PARADIGMA HILLARYHO SCHODU

aneb Meziredakční války

Z palcových titulků „Víme první“ i formulací „jak jako první informovala redakce serveru xyz“ můžete poměrně jednoduše propadnout dojmu, že není v české kotlině větších nepřátel než dvou konkurenčních webů, novin či televizí. Jenže …

Český mediální rybníček je hodně specifické prostředí, a to zejména dvěma vlastnostmi. Svou velikostí - nebo spíš malostí - a poměrně velkou rotací lidí napříč redakcemi. A tak kolega, kterého jste si ještě včera posílali pro obědy, dneska nosí kafe u konkurence. A šéfoval by vám, kdybyste čirou náhodou z tohohle plátku dostali nabídku. Stejně tak platí, že v libovolném newsroomu s vysokou pravděpodobností najdete minimálně dva kolegy, kteří spolu pracovali už někde jinde. Při přestupech napříč mediálními domy tak není otázkou, jestli se se svými starými kolegy ještě někdy někde setkáte, ale spíš KDY to bude. Zkrátka, upravenými slovy Brigitte Bardotové, „svět je malý, jednou se všichni potkáme v redakci“.

A když už vás čirou náhodou nepojí s aktuálním složením redakce konkurence žádné předchozí společné angažmá, nic neotupí případné tendence k nevraživosti tolik, jako osmihodinové čekání na výsledek jednání koaličních stran. Jehož výsledkem pak mimochodem je fráze „dohodli jsme se, že se dohodneme".

To však rozhodně neznamená, že by kolegové odjinud nebyli schopni náležitě kriticky zhodnotit vaši práci. E-maily „nechtěli byste nás konečně začít taky jednou citovat“ jsou takový stupeň číslo jedna. Doporučení k nahlédnutí do odborné literatury aka Pravidel českého pravopisu už si leckteré citlivé povahy berou osobně. Obzvlášť proto, že tomu „idiotovi“ na druhé straně opravili nejednu čárku, hrubku či překlep a jen ze vrozené skromnosti se k tomu nikdy nepřiznali.

A pak přicházejí spory, ve kterých neznáte takříkajíc bratra ani sestry. Poslední takový jsme nedávno vedli i s majitelem tohoto blogu, konkrétně o prznění češtiny při překládání anglických textů. Není úplně podstatné, jestli je Hillaryho schod na Everestu opravdu schod, nebo spíš výšvih a jestli taková věc může, nebo nemůže zkolabovat. Nebo jestli je slůvko list v titulku „New York Times zařadil Vltavu v Praze na list nejhezčích vodních scenérii“ anglicismus jako svině, nebo přípustná titulková zkratka.

Stejně jako je venkoncem úplně jedno, jestli si konečně dodělá ten nedávno zmíněný certifikát z angličtiny, což jsem mu vřele doporučila, nebo jestli já mám diplom z bohemistiky, čemuž se zase bohapustě vysmál on.

Důležité je, že i přes všechny ty výkřiky o vzájemné zabedněnosti a neschopnosti bychom byli schopni spolu pořád jít na pivo, pokud by ho někdo z nás svolal (o organizační neschopnosti novinářů zase někdy jindy), případně si vzájemně vyměňovat historky z novinářského podsvětí, pokud se čirou náhodou v budoucnu potkáme v jedné redakci. Protože v kterémkoliv newsroomu většinou nezískáváte jenom kolegy, ale taky kamarády.

Tedy do příštího ideového sporu!

Text: Zuzka F., foto Hillaryho výšvihu (na snímku asi někde vpravo): by Goutam1962 (Own work) [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons

CHLOE A JEJÍ PIZZA

Dívka sedí v restauraci a po dlouhém zkoumání jídelního lístku, když už ostatní spolustolovníci nervozně koukají na hodinky a mobily a sami na sebe, konečně mávne na číšníka. A začne mu zdlouhavě vysvětlovat, že chce támhletu pizzu s mořskými plody - pokusí se s roztomilou, ale spíš debilní italštinou ten název vyslovit, ale dopadne to asi jako "gnoči". Načež nebohému pinglovi zdůrazní, že na vrchu musí být houby. "Protože já, když si dávám pizzu, TRVÁM NA TOM, aby na vrchu byly houby," dodá a lidé u stolu si opět potvrdili, jaká kráva to je.

Dívka se jmenuje Chloe a ve skutečnosti neexistuje, je to jen náhodné jméno z učebnice angličtiny. Symbolizuje můj donkichotský boj s certifikátem z cizího jazyka, do nějž jsem se pustil před několika lety ze stejného důvodu, jako když ti dojemně staří lidé studují univerzitu třetího věku. Tedy určitě z dobrého, ale už jsme ho já i oni mezitím zapomněli. Já totiž angličtinu používám v práci leda na to, abych si přečetl titulky na BBC, dokázal pochopit pointy vtipů Cyanide & Happiness (tedy Kyanid a štěstí) - a abych si občas přečetl v angličtině něco od Nesboa; a na pochopení strastí detektiva Harryho Holea opravdu bůhvíjaký lingvista být nemusíte.

Krátká věta, v níž fiktivní dívka vystupuje, slouží jako návod k úkolu, kdy je potřeba určitou frázi vymyslet jinak. Ovšem tak, aby smysl zůstal zachován - nelze tedy jen napsat Chloe je kráva a má problém. Zároveň ono řešení nesmí být na méně než tři a víc než šest slov. Dokonce vás i navedou tím, že vám jedno dvě slůvka poradí.

Moje učitelka Tracey, která na rozdíl od Chloe ve skutečnosti existuje, sice dokáže ledacos, ale v tomhle se mnou za těch několik let společných lekcí absolutně nehnula. Zlepšil jsem se třeba v mluvení - už jsem schopný říct místo jedné holé věty tak dvě až tři, než mi do toho skočí a začne vyprávět o tom, jak její extrémně nadaný pětiletý syn už umí odmocňovat v latině, nebo tak něco. Vlastně jí ani moc nerozumím ani ji nevnímám. Ale v tomhle jsem pořád bezradný.

Takže spolu s Tracey a Chloe sedíme v kavárně. Tracey usrkává presso, něco ťuká do telefonu a připravuje se na další zoufalce, což sleduji periferním pohledem, stejně jako periferním poslechem vnímám Micka Jaggera, jak z repráků zpívá Paint it black a dumám, proč chtěl mít všechno černé, vždyť je to hnus, jako Depešáci, se na ně podívejte.

Zbytek pozornosti už dvacet minut upírám na papír, na němž jsou naznačené mikropříběhy dalších hrdinů, které mám v pár slovech převyprávět. Sáře její otec, zjevně po špatné zkušenosti, zakazuje být venku po setmění (dobře jí tak), Alex se těší, jak napíše úkol a vyrazí na kolo (být jím, tak to otočím, ale nechci mu radit, třeba to má vyzkoušené naopak). Frank se chystá přestěhovat do města, protože na venkově není práce (zní to logicky, jenže bacha, Franku, ať tě to nesemele). Všem jim rozumím, jenže nic víc.

Párkrát už jsem se odhodlal k tomu, že jsem si ve vyhledávači našel termíny té zkoušky. A pak jsme se s Tracey vrátili k Chloe a já tu stránku raději vymazal z historie.

Jsou na tom možná i jiní hůř, nicméně v mojí třinácté komnatě sedí fiktivní dívka z učebnice a spokojeně chroupá pizzu zprasenou houbami. A ještě dlouho bude. Odevzdávám poloprázdný, spíš prázdný papír a tvářím se omluvně. Tracey mávne rukou. Její syn se mezitím plynule naučil třetí jazyk a přemýšlí, do čeho se pustí dál. Než zvládne čtvrtý, určitě spolu na ten certifikát vyzrajeme. Nebo spíš pátý.

text a foto Řízek

P. S. Při rešerších k tomuto textu jsem objevil, že na Filipínách má Chloé dokonce vlastní restauraci Chloe's Pizza. To jen tak na okraj - na takový ten křupavý, co necháváte na talíři. Magsaya at mabusog!