Skutečného duchovního otce tohoto sportu patrně nedohledáme a je možné, že si autorství bude osobovat více lidí, ale podobně jako třeba u písně Holka modrooká nebo u knih Andreje Babiše je to vlastně jedno; podstatné je, že ta věc existuje.
Kroketbal, což je shodou okolností nejspíš i holandské pojmenování pro kroketu, vznikl v blíže neurčeném roce, ale patrně v nočních hodinách v oddílové klubovně.
Naše pařby mívaly dost často i onen sportovní přesah: vzpomínám si třeba, jak se na jedné narozeninové oslavě pod reflektory hrál fotbal a Jirka při něm dočista usnul. Jindy jsme zas do zblbnutí hráli obíhačku a nebyl-li dostatek pálek, pomohli jsme si Setonovými knihami, smetáčkem a lopatkou, vysavačem či dokonce lapačem snů...
Tipl bych si, že jsme onehdy ve skladu sportovních potřeb, vždy perfektně vedeném a uklizeném, objevili kroketové náčiní a poblíž něj malý házenkářský míč.
Hrávalo se na koberci v klubovně, proti sobě vždy nastupovaly dvě dvojice. Brankou byly klasické modré židle. Zápasy byly velmi kontaktní, krátké a intenzivní, vzduchem při nich létalo mnoho ostrých výrazů i součástí kroketové sady, jež byla patrně určena k mnohem nudnější hře.
Kroketbal se pak načas ztratil. Objevil se až v pozvánce na Milanovu rozlučku se svobodou a nejprve všechno nasvědčovalo, že tomu tak zůstane. Seděli jsme u grilu, popíjeli, opékali klobásy a hermelíny a odháněli dotěrného bezdomovce a to všechno spolu s reprízováním starých historek nám vlastně celkem stačilo ke štěstí.
Jenže ten sportovní přesah prostě máme rádi, dává pitce další rozměr, takže jsme zpod klubovny vytáhli branky a doslova žasli, jak se podmínky pro případné hráče kroketbalu v čase posunuly: nový reflektor je zřejmě podobného typu jako v Národním divadle, navíc je v klubovně nově možnost se po aktivitě osprchovat, a to s diskutabilní výhodou, kterou skýtá obří zrcadlo přímo naproti jednotlivým sprchám - s týmem jsme se shodli, že toho nevyužijeme. Případný správce sportovních potřeb by byl navíc nadšen, neboť jsme si k ničení vzali výhradně staré hole, novou sadu jsme ušetřili.
Hrálo se tři na tři, ostatně i turnaj měl tři účastníky. A zbylí tři kamarádi zůstali u grilu a historek.
Ta hra za ty roky neztratila nic ze svého půvabu. Venkovní varianta přidala efekt přítmí v místech, kam to elektrické slunce nedosáhlo, a hrbolatý vlhký trávník (kupodivu se nikdo nezranil). Taky Frantovy dalekosáhlé náhozy do křoví za brankou a vzrušené diskuse nad výkladem pravidel. Rovněž rychlé góly hned po úvodním vhazování a člověka s historicky nejnižší úspěšností v této herní činnosti (mě, 0 %). A taky dramatické finále, které rozhodoval až poněkud tragikomický penaltový rozstřel přes celé hřiště. Golfista se nikdy nekouká na míček, radil nám při něm přihlížející bezdomovec.
Samozřejmě to píšu jen proto, že jsme s Frantou a Jimim vyhráli. Byť jsem ochoten připustit, že rum, klobásy a historky v teple u grilu by bývaly měly svůj půvab i samy o sobě.
text a fotky Ř.
Žádné komentáře:
Okomentovat