RYCHTA

Za nultý svátek vánoční se dá označit setkání kamarádů v jedné z restaurací v centru Prahy. Na pár hodin vypnout od svátečního shonu a vyrazit do míst, kde na nás nečíhají žádné vánoční stromy ani podobné ozdobené věci, se stalo jakousi tradicí. Je to takové naše lití olova, pohříchu bez olova. Nehrozí tam koledy ani kapři. Jen ty následky bývají horší než shánění dárků.

Tradice prestižních vánočních setkání kdysi započala v zakouřené hospodě U černýho vola, kde nás nenáviděli, jakožto patrně nenáviděli i ostatní hosty. Zato tam měli výbornou sekanou. Když Václav onehdy večírek přesunul do Baráčnické rychty, vztekal se patrně málokdo. Restaurace je o poznání honosnější a dražší, zato na nás třeba vrchní nekřičí a neobviňuje nás z věcí, které jsme neudělali (jako tehdy na tom záchodě).

Letošní ročník naší besídky začal s poměrně komorní účastí - někteří třeba napsali "Jsem tu," přičemž byli úplně jinde. A večírek jsme rozběhli poměrně zvolna, jak se na maratonce, jichž se sešlo hned několik, sluší. Ono taky vánoční lití není žádný sprint.

Pomalé tempo konverzace (o Lubošových namalovaných lodích a pomerančích, budoucnosti hudebních nosičů, Rodenově karavanu s květináči, opravování kytar v žižkovském sklepení a dalších svátečních tématech) však poněkud narušil organizátorův tlak na výkon a následná smršť karlovarských minerálních lihovin. Zato přicházela celá řada opozdilců a nakonec bychom mohli vytvořit i pěkný betlém, kdybychom trochu chtěli. I jedna žena se mezi námi dokonce našla, než se zase vzdálila.

Na baru se pak mezičasy ještě výrazně zrychlily. Po zavírací době a navazující návštěvě oblíbené večerky a následném nákupu plechovek a dalšího litru moku, který kdysi znepopularizoval současný prezident a nápoj ho na oplátku zle poznamenal, začal večírek směřovat do typického cíle. Na rozdíl od maratonu v něm nečekaly davy rozjásaných diváků, zdravotnická pomoc ani nakrájené banány a tatranky.

Jenže na Kampu a Karlův most, který tak rádi v podroušeném stavu překonáváme hovoříce s kolemjdoucími i oblíbenými sochami, jsme tentokrát nějak netrefili. Namísto toho organizátor vytrvalecky "narazil do zdi", v čemž mu sekundoval bohnický závodník, takže jsme se se zbytkem rozloučili a vydali se cestou nočních tramvají a autobusů, jejichž konečnou stanicí - prosíme, vystupte - je ranní nevolnost a celodenní bolehlav.

A ty Vánoce ať klidně přijdou, teď už jsme teoreticky připraveni na vše.

text a fotky Řízek