Všude tady pořád je, a to nejen kvůli kamínkům ze steliva, které budeme na nečekaných místech bytu nacházet patrně ještě celý příští rok. V naší každodennosti dál narážíme na bolestivě živé vzpomínky na Pepana; na ty údery se nelze dopředu připravit, jsou přesně mířené a přicházejí nečekaně a každý, kdo někdy pochoval milované zvíře, přesně ví, jak bolí. Jako když si člověk uvědomí, že automaticky, ale už zcela zbytečně, nechal pootevřené dveře do koupelny, aby se kocour mohl pohodlně dostat na svou toaletu. Některé věci taky vypadají potmě jako Pepa, třeba u postele zmuchlané džíny. Ano, a teď jsem omylem zavolal na dceru "Pepíku", což už je ale spíš projev únavy a otupělosti než čehokoli jiného.
Pepana jsme nechali uspat, protože mu selhaly ledviny a jeho stav se každým dnem zhoršovat bez naděje na zvrat. Je to něco, co se kočičím seniorům stává velmi často, nedá se to vyléčit, ale dalo by se s tím nějak lépe či hůře fungovat (pokud tedy přistoupíme na hru, že je to pořád ještě život).
Bohužel jsme na to souhrou několika okolností přišli příliš pozdě, což mě bude dlouho mrzet. Byli jsme tedy v situaci fotbalového brankáře, který sice předvedl velice náročnou robinzonádu, při níž si navíc hrozně namlel, jenže mu to bylo houby platné, protože prostě skočil moc pozdě. Výsledek pak byl vlastně stejný, jako by se za míčem v síti jen otočil a smutně pokrčil rameny.
Ale možná by si z toho mohl někdo vzít ponaučení - my nejspíš ne, protože vytloukat kočku kočkou nechceme. Nebo určitě ne teď.
Pepan loni přežil nemoc, proti níž by ještě jeho rodiče (kteří byli sourozenci) neměli žádnou šanci. Vyléčit felinní infekční peritonitidu však stálo nejen absurdní množství peněz (ani na moment jsme toho nezalitovali), ale i nervů, lidských i zvířecích.
Když jej loni na sklonku léta zvěrolékař po 84 injekcích, které jsme mu každý den vpravovali pod kůži, uznal za zdravého, shodli jsme se na tom, že by měl mít už především klid, žádné pravidelné kontroly, cesty k doktorům, třesení se strachy v čekárnách apod. Prostě žádný stres, tedy aspoň v rámci možností, protože stěhování ani narození dítěte se lze těžko vyhnout, to prostě tak nějak bylo. A přestali jsme ho hlídat. Když mu chutná, ať jí.
Výsledkem samozřejmě bylo, že Pepan za několik měsíců ztloustl na stěží uvěřitelných sedm kilo. Veterinář (udělali jsme výjimku, protože už to bylo doslova neúnosné) doporučil dietní krmivo. Krátce poté začal kocour víc pít. Tak to nejspíš bude tím novým krmením, usoudil jsem, a měl radost, že hmotnost žravého zvířete šla velmi pomalu, ale přeci jen dolů.
Na podzim jsme vyrazili na víkend do Krkonoš, kocoura jsme nechali kamarádce. Choval se tam ale divně, úplně přestal jíst, dokonce párkrát zvracel. Hned v neděli jsme sháněli pomoc: kamarádka Míša měla na veterině volno (až) druhý den v osm večer, Pepanův dvorní lékař, který nám pomáhal s FIP, si mohl udělat čas o pár hodin dřív - vypadalo to jako logická volba.
Jenže dalších několik dlouhých dní trvalo zjistit, co Pepana skutečně trápí. Že to není cizí předmět v břiše ani otrava pokojovou kytkou. Ani se nevrátila FIP, jak jsme se báli nejvíc, nýbrž že mu odešly ledviny. Proto tolik pil. Kreatinin 1600, to je prý hodnota jak u mrtvé kočky. Skončil na kapačkách u kamarádky Míši, aby se zachránil aspoň ten zbytek ledvin. Ani to neproběhlo ideálně, protože starému zvířeti z těch intenzivních kapaček začaly odcházet další orgány. O půlnoci to vypadalo bledě a ve hře byla euthanasie, ale chtěli jsme počkat do rána. Ráno se jeho stav výrazně zlepšil.
Když se konečně vrátil domů, byl nám hrozně vděčný. Bral asi čtvery různé léky a preparáty, ale snažil se a bojoval. Každý den dostával podkožní infuzi, kvůli které k nám jezdila Míša, nebo jsme jezdili za ní. Naučili jsme se přitom poslouchat podcasty.
Pořád jsme nejvíc bojovali s krmením. Kočky se zničenými ledvinami přicházejí o chuť k jídlu. Což je průšvih i kvůli tomu, že veškerá ledvinová dieta obsahuje prakticky akorát hrášek, vajíčka, spoustu různých vitamínů a možná, když se hodně poštěstí, stopové množství lososa. A Pepan opravdu nebyl blbej, aby jedl hrášek špatně maskovaný za lososa.
V zásadě jsme tedy řešili dilema, jestli má jíst aspoň něco, i kdyby to byly hnusné, extrémně nezdravé, ovšem lákavě voňavé kapsičky Felix z Alberta, nebo téměř nic, ale dietní téměř nic. Zkoušeli jsme obě cesty, otestovali jsme nejméně dvacet pět druhů kapsiček, granulí a paštik různých značek. Mohli bychom si zfleku otevřít útulek pro kočky bez ledvin. Ke většině přišel jen symbolicky a ze slušnosti přičichnout, bylo to zoufalé. On, který vždycky snědl všechno a všem... Uspěli jsme načas jen s vybranými granulemi, jenže jich sám snědl beztak jen pár. Váha pozvolna klesala, i když jsem jej dokrmoval stříkačkou.
Pak na pár týdnů vysvitla naděje: Pepan přešel do správy místní veteriny (dojíždění už nebylo možné zkloubit se životy lidí), která volila méně invazivní, byť pravděpodobně méně efektivní přístup. Dál bral léků jak Horníček, ale žádné injekce, což jeho zjizvený hřbet ocenil. Předposlední dobrá zpráva byl nečekaně nadějný výsledek krve: kreatinin 300, ostatní ledvinné parametry málem v normě.
Ještě pár dní to vypadalo pozitivně. A tak jsme Pepana vzali na jeho milovanou chatu, kde zpravidla ožíval, když měl nějaké neduhy. A i tentokrát. Poslední dobrá zpráva byla, že se konečně pořádně najedl, dokonce i správného krmení. Na konci víkendu ale přešel do jakéhosi útlumu, neustálé kocoviny a začalo to být špatné.
Přestalo nás v noci budit chroupání granulí a nikdo nás nad ránem nepřišel zalehnout. Ležel celý den rozvalený u misky s vodou a bylo to smutný. Zkusili jsme ještě nabrat krev, jestli třeba není problém někde jinde, jenže ledviny zjevně šly úplně do háje, výsledky dopadly katastrofálně. Nebylo na co čekat.
Jeho poslední cesta vedla na chatu, z bytu jsme nejeli výtahem, nesnášel ho stejně jako koně a alobal. Leží pod krásným statným smrkem a vetchou náletovou břízou v místech, odkud vyrážel na svá tajná víkendová dobrodružství a odkud se z nich na zavolanou vracel zpět k nám.
A lépe to prostě nešlo.
text a foto Řízek
