Pozdní páteční večery patří v redakci k magickým, pokud jste příznivcem nenáročných rozvláčných kouzel nad články, které musí někdo znormalizovat. Anebo dopsat. Tentokrát v milé společnosti láhve whisky, kterou jsme si k té řeholi vypůjčili od nepřítomného redaktora.
 |
Z archivu tabule. Tipovačka, kolik
naměří chorý kolega. Bylo to málo. |
V době, kdy už většina kolegů z normálních oddělení v rodinném kruhu čerpá síly na další týden boje o čtenářovu přízeň a kreditku, vznikají ty nejlepší věci. Třeba se zrovna rozpadá SPD a vůbec ji nezajímá, že redakční odbornice na popletený extremismus měla už dávno být u kadeřníka. "Co tam chceš stříhat? Máš to dobrý. Piš. Kdyžtak ti napíšu omluvenku," motivuje editor.
Ve skutečnosti jsem to já, ale ve třetí osobě to vypadá lépe a uvěřitelněji. Kdysi na žurnalistice zkoušel podobný novátorský postup prorazit tehdejší spolužák, když psal v er-formě reportáže o událostech, v nichž sám figuroval, ale byl spíš než za inovátora za debila.
 |
Z archivu. Čaj selhal tím,
že se vylil. Kaloni vymřením. |
Naproti němu (=mně) sedí soustředěný muž, jemuž co chvíli zavibruje telefon. "No jo, já vím, že mi voláš," povídá si s manželkou, aniž by přístroj zvedl. Jeho žena to neví, ale on už se vlastně skoro vrací domů na Letnou. Zatím je v Bubenči v cizím bytě, v cizím článku. Odehrává se tam scéna jak z přiblblé detektivky. Teď už ano, původní verze textu však obsahovala tolik časových rovin, že člověk při jejich překonání trpěl pásmovou nemocí. Autor se totiž dnes moc nevyspal. Nad ránem zaháněl nespavost u počítačové hry, oslavoval tak mezinárodní den spánku. K dovršení paradoxů měl volno, ale šel místo toho do práce. Teď už se v jeho, přiznejme si, ne úplně přehledném textu, díky editorovi dá cestovat hladce a ten může pomýšlet i na návrat do svého pravého bytu. Nebo aspoň zvedne ten telefon.
Z neúhledným (=mým) rukopisem popsané tabule tak mažu další položku ze seznamu nazvaného Časoprostorový HMG (harmonogram, pozn. red.). Je na ní červenou fixou zaznamenaný stav aktuálně chystaných textů; nahrazuje mi nedostatečnou krátkodobou paměť. Náhražku chybějící empatie jsem zatím neobjevil.
 |
| Návod, jak si má kolega rozplánovat den. |
Dále je na tabuli celá řada více či méně zbytečných věcí. "Obdivuji tě, že se v tom vyznáš," řekl mi šéfredaktor, ale vycítil jsem, že spíš než jako obdiv to znělo jako námět na zlepšení.
K němu dosud nedošlo, takže tu dále máme například populární seznam Selhání, kam se nahodile zapisují nezdary kohokoli, od redaktorů přes okolní restaurace a jídelny po počasí. Implementaci údajně už zvažují i další mediální domy. Měli jsme i sousední kolonku Úspěchy, avšak neujala se – bylo nám trapné tam cokoli psát. Je zde také zeleně namalovaná hlava kočky. Na tabuli je už přes půl roku a pochybuji, že by šla smýt, proto ji tam necháváme.
 |
Redakční terasa. V létě to bude jízda,
zatím se tu spíš suší moje hadry na běh. |
Ale zpět k pátečnímu večeru. Mladší kolega sloužící noční směnu si objednal nápoj v prášku, kterým se teď bude živit, protože neumí vařit. Po druhé lahvi konstatuje, že z něj není nijak odvařený. Je zde taky před pár dny nastoupivší kolegyně, v níž dosud převládá údiv nad tím, že tenhle hlučící cirkus různě sociálně deformovaných lidí může vydávat něco jako noviny. Potřetí se jí dnes ptám, jestli se jí u nás líbí. Místo odpovědi mi říká, že už se jí dneska ptám potřetí.
Na dně zbyla poslední slza a někdo se jí blahosklonně ujal. Jedu domů s pocitem, že to bylo krásné, ale pro tenhle týden to stačilo. Povedl se; napsal bych ho do kolonky Úspěchy, jenže vypadalo by to trapně, když by tam byl tak sám.
Na Karlově náměstí vystupuji a vracím se zpátky do redakce, jelikož jsem si na tabuli zapomněl napsat, že si mám vzít domů notebook. Na tabuli Selhání si píšu další čárku.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat