Ten poslední úspěch je navíc starý smutných jedenáct let: tehdy se s pěknými devatenácti body postupovalo z prvního místa. Klíčová tenkrát byla výhra 5:3 v předposledním kole. V hustém sněžení jsme vedli už 4:0, ale pak to po Matyášových chybách bylo 4:3, všichni jsme ho poslali do hajzlu a tam to i směřovalo, ale pak tentýž hráč dával těsně před koncem na uklidňujících 5:3 a my jsme se mohli už o zápas dřív radovat, zatímco čerstvý sníh zapadal i mou ilegálně zaparkovanou felicii včetně lístečku od městské policie za stěračem. Ale hrdinové pokuty neplatí. Poslední zápas jsme pak také vyhráli, a tím i celou skupinu.
Od té doby nic, postupové snění většinou končilo velmi záhy, přibližně druhým až třetím zápasem. Až letos jsme hráli dobře, jak už jsem tady psal, jenže pořád ne natolik, abychom se z poslední ligy dostali vlastní silou. Pár bodů jsme totiž cestou poztráceli, zejména dvěma zbytečnými remízami se slabými týmy.
Před posledním zápasem byly proto karty rozdány dost nejednoznačně a vratce: vyhrajeme-li, můžeme se ze čtvrtého místa posunout na třetí, což by na postup téměř jistě mělo stačit. Jenže zároveň musíme doufat, že zaváhá jeden ze dvou konkurentů v dosahu. Zvlášť jeden by mohl - hrál s velmi silným týmem Medvědi B, který doteď neztratil bod. Pokud to Medvědi B nevypustí - nebo nepustí.
Veteráni nižších fotbalových soutěží by asi v této situaci šli štěstíčku naproti a hegemonům ligy třeba slíbili sud piva anebo dárkový koš, pokud se v hnusné zimě na konci listopadu budou snažit aspoň tak jako dosud, takže naše konkurenty smetou. Jenže my jsme přece jen pořád odchovanci turistického oddílu (byť to asi 90 procent současné sestavy netuší) a plnili jsme všechny ty správňácké zkoušky a sbírali za ně nášivky, takže nás to vlastně ani nenapadlo. Soustředili jsme se (naivně) především na sebe: hlavně vyhrajme a pak se uvidí, na co to bude stačit.
Jenže ani tohle nebylo úplně snadné. Tým Pětka byl sice v tabulce pár míst za námi, ale utkání bylo od začátku velmi vyrovnané. Dominovali mu oba brankáři, ten z Pětky třeba nádherně vytáhl Matyášův přímák, ten náš nás zase na začátku druhého poločasu, který jsme klasicky nezvládli, několikrát podržel. Když Pětka plná mladých běhavých mužů, kteří o přestávce dokonce řešili jakousi taktiku, nejvíc tlačila a nám bylo nejhůř a mně na střídačce největší zima, srazil ji bizarní vlastní gól – a to bylo všechno. Na hanspaulku zcela neobvyklý výsledek 1:0 nám stačil. Neduživé skóre nebylo potřeba řešit; pokud někdo z konkurentů prohraje, jsme tak jako tak třetí.
Nechali jsme se vyfotit mou kalkulačkou a rozprchli jsme se domů celkem v euforii a teprve začali zjišťovat, co naše výhra může znamenat a zda to bude stačit. Zápasy posledního kola se hrály naráz na různých koncích Prahy a sportovní kanály je kupodivu nevysílaly. Výsledky zaznamenávají rozhodčí propiskou do zápisů o utkání a ty pak přes nějaké schránky putují do centrály. Jenže to bude trvat strašně dlouho. Webové stránky těchto týmů zpravidla nežijí a vypadají jako ty naše, jimž skončil hosting zhruba v roce 2010, takže z nich nezjistíte vůbec nic. Našel jsem nakonec mailový kontakt na vedoucího jednoho z týmů; na můj prostý dotaz "Jak jste hráli" mi doteď nikdo neodpověděl. S fanoušky se to má většinou jako s tím hostingem. Zkrátka, není koho se zeptat.
Druhý den jsem zavolal na malofotbalový svaz, který sídlí v suterénu nenápadného činžáku ve Strašnicích a úřední hodiny má jednou za týden (dnes zrovna ne). Odpoledne jsem se na čtvrtý pokus dovolal. Výsledky dvou stěžejních zápasů neznali, ale aspoň mi po chvilce váhání dali telefon na vedoucího vedoucího týmu ligy. "No, prohráli jsme 2:4. My jsme se nějak moc nesešli...," lezlo z něj jak z chlupaté deky – aby taky nebyla chlupatá, když to jsou Medvědi, že jo. Poděkoval jsem mu, ale v duchu jsem je proklel, což vzápětí různými výrazy učinili i moji spoluhráči. Jelikož dle očekávání uspěl i druhý z našich konkurentů, který hrál s podstatně slabším týmem, zůstali jsme čtvrtí. Takže mimo.
Asi z toho plyne ponaučení, že pokud chceš být správňák a Mirek Dušín a nechceš před posledním kolem rozdávat sudy nebo nějaké jiné "všimné", nesmíš zároveň rozdávat body za zbytečné remízy.
Alternativní ponaučení je, že bychom se na to už možná měli vykašlat a oslavit dvacet let rozpuštěním a tím, že půjdeme do hajzlu. U tohohle scénáře je ovšem drobná vada na kráse: existuje prý pořád ještě nějaká šance, že i čtvrté místo nám nakonec bude na postup stačit. To se pak nedá skončit, když je člověk v sedmé lize.
text Řízek, foto neznámý hráč malého fotbalu
Žádné komentáře:
Okomentovat