Není to virus, je to ulice Jeremenkova, kudy možná jednou pojedou tramvaje, ale zatím se tu vleču jen já. Dva kilometry se táhnoucí pozvolné stoupání zdolávám se šátkem přes ústa a nos, což je nedobrovolný zátěžový test. Je jarních šestnáct stupňů, ovšem nákrčník, někdy také přezdívaný tunel, z příjemné teploty vytváří saunu. Ta je na nedalekých Dvorcích, mimochodem zavřená, jako všechno ostatní.
Je s podivem, jak tenká vrstva látky toho dokáže tolik změnit, a to se teď držím jen běhání, zbylé aspekty narušeného života vynechávám. Ponechme také stranou, že okolní běžci vypadají, jako by maskovaní vytrvalostně prchali před zákonem. To by až tak nevadilo. Horší je, že z fešáckého nákrčníku, který bývá vítanou pomůckou třeba při běžkování v teplotách kolem minus patnácti, se po hodině běhu v maratonském tempu nevyhnutelně stává neprostupný roubík nasáklý slinami.
Při prvních bězích v karanténě jsem byl papežštější než většina kolemjdoucích papežů. Národ běžců se totiž po vyhlášení karanténních opatření a následné povinnosti mít na veřejnosti zakrytá ústa a nos rozdělil na menšinu popíračů (mívají takové tvrdé až posměšné výrazy v očích, když si zkoumají ty naše více či spíš méně elegantní antivirotické modely) a dominantní zakuklence.
Z mého rozsáhlého a nepřehledného sportovního šatníku nemohla padnout volba na nic jiného než na tunel, kterým mě kdysi obdaroval kamarád Mikuláš, než jsme spolu v zimě vyrazili do Jizerek. Nasadil jsem jej, ještě než jsem vůbec vykročil ze dveří, a tvrdošíjně jsem pod ním trpěl, i když jsem třeba časně zrána v Krčském lese mohl nakazit tak maximálně stromy, polymorbidní srnku nebo muflona (pokud by se to svinstvo přenášelo na zvířata, stejně by to mufloni chytli ze svých toulek areálem Thomayerovy nemocnice, která, jak víme, je semeništěm nákazy).
Po protrpěném týdnu jsem se osmělil a po vzoru takzvané chytré karantény jsem si zavedl takzvanou chytrou zahalovací povinnost. Pokud se pohybuji v lesích, mimo civilizaci, nákrčník natáhnu na obličej jen tehdy, když se někdo blíží. Kolega Molda tenhle model přirovnal k přepínání dálkových světel na tlumená neboli potkávací.
Ve městě rouška, v pustině bez. Je to způsob, jakým ani nevědomky neškodím nikomu, ale ani sobě. A zachovávám si aspoň část radosti z pohybu, která pravděpodobně posiluje imunitu – a když ne, aspoň dobrý pocit. Byť je možné, že mě někdo udá, protože striktně vzato něco (nařízení? opatření?) porušuji, asi jako ti nebozí nudisté, na které pozorní občané zavolali strážníky.
Co tím chci říct? Ať jsou lidi slušní a ohleduplní, ale zůstanou rozumní. Jinak se nepřímou obětí pandemie mohou stát i zalknutí amatérští sportovci.
text a foto Řízek
