4900 DNŮ

Jedeme po Koněvově a na sedadle spolujezdce se mi v klíně vrtí černé klubíčko. Drápe se na okno a zírá na neony hospod, erotických videopůjčoven a prodejny kuchyní Sykora. Nevím, jak toho tvora zastavit, aby nelezl po celým autě a hlavně Lukášovi do řízení. Bože, jak já nesnáším kočky, říkám si, když vezeme ze Žižkova do Radotína černého kocoura, kterému dá Luky tak nezvířecí jméno Pepan.

Je červenec 2008 a my před sebou s Pepanem máme téměř 4900 dnů společných zážitků. Pepan během té doby jednou vypadne z okna, 5krát se přestěhuje, chytí 4 myši a většina z nich mu uteče, počůrá nespočet bot, kabelek, Jirkův spacák, jablka z Rašovic. Vystřídá 5 aut, díky kterým poznává několik táborů, jezdí na svou milovanou chatu a do kočičího wellness u kamarádky Míši. Porazí nevyléčitelnou kočičí nemoc za pomoci nelegálních léků z Číny, které nás stojí 80 tisíc, ale je nám to jedno, protože je to přece Pepan. Díky svému charismatu naučí naši dceru říkat ČIČI. Až v jeho 5 letech se náhodou dozvíme, že jeho rodiče byli sourozenci.

Je 7. prosince 2021 po 9. večer a z Pepana, Pepečka, Josky, Josífka uniká poslední devátý život. Je doma, je u něj Luky, já a kamarádka veterinářka Míša. Vedle spí Heda a já vím, že se ráno rozbrečím, jakmile se vzbudí a bude dělat ČIČI s očekáváním toho, že se ve dveřích zjeví náš tlustý Pepan. Jenže ten už stojí před jinými dveřmi, kde čekají kabelky, gumičky a bezedné granule, které ty poslední týdny a dny už odmítal žrát. A já už zas nesnáším kočky, protože nejsou nesmrtelný… bolí to moc, kamaráde.

text Maruška, foto Řízek