Když vám běžecký kamarád nabídne, abyste sepsali zážitky ze svého prvního závodu na jeho dlouho a pečlivě udržovaný blog (nejen běžecký), co uděláte? V mém případě se týden chystáte, protože nechcete odmítnout, tlačíte to před sebou v návalu pracovních a dalších povinností, abyste to nakonec přece jen dali. Během 45 minut, v sobotu večer, 157 hodin po závodě…
Příběh
Začal jsem běhat ve čtyřiačtyřiceti letech. Nechoďte na mě prosím s postřehem, že je to projev nějaké krize středního věku, což je vysvětlení, které jsem ve svém širším okolí párkrát slyšel. Nezažívám krizi, zažívám nejlepší léta svého života, už přes deset let, a hodlám to ještě pár desítek let vydržet.
Běhat jsem začal loni na sklonku jara, když jsem byl už asi dva měsíce zavřen na home officu. A protože covid člověku zodpovídajícímu za redakci přinášel hodně práce a tedy vysedávání zhruba dvanáct hodin u počítače denně, začal jsem po práci vybíhat, abych se nezbláznil. Mám les 150 metrů za domem, byl vlastně hřích do loňského jara neběhat a tento benefit nevybírat.
Překvapilo mě, jak tělo ve středním věku (bez krize) a bez jakékoli předchozí pravidelné sportovní aktivity začalo na sportovní pohyb reagovat vstřícně. Běhalo se mi dobře, celkem lehce a z reakcí okolí (už nějakou dobu běhajícího) jsem pochopil, že neběhám pomalu.
Myšlenka, že bych si někdy mohl zkusit nějaký závod, přišla (asi tedy nejdřív od majitele tohoto bloggerského místa, kde právě autorsky hostuji), ale covid její případné uskutečnění odsunul. Zaběhl jsem si loni na podzim jeden virtuální závod v Senohrabech a stačilo to, abych seznal, že nejsem závodní typ – asi dva měsíce jsem si už tehdy měřil tepovku na hodinkách a v závodě jsem ji vytáhl nejníž ze všech měřených běhů.
A tak se stalo, že ten skutečný závod, se startovním číslem napojeným na oficiální časomíru a hromadným startem ohlášeným výstřelem, jsem si poprvé vyzkoušel nyní, tedy před týdnem. O víkendu jsem pobýval v Berouně, závod se běžel v neděli ráno, v pár kilometrů vzdáleném Žebráku. Nebylo tedy co řešit, běžecko-závodní osud na mě pomrkával až příliš očividně.
Neměl jsem moc očekávání. Vlastně jsem vůbec nevěděl, co mě čeká. Ani konkrétně v tomto závodě, ani při závodě obecně. Apriorně mě děsila jediná věc: že někde seběhnu z trati, zabloudím a kvůli tomu bude ostuda, že skončím poslední. Tato obava se v konkrétním případě žebráckého závodu ukázala být lichá: každá výraznější změna směru trati byla jištěna sympatickými a povzbuzujícími pořadateli či (naštěstí většinou) pořadatelkami, na cestě byla navíc vždy ve správný čas namalována bílá šipka.
Že jsem nevybaven, se pochopitelně ukázalo brzy – kolega, který mě nabral v Berouně autem a přivezl (jo, je to zase ten, co mu patří tenhle blog), měl s sebou nějaké gely, jakože aby měl na běh energii. Neměl jsem je. Pak se začal něčím mazat, na mazání jsem taky nic neměl. Ale měl jsem kšiltovku, díky své ženě, která trvala na tom, abych si tu kšiltovku (co jsem jí dal k nedávnému svátku) určitě vzal. Bylo to moje štěstí, že jsem poslechl, poněvadž…
Poněvadž v takovém vedru jsem v životě neběžel. Jsem člověk, který nemá rád horko. Nemá moc rád ani sluníčko hlavně proto, že se nikdy neopaluju, ale vždy rovnou a rychle spaluju. Když běhám v létě, vždy tak před sedmou ráno, aby byl dostatečný chlad. Den, kdy se letos běžela Žebrácká 25, byl jedním z těch mála, kdy mělo být opravdu horko. A bylo. Už když jsme se šli zhruba 20 minut před závodem jen tak volně vyklusat, jsem se zpotil jak čuně. Už při startu v 10 dopoledne bylo horko, že bych byl nejradši stále ve stínu.
Ještě před startem jsem si v poučeně namachrovaném hovoru s kolegou (víte kterým) maloval, že bych si tu mohl zaběhnout svůj nejrychlejší půlmaraton a stlačit tempo pod pět minut. Tak ne, nic z toho nebylo reálné. Když se trať na posledních více než deset kilometrů vynořila z lesa a až do cíle mířila po asfaltové silnici, zrychlil jsem v prvním seběhu dolů na tempo zhruba 4:30, ale v následujících minutách jsem se na asfaltu uškvařil (a dvakrát přešel do asi minutové chůze).
Když mi zhruba na dvanáctém kilometru došlo, že zrychlovat už dál nejspíš nebudu, dal jsem si ještě jeden, poslední cíl: doběhnout do cíle. Že do něj nedoběhnu, mě poprvé napadlo při první krizi na šestém kilometru, odmítl jsem však připustit možnost, že by můj první závod skončil tak, že bych já neskončil v cíli.
Kromě poznání, že jsem schopen se přes velký nekomfort a pro mě skutečně nesnesitelné vedro dopravit po svých do cíle, jsem si odnesl několik dalších poznatků.
Na občerstvovacích stanicích se neptáme obsluhujícího personálu, kam máme vrátit vyprázdněný kelímek (vždycky mi odpověděli, že ho mám hodit na zem).
Na občerstvovacích stanicích je dobré maximálně využít namočených houbiček (opravdu jsem byl překvapen, že jsem je nacházel pohozené na trati i kilometr či víc za občerstvovací stanicí).
Ano, nejsem závodní typ. Je mi trapně někoho předbíhat, v představě, že kolem něj proběhnu a budu funět. Je mi trapné funět, i když mě někdo dobíhá a je zjevné, že půjde přede mě: prostě zpomalím, abych nefuněl.
Přijde mi nesportovní, když některé závodníky minimálně na části trati doprovází „personál“ na kole, který je hlídá či povzbuzuje. (Asi dva kilometry před cílem jsem získal dojem, že takto jede na kole pořadatel a vyhlídl si mě, aby mě kontroloval, protože seznal, že jsem před kolapsem. Ne, ten pán si mě nevyhlédl, ani to nebyl pořadatel, jen za mnou běžela jeho svěřenkyně, kterou doprovázel. Jo, předběhla mě.)
Když dobíháte do cíle a pokusíte se o cosi na způsob závěrečného finiše a před vámi se zjeví závodnice, která běží zjevně pomaleji než vy, neznamená to, že vy můžete, zatímco ona už nemůže. Může to být tak, že ona dáma běžela později odstartovaný závod na 10 kilometrů a prostě dobíhá svým tempem. (Ano, těsně před cílovou páskou jsem ji předběhl. Zpětně z toho nemám dobrý a ten správný vítězný pocit.)
Přes to všechno, co tu píšu, se mi na tom mém prvním závodě líbilo. Slíbil jsem si někdy na té poslední desítce, že pokud poběžím nějaký příští závod, tak v zimě. Připouštím teď, že možná i dřív. Tuším, že takové vedro jako minulou neděli už snad letos nebude.
Epilog
Dobře, tak ještě ta čísla. Moje první startovní: 78. Moje první pořadí: 60. (ze 113 startujících).
