PARADIGMA HILLARYHO SCHODU

aneb Meziredakční války

Z palcových titulků „Víme první“ i formulací „jak jako první informovala redakce serveru xyz“ můžete poměrně jednoduše propadnout dojmu, že není v české kotlině větších nepřátel než dvou konkurenčních webů, novin či televizí. Jenže …

Český mediální rybníček je hodně specifické prostředí, a to zejména dvěma vlastnostmi. Svou velikostí - nebo spíš malostí - a poměrně velkou rotací lidí napříč redakcemi. A tak kolega, kterého jste si ještě včera posílali pro obědy, dneska nosí kafe u konkurence. A šéfoval by vám, kdybyste čirou náhodou z tohohle plátku dostali nabídku. Stejně tak platí, že v libovolném newsroomu s vysokou pravděpodobností najdete minimálně dva kolegy, kteří spolu pracovali už někde jinde. Při přestupech napříč mediálními domy tak není otázkou, jestli se se svými starými kolegy ještě někdy někde setkáte, ale spíš KDY to bude. Zkrátka, upravenými slovy Brigitte Bardotové, „svět je malý, jednou se všichni potkáme v redakci“.

A když už vás čirou náhodou nepojí s aktuálním složením redakce konkurence žádné předchozí společné angažmá, nic neotupí případné tendence k nevraživosti tolik, jako osmihodinové čekání na výsledek jednání koaličních stran. Jehož výsledkem pak mimochodem je fráze „dohodli jsme se, že se dohodneme".

To však rozhodně neznamená, že by kolegové odjinud nebyli schopni náležitě kriticky zhodnotit vaši práci. E-maily „nechtěli byste nás konečně začít taky jednou citovat“ jsou takový stupeň číslo jedna. Doporučení k nahlédnutí do odborné literatury aka Pravidel českého pravopisu už si leckteré citlivé povahy berou osobně. Obzvlášť proto, že tomu „idiotovi“ na druhé straně opravili nejednu čárku, hrubku či překlep a jen ze vrozené skromnosti se k tomu nikdy nepřiznali.

A pak přicházejí spory, ve kterých neznáte takříkajíc bratra ani sestry. Poslední takový jsme nedávno vedli i s majitelem tohoto blogu, konkrétně o prznění češtiny při překládání anglických textů. Není úplně podstatné, jestli je Hillaryho schod na Everestu opravdu schod, nebo spíš výšvih a jestli taková věc může, nebo nemůže zkolabovat. Nebo jestli je slůvko list v titulku „New York Times zařadil Vltavu v Praze na list nejhezčích vodních scenérii“ anglicismus jako svině, nebo přípustná titulková zkratka.

Stejně jako je venkoncem úplně jedno, jestli si konečně dodělá ten nedávno zmíněný certifikát z angličtiny, což jsem mu vřele doporučila, nebo jestli já mám diplom z bohemistiky, čemuž se zase bohapustě vysmál on.

Důležité je, že i přes všechny ty výkřiky o vzájemné zabedněnosti a neschopnosti bychom byli schopni spolu pořád jít na pivo, pokud by ho někdo z nás svolal (o organizační neschopnosti novinářů zase někdy jindy), případně si vzájemně vyměňovat historky z novinářského podsvětí, pokud se čirou náhodou v budoucnu potkáme v jedné redakci. Protože v kterémkoliv newsroomu většinou nezískáváte jenom kolegy, ale taky kamarády.

Tedy do příštího ideového sporu!

Text: Zuzka F., foto Hillaryho výšvihu (na snímku asi někde vpravo): by Goutam1962 (Own work) [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons

DOMÁCÍ BUŘTÍK

Na nedávném večírku bývalých spolužáků z vysoké školy celkem překvapivě vyšlo najevo, že z nás více než dvou desítek přišedších se žurnalistické profesi už věnuji jen já. Zčásti je to způsobeno tím, že mnohé naše spolužačky jsou na světě proto, aby z nich byly maminky, avšak i muži v naprosté většině utekli směrem k lépe placeným, méně zodpovědným a pohodovějším zaměstnáním. Třeba svolavatel srazu teď místo práce v deníku řídí tramvaj. A vypadá šťastně.

Přitom ještě v prváku se ve velké posluchárně vedle sebe tísnili samí budoucí Kmentové, Komárkové, Spáčilové, Otové i Pavlové. Já sám jsem dost dlouho nevěděl, ke kterému ze slavných vzorů se přimknout. Kulturu jsem zavrhl poté, co byl můj úplně první rozhovor v životě shledán příliš banálním. Pravda, ptát se zpěváka kapely Květy, jaký je pocit, že dostali Anděla za alternativní hudbu, možná nebyl šťastný nápad. Druhá polovina rozhovoru se mi navíc nenahrála, protože jsem na diktafonu něco blbě zmáčkl, jak jsem z toho podivného člověka byl nervozní.

Někdy máme i rybu.

Že nebudu sporťákem, naznačila už příhoda při tvorbě školních novin Fleš. "Šli jsme na procházku, udělali jsme si buřtíky," říkal v mém článku lakrosový reprezentant před klíčovým zápasem a já jsem se stal terčem posměchu, protože přece takové články se mají psát klišovitě a respondenti mají taky mluvit ve frázích, ne o buřtících. Dokonce mi pak i zlovolně říkali Buřtíku. Přesto jsem se pak sporťákem načas stal. Můj první samostatný výtvor měl titulek "Rakouský kuchař chce skočit 200 metrů. Je to blázen?", čímž se tak zhruba daly shrnout moje ambice i potenciál v tomto oboru.

Krátce jsem psal i o zahraničí (jednou jsem si spletl jednoho diktátora za jiného, který byl už tou dobou asi dvacet let po smrti), ovšem nakonec jsem vylučovací metodou skončil v domácí rubrice.

Pracovat pro domácí rubriku je tak trochu zvrhle skvělé. Zejména v pátek v podvečer, kdy se redakce příhodně umístěná do někdejší tovární haly prakticky vyprázdní, právě až na dlouhý stůl lidí z domácího. Sedí tu zčásti tragédi, kteří nestíhají odevzdat naplánované články, pak ti, kteří na tyto články čekají, protože je musí přečíst, zeditovat a sarkasticky okomentovat, a pak je tam množina dalších lidí, kterým se buď nechce domů, anebo nemají osobní život, takže vlastně nemají kam jít.

Jindy zase tlačenku.

Páteční podvečer je zároveň čas na nejlepší fóry. Třeba když ministerstvo zdravotnictví narychlo svolá tiskovku do IKEM, třebaže jsme se zrovna bavili o plánech na víkend. Pochopitelně se začneme pídit po tom, co se v institutu děje tak mimořádného, nejdřív ale musíme vymyslet dostatek "pravděpodobných" hypotéz, proč se někdo pokouší o tak bizarní věc, jako je v 17 hodin v pátek přinutit novináře někam zajet.

Vyhrává nakonec varianta, že nešikovná sestřička upustila zkumavku s ebolou, načež po ní naštvaný doktor hodil druhou, která prolétla oknem a zasáhla autobus dětí jedoucích do zoo. Někteří by v takovém případě situaci řešili podobně radikálně jako v případě ptačí chřipky, takže všechno vybít. Pracovitější kolegyně opáčí, že jsme debilové, a volají svým tajným zdrojům, co že se tam stalo, ale opravdu. Já mezitím aspoň zaliji putovní fíkus. Je to kytka, která se dědí, ale já ji vytáhl z koše. Vždycky pár měsíců prosperuje, pak předstírá smrt, ale pak se znovu vzchopí.

Jasně, že nakonec zjistíme, že v IKEM prostě jenom praskla teplovodní trubka (šéf nemocnice to popíše jako "ruptura"). To ale není tak důležité, protože mezitím se téma hovoru přesune jinam a postupem i ti, kteří nejsou tak úplně skalní domácí. Ti opravdoví vytrvalci na posilněnou vysají Jesenku a zatímco kolegové z jiných oddělení už dělají ty věci, jež se v pátek večer doma nejspíš dělávají, ale my je neznáme, přepisujeme třeba rozhovor s Dominikem Ferim a řešíme, jak moc velký kartáč ten pán ve své partaji dostane. A pak konečně jedeme domů a potkáváme studenty, kteří zatím sní ty svoje banální sny a jedou někam pařit. Řidiči tramvaje, maminky, sporťáci i Komárkové přicházejí opravdu o hodně.

text Řízek, foto Markéta H.