PARADIGMA HILLARYHO SCHODU

aneb Meziredakční války

Z palcových titulků „Víme první“ i formulací „jak jako první informovala redakce serveru xyz“ můžete poměrně jednoduše propadnout dojmu, že není v české kotlině větších nepřátel než dvou konkurenčních webů, novin či televizí. Jenže …

Český mediální rybníček je hodně specifické prostředí, a to zejména dvěma vlastnostmi. Svou velikostí - nebo spíš malostí - a poměrně velkou rotací lidí napříč redakcemi. A tak kolega, kterého jste si ještě včera posílali pro obědy, dneska nosí kafe u konkurence. A šéfoval by vám, kdybyste čirou náhodou z tohohle plátku dostali nabídku. Stejně tak platí, že v libovolném newsroomu s vysokou pravděpodobností najdete minimálně dva kolegy, kteří spolu pracovali už někde jinde. Při přestupech napříč mediálními domy tak není otázkou, jestli se se svými starými kolegy ještě někdy někde setkáte, ale spíš KDY to bude. Zkrátka, upravenými slovy Brigitte Bardotové, „svět je malý, jednou se všichni potkáme v redakci“.

A když už vás čirou náhodou nepojí s aktuálním složením redakce konkurence žádné předchozí společné angažmá, nic neotupí případné tendence k nevraživosti tolik, jako osmihodinové čekání na výsledek jednání koaličních stran. Jehož výsledkem pak mimochodem je fráze „dohodli jsme se, že se dohodneme".

To však rozhodně neznamená, že by kolegové odjinud nebyli schopni náležitě kriticky zhodnotit vaši práci. E-maily „nechtěli byste nás konečně začít taky jednou citovat“ jsou takový stupeň číslo jedna. Doporučení k nahlédnutí do odborné literatury aka Pravidel českého pravopisu už si leckteré citlivé povahy berou osobně. Obzvlášť proto, že tomu „idiotovi“ na druhé straně opravili nejednu čárku, hrubku či překlep a jen ze vrozené skromnosti se k tomu nikdy nepřiznali.

A pak přicházejí spory, ve kterých neznáte takříkajíc bratra ani sestry. Poslední takový jsme nedávno vedli i s majitelem tohoto blogu, konkrétně o prznění češtiny při překládání anglických textů. Není úplně podstatné, jestli je Hillaryho schod na Everestu opravdu schod, nebo spíš výšvih a jestli taková věc může, nebo nemůže zkolabovat. Nebo jestli je slůvko list v titulku „New York Times zařadil Vltavu v Praze na list nejhezčích vodních scenérii“ anglicismus jako svině, nebo přípustná titulková zkratka.

Stejně jako je venkoncem úplně jedno, jestli si konečně dodělá ten nedávno zmíněný certifikát z angličtiny, což jsem mu vřele doporučila, nebo jestli já mám diplom z bohemistiky, čemuž se zase bohapustě vysmál on.

Důležité je, že i přes všechny ty výkřiky o vzájemné zabedněnosti a neschopnosti bychom byli schopni spolu pořád jít na pivo, pokud by ho někdo z nás svolal (o organizační neschopnosti novinářů zase někdy jindy), případně si vzájemně vyměňovat historky z novinářského podsvětí, pokud se čirou náhodou v budoucnu potkáme v jedné redakci. Protože v kterémkoliv newsroomu většinou nezískáváte jenom kolegy, ale taky kamarády.

Tedy do příštího ideového sporu!

Text: Zuzka F., foto Hillaryho výšvihu (na snímku asi někde vpravo): by Goutam1962 (Own work) [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons

ZAVOLAT SYNOVI ŠÍLENÉHO STŘELCE? (ANKETA)

Řešili jsme zásadní rozpor v našem manželství. Náš společný známý v nejmenované redakci odmítl zavolat synovi muže, který v Uherském Brodě zastřelil osm lidí, s prosbou o reakci. Maruška to považovala za obdivuhodný akt vzdoru, já za nepochopitelné selhání a pózu. A tak jsme se zeptali kolegů a kamarádů ze serverů iDNES.cz, tn.cz, týdeníků Euro a Týden, jak to vidí oni, a ať nás rozsoudí. A vzniklo nám takové povídání o morálce, mediální logice a hranici hyenismu.

HONZA:
Těžká otázka! Mám hrozně alibistickou odpověď: ne každej člověk může dělat rozhovor s každým, chce to na to mít žaludek. Já bych takový rozhovor asi vést nedokázal, ale řemeslně cítím, že by se o to redakce pokusit měla - vybrat někoho, kdo to dá. Ale dát tomu časovej odstup, čtrnáct dní, měsíc minimálně (i když tohle by bylo zajímavý i po půl roce). Tohle má totiž smysl jedině rozhovorem, vždycky to bude hodně emoční - páčit z něj "já vod vás potřebuju jen krátký vyjádření, jak se cejtíte" je samozřejmě kokotina.

Ale já mám občas takový fosilní myšlenky. Jako třeba že máš brát ohledy na lidi a nesnažit se bejt první, kdo přinese vyjádření někoho, kdo se ještě nevyjádřil, i když to lidem fakticky moc neřekne. Navíc je právě rozdíl mezi "jako editor to chci, zavolej mu" a "jdu mu zavolat".

PETR I:
To je těžký... Hodně záleží na konkrétním volajícím, jestli na to má žaludek (já bych asi neměl), a zároveň na médiu (pro Blesk je to OK, pro ČT nikolivěk). Ale pořád mi to přijde víc v pořádku než otravovat rodiny obětí, i když jen o ždibec...

Víceméně souhlasím s tím, co to odmítl, ale jak říkám, je rozdíl v médiu. Respektive odmítnout v seriózním deníku mi přijde OK, v bulváru je to pokrytectvé, protože ten z podobných postupů žije. A shánět toho člověka takhle brzo po útoku je hyenismus, nicméně se nedá vyloučit, že ten člověk řekne něco zásadního, co ten telefonát zpravodajsky zlegitimizuje.

PAVEL:
Já bych to asi neudělal, nemám na to žaludek, ale spousta novinářů ano. Ale dá se to udělat i citlivě, poslat mu esemesku, jestli se třeba nechce za rodinu nějak vyjádřit a tak. Záleží na tom, jak se to formuluje. Ale já sám bych do toho asi nešel. Tomu střelci, kdyby žil a byla ta možnost, bych asi zavolat dokázal, ten syn za to nemůže.

ČENDA:
Musím říct, že celkem respekt k tomu, kdo to odmítl. Ono je často těžký říci, že tohle je hrana, za kterou už nejdu. Já jsem podobnou situaci zažil ještě v regionech, šéf mě tehdy hnal do Písku za rodiči ajťáka, který zabil doktora, jenž ho operoval, a pak sebe. Jel jsem, rodiče jsem našel. Poslali mě do háje. Já jsem z toho byl špatnej a kolegyně, se kterou jsem byl v kontaktu, to na mně poznala. Pak mi šéf psal dopis, že se to stává a k naší práci to patří.

Asi mi nevadí pokusit se slušně o kontakt, ale taky přijmout odmítnutí a nenahánět toho člověka za každou cenu. Zažil jsem i situaci, kdy se paní učitelka potřebovala vypovídat po tom, co jí na školním výletě zemřelo dítě. Byla to nešťastná událost, v noci se ztratilo. Po pátrání našlo mrtvé a ukázalo se, že za tím byl nádor mozku. Je to dost na hraně. Veřejným zájmem bys to už v tomhle případě neuhádal. Nicméně nikomu to nepřeji a odmítnutí chápu. Tyhle situace jsou pro redaktora fakt náročné.

Větší problém vidím ve zveřejnění jména útočníka. To odnese spousta lidí.

PETR II:
Jde o to, co to bylo za noviny nebo web. Chápu, že v bulváru je to OK. Na webu bych to viděl tak napůl, jestli to dávat, přeci jen net je víc bulvárnější než papír a potřebuje kliky. Já osobně bych to na webu typu Týdne nebo iDnesu asi taky odmítl, ale byl jsem v podobný situaci v Nedělním světě, a tam jsem se zapřením zavolal paní, jejíž kluk přejel ožralej autem jinýho kluka. Zpětně mi to přijde, že už bych to nedělal. Teda i když paní byla nakonec docela v pohodě.

Podle mě měl právo se na to vykašlat, ale zase vlčáci z iDnesu ucejtěj téma a jdou po masu, znáš to.:-)

HANKA:
To je těžká otázka. Ten chlap (vrah) nebyl oběť, zároveň syn nemusí být odpovědný za chování svého otce… Asi bych nechala na individuálním rozhodnutí každého novináře, zda chce do takovéto věci jít. Pokud je venku jméno vraha, ten syn může být stigmatizovaný… Na druhé straně už kvůli tomu je fér mu dát možnost se k věci vyjádřit.

Osobně bych toho syna vraha kontaktovala, ale velmi opatrně a kladla bych důraz na dobrovolnost jeho vyjádření. Pokud by se ale nechtěl vyjádřit, respektovala bych to. A pokud by se vyjádřil, vyjasnila bych si s ním důkladně, zda chce uvést své jméno. Určitě více taktu bych věnovala příbuzným obětí. U těch bych velmi váhala, zda a jak je kontaktovat. A kdy.

Epilog:
První, kdo se synem střelce mluvil (nebo jinak komunikoval), byl Český rozhlas. Krátká zpráva založená na jeho stručné reakci se objevila krátce po poledni ve stejný den, kdy jsme se ptali kolegů na jejich názory. Jeho vyjádření pro rozhlas citovaly další servery včetně média, jehož redaktor se vzepřel a synovi pachatele volat nechtěl.

text Řízek s přispěním Marušky, ilustrační foto Ř.