s bagáží jsem přidělal na klasický nosič, s nímž sice Holanďané úspěšně brázdí páteřní cyklotrasu A2 a pochlastávající Pražáci zase moravské vinařské stezky, jenže tuhle prasárnu to nemělo šanci přežít, zvlášť když se mi to celé už asi po dvaceti kilometrech ve sjezdu narvalo do výpletu. Ohnutý nosič jsem druhý nebo třetí den zahodil do kontejneru právě v Děčíně, místo jedné brašny koupil batoh, do kterého jsem všechno naházel, a urvanou přezku z brašny mi spravila šikovná švadlenka a v pekárně zrovna otevřeli. 

Vše tedy najednou vypadalo skvěle, než jsem začal bezmyšlenkovitě odkládat bundu a můj krásný telefon vypadl z kapsy a na děčínském asfaltu se rozsekal na tisíc kusů. Bez telefonu se jet nedá, byla to povinná výbava a také moje záloha, kdybych náhodou rozsekal navigaci (což se stalo o pár set kilometrů dál). V místním elektru jsem sice za téměř poslední peníze koupil nějaký čínský výrobek, ubývající zdroje a podobné zkratkovité momenty byly nicméně vedle tělesných útrap jedním z důvodů, proč jsem tehdy svou účast v polovině odpískal.

O rok později jsme s ad hoc kamarádem při dalších Mílích do Děčína spadli až za tmy. Projeli jsme téměř celým městem a nějak se nám už nechtělo pokračovat. Myslím, že to byl můj nápad ustlat si na dětském hřišti někde na periferii, pod klouzačkou nebude pršet a zítra je taky den. Byl to téměř skvělý nápad, stejně jako položit si veškeré cennosti vedle hlavy do helmy. 

Sotva jsem ve spacáku zavřel oči, v polospánku vidím hbitou postavu, jak se s černou plackou v ruce nezadržitelně vzdaluje a mizí ve tmě. Vlastně nevím, proč jsme marnili čas a energii a zajeli to nahlásit na policii. Proti loňsku se nicméně moje finanční situace i prozíravost zlepšily: z brašny jsem vytáhl rezervní mobil a v pokažené náladě jsme pokračovali dál, tentokrát až do cíle.

Následující dobrodružství jsem také zpravidla dokončil, a to i proto, že se větším i menším obloukem Děčínu vyhnula. Odhodlal jsem se až letos. Holky jely na prodloužený víkend do Českého Švýcarska autem a já vyrazil z Prahy na silničce. Při průjezdu problematickým městem mě trochu sevřela úzkost, ale jelikož jsem zde nehodlal bivakovat ani hazardovat při sundávání oděvů, dobře to dopadlo a já jsem doufal, že jsem kletbu zlomil. 

Při zpáteční cestě bylo rovněž vše bez incidentů a město se všemi svými mosty a mimoúrovňovými křižovatkami a vilami po Němcích se za mými zády utěšeně zmenšovalo. Jen na úplném okraji vedla cyklotrasa přes jakési parkoviště, možná tam byl akvapark nebo něco takového. Dojížděl jsem jiného cyklistu a starší podivně pomalu jedoucí octavii. Protože do Prahy je ještě daleko, opřel jsem se do toho a začal oba předjíždět. Pak se mi ani trochu nepromítl celý život před očima, protože jsem jen fascinovaně vytřeštil oči na levé přední kolo auta, jak najednou změnilo směr, takže jsem si stačil jen pomyslet "do píči" a zoufale hmátnout po brzdách.    

Oktávka zkrátka zničehonic zahnula doleva, kde jsem však byl zrovna já, tudíž se její pomalá jízda konečně dala vysvětlit tím, že se pán hodlal otáčet nebo hledal parkovací místo. Teď jedno hezké našel, jenže ani nezablikal, ani se nepodíval do zrcátka, což už teď nepůjde, protože zrcátko nejprve něco vytetovalo do mého stehna a pak se rozsekalo o asfalt. Zastavil jsem se o levý sloupek auta, kolo, tělo i sebevědomí trochu pošramocené. 

Z vozu vylezl mladý pár a oba se hrozně omlouvali a litovali. Celé to bylo takové vlídné, až jsem se dokonce začal i já omlouvat, že jsem rozsekal to zrcátko, ale ne, to neřešte, to seženu za patnáct stovek, je to dvacet let staré auto. Fakt nechcete někam hodit? A opravdu je vám dobře? To víte, já jsem v Děčíně poprvé, tak jsem trochu bloudil... Nerad se seznamuju a poznávám nové lidi, tady to přitom bylo takové přirozené. Kdybychom si na sebe vzali kontakt, mohli jsme se třeba někdy sejít nad zmrzlinovým pohárem a společně na to nostalgicky zavzpomínat. Ideálně někde na neutrální půdě. 

Místo toho jsem jel dál a z celého dobrodružství mám kromě nové jizvy na stehně, v níž se zrcadlí zrcátko, i několik ponaučení. Zaprvé, když se přede mnou někdo chová divně, je lepší ho trpělivě sledovat, porozumět vzorcům jeho podezřelého jednání a až po vyhodnocení všech faktorů konat, ne tam zběsile najet jak nesmrtelné hovado. Zadruhé, není-li to skutečně nezbytné, všemi způsoby a cestami se vyhnout Děčínu.

text Řízek, infografika Ř.+Strava

PRO POCIT ZE VZDANÉHO MARATONU

“Máš plán, jak to jít?” ptá se mě velmi vstřícným tónem kolegyně z Děkanky Zuzka. Za dveřmi do Karolina právě finišujeme s přípravou na maratonský start. Jsem potěšen zájmem, ale nereaguji způsobem, z něhož by to bylo možné jakkoli poznat. Zuzka mi k mému druhému překvapení ukazuje předloktí a na něm vepsané čtyři varianty tempa, resp. mezičasů na pět kilometrů. Zahlídnu ten nejrychlejší a spěšně ze sebe vyhrknu, že bych to chtěl rozběhnout určitě taky pod 4:30. A pak ze mne vypadne: “Půjdu to ale na pocit.”

Jen se uslyším, musím se kdesi uvnitř sobě zasmát. Ok, ty a na pocit?!  Zní to poučeně a jako by byl člověk vážně nad věcí. Až na to, že fakt máloco v životě umím dělat na pocit (napsat "nic" by bylo přesnější). Zpravidla nasazuji do frontové linie hlavu a její analýzu. Jsem navíc suverénně nejméně zkušený běžec v naší děkankářské partě. Jo, a zrovna já půjdu na pocit. 

Zasmál jsem se a pak vyběhl. A jestli si to celé zpětně nemaluju úplně jinak, než to bylo, běžel jsem na pocit. 

Proti loňsku jsem změnil jedinou věc: dal jsem si na první obrazovku tachometru v hodinkách tepovou frekvenci. Ano, běžím “už” třetí maraton, ale vůbec poprvé při něm koukám, co dělají tepy. A tam tak nějak na volnoběh hlídám, abych nešel přes 162 (což až kamsi na Strakonickou taky dodržím). 

A jinak běžím a nic neřeším. Vybavuju si lidi kolem sebe běžící i ty fandící u cesty, ačkoli je neznám. Pamatuju si, že mi není vedro, což je suverénně největší překvapení, protože jestli jsem se něčeho bál, tak avizovaného horka. 

Velmi velmi dlouho mi přijde, že běžím neskutečně lehce, ačkoli opravdu naprostá většina kilákových mezičasů ukazuje tempo vyšší než 4:30. 

Jednu věc si přece jen chci hlavou pohlídat: místo v Nuslích, kde si snad zase plácneme s Lukášem. Loni to bylo fajn povzbuzení, a protože vím, že letos Lukáš běží rychleji, chci si takto humpolácky odhadnout, jak běžím já. Místo Lukáše zřím nejdřív Jirku, plácnu si s ním a jsem tím tak zaujat, že skoro přehlédnu, že hned za ním to valí Lukáš a natahuje ke mně taky ruku. Potkáváme se prakticky na stejném místě jako loni. Potvrzeno, že se vše pro mě odvíjí dobře. 

Vlastně od začátku cítím, že mě pobolívají hamstringy. Věc, která mě provází od prosince 2024, takže rok a půl. Na tu bolest jsem si zvykl. A je to vlastně jedno velké dlouhodobé překvapení sebe sama. Jsem bolestínek, vím to a říkám to o sobě. A tady velmi dlouhodobě snáším velmi citelnou bolest, abych…. Abych zůstal v pohybu, udržel kontakt s nově nabytými kamarády, čerpal všechny benefity, které mi pravidelné sportování přineslo.

Den před maratonem, při krátkém klusu s rovinkami v Jablonci dostávám varování, tedy spíš předzvěst věcí příštích. Na Stravě zažertuji, že bude asi zítra v Praze potřeba klusat, protože zatímco při klusu bolest žádná, při rovinkách velmi silná. 

No jo, jenže já od startu neklušu. Na své poměry peláším, uběhnu nejrychlejší půlmaraton v životě, nejrychlejší třicítku a někde u vybíhání ze Strakonické začínám vnímat, že bolest značně sílí. Naposledy během závodu se přihlásí o pozornost hlava a začne přežvykovat argumenty ve prospěch pokračování a ve prospěch skreče. Ještě jednou ji po chvíli rázně zastavím a učiním rozhodnutí, že poběžím, dokud půjde přes bolest rozumně zvedat nohy. 

Rozhodnutí dodržím. Ve chvíli, kdy to už nejde, zastavím a zmáčknu hodinky. Přejdu nedalekou HolKu a vydám se na druhé straně řeky kus proti směru závodu na 39. kilometr. Kamarád Martin mi v sobotu napsal, že mi na něj přijde zafandit a osvěžit mě. Cítím povinnost se za ním stavit, aby nečekal zbytečně. Bohužel ho v houfu povzbuzujících nenajdu, ačkoli projdu tak kilometr trati tam a zpět. 

Zbývá vydat se krokem směrem k našemu předstartovnímu zázemí v Karolinu. Hlava se spíná a vrší otazníky. Budou tam ještě kolegové? Jak asi všichni zaběhli? Jít za nimi do smluvené hospody? A co vlastně dál s mým běháním? 

Tady se pojďme zastavit a vyprávěcí tón přerušit trochou ponoru a přesunu v čase. Když jsme pořídli malý domek s lesem začínajícím o dvě stě metrů za ním, sedm let jsem si v různých intervalech říkal, že je hřích nevyužívat ho k běhu. Rozhoupal, tedy rozhýbal mě až covid a potřeba se nezbláznit na náročném a vyčerpávajícím home officu. 

Je fér přiznat, že jsem poměrně brzy a velmi intenzivně posledních pár let neběhal pro běh. Docela nepokrytě jsem si běhání vzal jako nástroj, díky němuž se doberu věcí, které jsou pro mě důležitější. Před loňským maratonem poznání pokory a trpělivosti (psal jsem o tom na těchto stránkách), před tím letošním jiného vnímání času. Naprosto živě si vybavuju dva intervalové tréninky na ovále ČZU a v Lysolajích, kdy se mi podařilo přepnout z měření času, jak ho v tréninku i závodě odpočítávají hodinky, do vnímání jeho hodnoty, kterou garminy nespočítají. Bylo to tak objevné zjevení, že pro mě mělo sílu zázraku. 

Jak si tak v neděli kráčím z Karlína do Karolina, přepadne mě myšlenka, zda už jsem od běhu nedostal vše, co jsem mohl. Zda nebude potřeba najít nový impuls k naučení se pro život důležitých věcí. Naštěstí na tyto otázky není třeba znát rovnou odpověď. Protože ta nejpoctivější je, že člověk neví a vědět nebude, dokud se budoucnost nezačne reálně dít. 

Zbývá teď navíc “dořešit” urgentnější věci. Egem pokoutně servírované přání, aby už kolegové v Karolinu nebyli, se nenaplní. Lukáš sedí u stolku, pod nímž se před rokem svíjel v křečích, a čeká. Když s maximální snahou o neutrální tón směrem k němu hlesnu, že se mi do hospody nechce, zcela klidným a bezemočním hlasem odvětí, že když už na mě počkal, mohl bych do tý hospody jít. Je to takový ten výrok, po jehož vyslovení nemáte pochyb, co uděláte. 

V té hospodě se mi nakonec líbí. Na jídlo nemá žaludek pomyšlení, a tak na dva gely, které jsem do sebe při maratonu dostal, vyzunknu čtyři plzně. V domýšlivosti sobě vlastní jsem přesvědčen, že to na mě není vidět, abych byl o den později vyveden z omylu při čtení Lukášova zápisku na Stravě, v němž hovoří o nameteném Pavlovi.

Á propos, Lukáš. Bylo svým způsobem zábavné být několik let součástí jeho příběhu, jak se bezvýsledně pokouší zaběhnout maraton pod tři. Je daleko lepší být součástí příběhu, kdy se mu to povedlo. A je úplně nejlepší vidět, jak k tomu došel. Vím, že pokud dočetl až sem, tak se teď naštve, ale nedá mi to. Je fajn mít za kolegu a parťáka někoho, kdo se z nepřízně v životě nepodělává, kdo nezdar bere jako popud ke změně, kdo se vědomě posouvá, protože nám jako lidem bylo dáno kráčet či běžet vpřed. 

text Pavel, foto Řízek a Jirka

RŮŽOVÁ VODA

Nemůžu říct, že bych se probudil do nezvykle teplého dne, protože jsem jen s povzdechem v určený čas vypnul dočista zbytečný budík. Můj maraton v Praze jako by se inspiroval tím prosincovým ve Valencii a mířil neodvratně k průšvihu: jako by mi nestačila hrozivá předpověď, přidal jsem si opět i absenci spánku. Tentokrát jsem si však řekl, že se tomu zkusím nepoddat. A že když už mám ráno tolik času, zadělám aspoň chleba. A že je snad lepší nemít naspáno a mít formu než naopak.

Pan trenér Pernica upozorňoval, že nejvíc chyb se udělá tím, že se to člověk na poslední chvíli snaží vyšperkovat. Máme se prý držet toho, co máme vyzkoušené. Maruška mě přesvědčila, že směšná červená kšiltovka obvykle nošená pod cyklistickou helmou je výjimkou z tohoto pravidla a že bych ji mohl krásně využít k chlazení místo absentujících vlasů. Tejpování bolavých zad jsem ze "šperkujících" důvodů naopak odmítl; masérka se ale nevzdala a aspoň mi místo toho nechala poslat sprej s růžovou vodou, prý proti vedru (doporučuje se sprej uchovávat v chladničce). I tím jsem pohrdl.

Nedávno jsem po jednom úspěšném sportovním pokusu psal, jak jsem se od Valencie posunul. Což se projevilo i tak, že jsem na uštěpačné poznámky i starostlivé dotazy, jak jsem se vyspal, neodpovídal zavrčením "jdi do hajzlu", nýbrž jen zakroutil hlavou a dál se usmíval. Co taky dělat. 

Start vědoucně posunuli už na osmou, ale už teď bylo na mě teplo, nad bránou bylo velké červené upozornění na mimořádné riziko vzhledem k vysokým teplotám. Experti i selský rozum v těchto podmínkách radili soustředit se spíš než na hypotetické osobní rekordy na vlastní zachování.

Jenže experti vědí houby o tom, že jsem z party běžců kolem Děkanky zůstal jedním z posledních čekatelů na maraton pod tři a že jsem tomu letos obětoval (což je blbé slovo, protože mě to zároveň bavilo) víc než kdykoli předtím. Sedmnáctkrát to nevyšlo, o to víc to chceš zlomit, i když víš, že je to celé tak trochu nesmysl - tím spíš, že má být před polednem asi 25 ve stínu (který tam nebude).

Do závodu se díky přítomnosti řady kamarádů dalo vstoupit třemi různými cestami, které mohly mít v důsledku velký dopad. Džentlmen Táda povede Lucku k času pod tři hodiny (tam bych tuze chtěl). Startují z koridoru A, tedy hned za elitou. Dalo by se za nimi nenápadně přelézt plůtek a dělat jim mezi dvanácti tisíci lidí křena a zábavného společníka. Nebo... z céčka o nějakou minutu později s kamarádem Hvězdářem vyrazí nevyzpytatelný voják a fotograf Jirka, který velkohubě prohlašuje, že mě jako pacemaker s pomyslným prstem v nose dovede na půlku s dostatečnou rezervou na kýžené tři hodiny a pak ať už si dělám, co chci. 

Anebo se to dá pojmout i tak, že mám i vlastní hlavu a poběžím a pokazím si to sám, jako vždycky.

Unavená vlastní hlava o tom nicméně nechce přemýšlet, jenže je to potřeba rozhodnout, nuže dobře: tak tedy volím to céčko s bláznivým vodičem. Je tu Vltava z repráků i kolega Pavel, pěstičkou si dodáváme odvahu a že se to dalo vyřešit i lépe, si řeknu hned po pár metrech v Pařížské, kdy se vyhýbám spoustě pomalejších lidí ve snaze neztratit v davu svého seržanta a stojí mě to nesmyslnou energii podobně jako to, že mi pod tíhou gelů padají kalhoty (to se dalo možná také předem nějak vyzkoušet). 

První kilometry běžíme lehce, ale jaksi divně. Mezičasy na jednotlivých kilometrech vůbec nesedí: chvíli se vlečeme, jindy skoro sprintujeme. Takový fartlek v centru Prahy. Dost často visím desítky metrů za Jirkou. "Já vodím spíš podle citu, moc nevidím na hodinky," vysvětlí mi až po závodě. Navíc mi připadá, že když se konečně přiblížím, znovu zrychlí. Anebo na Karlově mostě vytáhne mobil a začne mě natáčet, což je ještě horší. 

Druhých pět kilometrů běžíme o půl minuty rychleji, než byl plán. Rád bych to reklamoval, jenže Jirka mi znovu utíká a dole na rovince pod Libeňským mostem nečekaně a strašně brzy doháníme Tádu s Luckou a také skupinu kolem profesionálního vodiče na tři hodiny. Ti všichni přitom museli vyrazit mnohem dřív než my. Rozum by velel zůstat, Jirka velí pokračovat jako doposud - a fotí. 

Slunce je ještě povětšinou schované za domy a je sice tepleji, než bych potřeboval, ale jako by mi moje inovované tělo říkalo něco ve smyslu "klídek, dneska tohle tempo zvládneme i s těmihle šaškárnami kolem", anebo to mluví insomnie. Nuselskou smyčkou prakticky proletíme tak, že kamarád Václav na své fandicí místo dorazí příliš pozdě. Ne tak moje holky; tohle pokaždé hrozně nakopne, je to morální gel s okamžitým účinkem. Zapíjet se to nemusí. 

Pak si Jirka zase vezme mobil a slovo a slavnostně prohlásí, že jsme tu včas, načež já nevděčně odtuším, že spíš moc brzy (1:27:34, proč? Zhruba tohle byl do loňska můj nejrychlejší půlmaraton). Zní to jako loučení, jenže to tak nebude, nějak jsme si sebe zvykli a svorně míříme do ulice Svornosti, kde se stanou dvě zajímavé věci: 1) naleju si na občerstvovačce omylem ionťák do očí; 2) poprvé předbíhám Jirku a je to fakt divné. 

Na 27. míjím místo, kde jsem to pár let zpátky v podobném, ale menším vedru vzdal. Jirku spíš tuším za sebou, legrácky skončily a fotodokumentace bude v dalším průběhu podstatně slabší, což je super. Skoro nefouká, a tak je Strakonická snesitelnější než jindy. Moment, já jsem dokonce zrychlil.

Jenže teplota jde rychle nahoru a už není kam se schovat. Efekt chladivé čepičky vyprchal; kde jsem mohl být, kdybych teď z padajících legín vytáhl záchranu v podobě obrovského spreje s růžovou živou vodou! 

Tep letí vzhůru, vnímané úsilí také a doufám, že i chlebový rozkvas doma na parapetu (ve skutečnosti vůbec ne), nicméně už jsme skoro v Holešovicích a ještě pořád kupodivu držím Jirkovo někdejší tempo. Buď zafungoval trénink, anebo technologický doping, který se stal novým standardem - jak se říká, když nemůžeš, přidej karbon. 

Každopádně se tu dnes očividně píše úplně jiná story než můj klasický průběh "euforie, plácni mi - no, tak ještě jednou tolik - blbý, radši si trochu zpomalím - hm, to nestačí, víc si zpomalím - jsem najednou úplně v háji - doběhnu aspoň k tomu semaforu, ne, tak jen ke stromu - křeče - procházka Pařížskou - výmluvy na Stravě". 

Přehřátý stroj se naštěstí začne zadrhávat až v Karlíně. Nejspíš hlavně kvůli tomu, že si hlava dokázala spočítat, že tohle už vyjde, frekvenci kmitání nohou nedokážu udržet a ztrácím až půl minuty na každém z šesti zbylých žhavých kilometrů.

Kdybych řekl, že se mi ve finále v Pařížské před očima podobně, jako když nemůžu spát, promítaly v rychlém sledu barevné obrazy ze všech těch předchozích nezdarů a slévaly se mi tam Praha, Vídeň, Valencie, hodiny tréninku, nenáviděná posilovna, povzbuzování rodiny, startovní čísla, bolest a oteklé nohy, hrozně bych kecal. 

Ve skutečnosti jsem jen sundal chladicí čepici, mával jí lidem, jako by na to byli od 355. člověka v cíli zvědaví, a vyhlížel ten modrý koberec.

2:58:06. Hned za cílovou branou chtějí veškeré emoce a taky spořádané gely ven, naštěstí se to oboje podaří nějak důstojně zachytit. Ba ne, trochu brečím, což není na tom celém to nejhorší: vždyť já teď vůbec nevím, co dál se sebou, když ta tříhodinová hranice padla. 

Co je to za výzvu chtít běžet příště třeba za 2:57? Nebo se odvázat a zkusit 2:56:30? Nebude lepší naučit se další jazyk, postavit Hedě stoleček, třeba si i něco přečíst? Minimálně na tom chlebu by bylo dobré ještě zapracovat, je nějaký placatý a neforemný. 

Anebo začít tím, že třeba nebudu myslet jen na sebe. Můj vodič Jirka (712) doběhl za 3:02, Zuzka (F112) za 3:17, Hvězdář (1347) za 3:22, Lucka (F126) s Tádou (130) skončili na 30. km, Pavel (2419) vzdal na 35. km, ale zas dal pak v hospodě čtyři plzně nalačno. A naše áčko ukázalo, že je tak označujeme právem: Honza Š. (na fotce schází) doběhl za 2:39, Honza B. (134) za 2:46, Míra (136) za 2:47. A Martin (ten to fotil) a spol. vezli Aničku na vozíku. 

Každý z nich prožil něco mimořádného a všichni si zaslouží obdiv, že do toho za těchto podmínek šli. 

text Řízek, foto Jirka, Míra a Martin