JAK JSEM VAŘIL BOLTOVI

Londýn (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Jakkoli se to může zdát nestandardní, o 30. letních olympijských hrách jsem se rozhodl napsat i přes to, že jsem v jejich průběhu nepobýval v krásné univerzitní čtvrti na Russel Square s ostatními novináři, ale pod střechou obrovského stanu, ve kterém sportovci čerpali energii v podobě olympijské stravy.

Moje nadšení do práce v kuchyni, která zásobovala jednotlivé stánky olympijské Dining Hall, tedy European, African, Asian, Halal a Best of Britain, poněkud podkopávalo vědomí, že drtivá většina atletů, potažmo jejich podpůrných týmů, plní svá chřípí hamburgery zdarma v tamějším McDonaldu. Pokud jeho přítomnost na seznamu sponzorů některé (např. moji maličkost) šokovala, po pohledu na masivní fronty, ve kterých se medailisté sprintu snažili uprchnout medailistům boxu, aby dostali svůj junk food co nejdříve, jsem ze sebe vyrazil jen odevzdaný povzdech. Že Jana Železného jsem jinde jíst neviděl, snad raději nezmiňovat.

Pokud se v novinách dočítáte, že byly letošní hry skvěle zařízené, a zajímalo by vás, jestli novináři přehánějí, tak nepřehánějí. Rozhodně ne příliš. Na každém kroku (hromadné dopravě jsem se vyhýbal, a proto jsem jich udělal skutečně mnoho) bylo vidět, že starosta Boris Johnson a celý přípravný tým vzal svůj úkol vážně. Největším “průšvihem” her byl snad fakt, že obchodníci v centru se dostali do obrovských ztrát, jelikož všichni zákazníci se přesunuli do mamutího obchodního centra přilehlého k olympijskému parku (Westfield Stratford je asi 4,5krát větší než naše Palladium).

Strach z teroristického útoku mne sice opustil až při ohňostroji na závěrečném ceremoniálu (který jsem sice, jakkoli jsem byl tou dobou cca 500 metrů od stadionu, pouze slyšel, přesto mám z toho burácení zážitek na celý život), bál jsem se ale celkem zbytečně, protože nejenže je Al-Káida od smrti Bin Ládina neakceschopná, především ale byly celé hry zabezpečeny skoro až přehnaně úzkostlivě.

Tak například můj příchod do práce byl kvůli bezpečnostním prohlídkám prodloužen každý den o 15 minut a vždy mi byla odebrána lahev s vodou, i přesto, že můj spolupracovník tam celých 14 dní pronášel velkou sadu nářadí na snowboard (možná už se od dob keramických nožů detektor kovů nepoužívá). To byla však zřejmě jediná slabina; k pracovníkům s nápisem SECURITY na zádech, kterých bylo nepočítaně, se na většinu času připojila i armáda (která prý měla v Docklands horší ubytování než v Afghánistánu), a tak si člověk někdy přišel (a to zejména v těch několika málo parných dnech) jako kdesi v Iráku spíše než v srdci Velké Británie.

Ale jak jsem již řekl, vše probíhalo v naprostém pořádku. Dobrovolníci, ve zdejších novinách (které se po 14 dní zabývaly výhradně tématy Team GB, Usain Bolt a ztracená holčička Tia Sharp) tak opěvovaní, byli mnohdy až příliš nápomocní, policie byla natolik všudypřítomná, že jsem si na své cesty po městě raději nebral žádné návykové látky, a všechny medaile prý byly rozdány, kromě excesu běloruské mužatky, svým právoplatným majitelům.

Ptáte-li se, jestli bych práci na olympiádě pro příště doporučil, tak odpovídám, že ne, jelikož příští hry jsou v Riu, kde by byl plat zhruba pětinový. Nehledě na to však musím říci, že žít olympiádou je zážitek vskutku intenzivní a to i mimo stadion/pohovku před televizí. Byl jsem sice v olympijské vesnici, ze které to bylo ke stadionům, co bys medailí dohodil, přesto jsem však z celé té akce viděl jen 10 Boltových vteřin, a to pouze v televizi...

Tedy nashle v Riu?

text a fotky Janek