KOLOTOČ SE ROZBĚHL

Kolotoč byl kdysi před lety zabavný pořad, který byl výkřikem novácké zábavy určené většinou pro seniory, u nichž se těšil velké oblibě. Náš kolotoč ovšem není ani pořad a už vůbec ne určen pro důchodce, ovšem podobnost s nováckým Kolotočem tady je, a to je ona obliba. Vítejte v kolotoči turisťáckých schůzek.

Za slunečného dne jsme se po prázdninách sešli a zahájili jsme letošní rok, jak se patří. Dokonce jsme měli účast neobvyklých 111 procent, dorazilo tedy 10 dětí z 9.

Schůzka začala prověřováním fyzických sil táborníků, a to na hrazdě, kde dělali shyby. Po docvičení na hrazdě se naše grupa přesunula ke stolu, kde se Lukyk ujal slova a velmi důkladně přibližoval možnosti získání dalších zkoušek, které jsou na táborníky připraveny.

Po této rozmluvě následovaly oblíbené hry na důvěru, kdy jeden skáče do ostatních či probíhá před napřímenýma rukama. Skákání do rukou je jedna z disciplín, které jsou součástí oné důvěry, která je mezi kluky tak důležitá. Po prvním pokusu Aleše, který se neodhodlal se skokem úplně hned, následovali ostatní borci, kterým to šlo již o poznání lépe. Jak to tak ale bývá po prvním osmělení se skoky i Aleš nakonec neodolal a skočil.

A předtím ještě svazování rukou, kde bylo úkolem táborníků se rozmotat tak, aby se ruce nerozpojily. Po absolvování těchto „náročných“ disciplín se mohl opět na jeden týden onen kolotoč zastavit.

 Tak zase za týden, borci.

text Vencán 313, fotky Řízek 

BUDOUCNOST SPORTU

Jaká je budoucnost míčových her? Nadpozemské výkony, technické fintičky, které si na internetu sjíždějí puberťáci, a strhující sexuální život nagelovaných sportsmanů propíraný bulvárem je hodně zajímavý. Ale je to opravdu něco, co bude bavit diváky třeba i za sto, sto padesát let? Zvlášť u tak sterilních sportů, jako je třeba fotbal?

Určitě ne!

Řešení je jinde. Totiž ve fúzích, kterými vznikají neotřelé kombinace. Stejně jako před časem někdo úspěšně spojil box se šachem, dá se postupovat takřka do nekonečna. Klasickou turisťáckou míchanou hrou je žvejkaná, pojmenovaná po svém duchovním otci.

Žvejkaná se hraje se dvěma míči, čímž se pravděpodobně odlišuje od všech ostatních her na světě. Do jednoho se fotbalově kope a druhým se házenkářsky hází. Pro případné televizní kamery je skvělé, že se jen málokdy stane, aby oba míče byly najednou v autu.

Tím pádem se pořád něco děje, vznikají hloučky kolem branek a obou míčů a sledovanost stoupá. Tuningová varianta počítá s tím, že vsítit gól kopacím míčem je pro neodborníky zpravidla složitější, a proto je taková branka honorována dvojnásobkem bodů.

Děti hru mají rády, a tak se hrává často. Možná i kvůli nesmírné divácké atraktivitě jsme tentokrát hráli všichni s nimi. Na jedné straně se tak borci typu metalisty Hory a Kokose, borce s nejbolavější střelou na světě, snažili spolu s jejich většími kamarády Milanem a Alexem neprohrát s námi. Já jsem byl hendikepován dlouhou zimou, sedavým zaměstnáním a cyklistickými podkůvkami, ale měl jsem kanonýra Páju a celou řadu nadějných hráčů žvejkané, třeba Vojtu a Torpéda. Po neuvěřitelně vyrovnaném průběhu jsme zvítězili asi 27:23, ale dyk je to jedno.

A proto se nenechte zmást tou fotografií nahoře. Skutečně je to přehazovaná (žvejkanou neměl kdo fotit). Přehazku však v budoucnosti velmi pravděpodobně nahradí její kombinace s ragby či něčím hodně nepodobným.

text a fotka Řízek

ONDŘEJ BANK A TI DRUZÍ

Indoor sjezd do špatného počasí
text Milan, foto Řízek

„Tati, až budu velkej, chci jezdit brutální sjezd!“ hlesl střapatý klučina a vzrušeně tahal tatínka za rukáv. Tatínek se jen usmál, uvelebil se na nepohodlné sklápěcí sedačce a zvednul ke rtům plastový kelímek s předraženým pivem. „Radši koukej, teď má jet nějakej Vojta Ryvola. Prej je dobrej.“ Na semaforu se rozsvítila zelená a tisíce lidí všude okolo začaly v tranzu povzbuzovat mladého závodníka.

Kromě toho, že jsme na poslední schůzce zničili frisbí, jsme také přivedli na svět novou stolní hru. Princip je jednoduchý – pingpongovým míčkem, kterým se smí manipulovat jen pomocí vlastních plic, tedy foukáním, se musí projet všechny branky v co nejkratším čase. Stihli jsme uspořádat dva závody, jeden dvoukolový a druhý jednokolový, oba plné nečekaných výsledků a překvapivých zvratů.

„Vidíš to? On to zajel o půl minuty rychlejc než ostatní!“ burácel tatínek. „Ten je hustej, tati, viď?“ „Má velkej náskok, druhý kolo může jet v klidu a na jistotu, ale bude jiná trať, tak uvidíme, třeba mu nesedne.“
Vojta nezaváhal ani ve druhém kole a ze závodu si odnesl zlato.
„Půjdem zase příští víkend?“ „Jasně, a já si vsadím na toho Ryvolu, je o třídu jinde než ostatní.“

Zbývalo vymyslet název. Lesní sjezd už byl bohužel zabraný, tak jsme o tom zkusili nechat přemýšlet táborníky. Nakonec zvítězil Márův úderný a výstižný návrh brutální sjezd, takže kdyby se u vás někdy děti dovolávaly této hry, víte, o co běží.

Tatínek se synem po dlouhém hledání našli na přeplněné tribuně dvě volné modravé sklápěcí sedačky z umělé hmoty. „Dneska vyděláme balík!“ těšil se tatínek. „Pohlídej místo, jdu si pro pivko. Beztak teď jezděj teprve ty pomalý mátohy.“
Když se vrátil, právě se chystal ke startu poslední závodník - jeho favorit Vojta. Ale co to? Na trati se pohybuje neohrabaně, jako by brutálně sjížděl poprvé v životě, a na vítězství to rozhodně nevypadá.
„Co to dělá?! Tak jeď přece! Doprčicužale…! To je teda čas! Vždyť on… on je nejpomalejší ze všech! A vyhrál nějakej Pavel Veber! To snad není pravda, to je konec…“

No a to je vážně konec.

BOWLING PRO CHUDÉ

Koulení na verandě
text a umělecké mobilní fotky Řízek

Volal mi včera přítel Vlasta, byl udýchaný a třásl se mu hlas. "Řřízku, jsem úplně hotovej. Ale úplně, mám dost," chrlil do sluchátka. Hned mi naskočilo, že se to vylíhlo, Vlasta má kluka a jdeme večer někam pařit.

Jenže než jsem ze sebe vysoukal nějakou gratulaci, Vlasta jedním dechem pokračoval: "Hrajeme přátelák, prohráváme a dva se mi zranili, rozumíš, sme museli hrát vo desíti. A další dva už jsou zraněný jako vod předtím. Mně se to prostě normálně jako celý rozpadá," pravděpodobně prskal a rozhazoval rukama na druhém konci drátu.

Zklamán jsem po chvíli poznal, že nemluví o potomkovi, ale o svých svěřencích ve virtuálním fotbalovém manažeru Hattrick, kterému beznadějně propadl, jako onehdy já a jako on dřív bowlingu.

Vyprávěl jsem to příteli Milanovi v době, kdy jsme na dálku vymýšleli program tábornické schůzky. A ať mi nikdo nenamluví, že ho bowling nenapadl právě díky tomu, že se mu ze slova Vlasta tento řekněme sport přímo asocioval.

Koulet jsme chtěli na antukovém hřišti a využít jsme hodlali kouli na petanque. Jenže z obojího sešlo, na antuce bylo bahno a tma a koule nebyla k nalezení. A tak jsme se přesunuli na verandu, kterou jsme za tímto účelem uzavřeli pro běžný provoz, a hráli jsme míčkem na softbal (protože i s ním se dají zahrát strajky!).

Kuželky měly charakter, každá byla jiná. Jednička úplně vepředu tlustá, trojka nechtěla stát a pořád si lehala a sedmička byla prostě divná. Byly totiž z různých polínek. Bylo dost chladno, tak děti hrály jen pět kol. My tři jsme dělali stavěcí mechanismus a počítač skóre, mrzly u toho ruce. Scházely jen zábavné animace, které se na chybějícím monitoru neobjevily poté, co Torpédo vymetl žlábky. Kokos byl čidlo a pořád řval "Přešlááp!" Asi i proto nakonec vyhrál.

Tematicky to celé uzavřel Pája, když dal dětem dekódovat morseovou zprávu "Od poklopu ku poklopu kyklop kouli koulí." A pro naše jednorázové kuželky se to celé uzavře zanedlouho, až coby topivo proletí komínem...

MEDICINBÁL REVIVAL

Neopouštěj staré věci pro nové...
text a foto Řízek

... nařizovala kdysi písnička mně i celé řadě dalších dětí prakticky nesplnitelnou věc. Protože kdybychom se tím řídili do důsledků, praskaly by nám skříně a byty ve švech, no a popeláři by naopak přišli o práci. Jenže jako dítě tomu věříte. Neměl jsem ten naléhavý téměř protestsong rád a nejradši bych na něj hned zapomněl, bohužel byl příliš vlezlý.

Vlezl do hlavy a kroužil tam – kdybych musel platit autorům za tohle tantiémy, byl bych velmi chudé děcko. A tak jsem mezi své hračky usedal v depresi a hledal v očích plyšáků zárodky budoucích výčitek, až je zahodím pod postel pro nějaké nablýskané lego. Ty se tomu možná směješ, ale víš, jak mi tenkrát bylo...?

Avšak existují (dospělácké) situace, kdy se opouštění přímo nabízí, či je přímo nutností. Třeba rozchody a stěhování. Poslední dobou mě potkává spíše to druhé, nepoměrně fyzicky náročnější, ale asi příjemnější varianta. Opouštěl jsem zrovna starou kukaň s nákladem starých věcí a mířil do nového hnízda, když tu jsme s Milanem u kontejneru zahlédli... No to prostě není možný!

Nemýlili jsme se? Víš co? Mrkneme se, až pojedeme zpátky - něco takovýho, jako je zánovní medicinbál, by přece nikdo aspoň trochu racionální nevyhodil...

Opravdu tam byl. Jako smutná dýně se placatil u popelnic. S preventivní nenápadností, co kdyby si ho tam vážně jen někdo odložil, jsme ho ukryli do kufru auta.

Tam jsem ho pár dní vozil, protože jsem se od něj nedokázal odtrhnout. Nakonec jsem jej ale přeci jen svěřil dětem v oddíle. „Není to šikana?“ kroutila hlavou Šavle, když viděla lítý souboj v krabím fotbale s obézním míčem. I kdyby ano, věc, která už sebe sama nejspíš viděla na smetišti, zažívala druhou mízu, byť se z ní občas trošku něco usypalo. A Svěrák s Uhlířem by si mohli pogratulovat, jak je jejich výchova ke schránlivosti účinná. Tohle se prostě vyhodit nedá!

OBÍHAČKA

Boj o bačátko
text a foto: Řízek

Už je tomu řada let, co jsem členem Radotínského turistického klubu. Dalo by se říci, že s ním bylo do značné míry spjato mé dětství, pubertování i adolescentování. A proto je logické, že čas od času zabloudím i na oddílové stránky.

Onehdy jsem se začetl do poutavého textu, který tam slouží coby úvodní slovo. Kolega Péťa v něm brouzdající veřejnosti odhaluje veškeré taje našich oddílových aktivit. Zapomněl snad jen na to, že hrajeme vista, jezdíme na silvestra do podivných chatiček a že se z našeho středu vyloupla veskrze úspěšná fotbalová a bowlingová a možná i horolezecká družstva.

Chystal jsem se zrovna na schůzku, a tak jsem nahlédl, co se tam vlastně praví o ní. Podle plánu bychom měli hrát „různé sportovní, vědomostní, zábavné či logické hry.“ Děti by pak měly získávat „praktické znalosti ohledně turistiky (..) a přírody.“ Celá naše činnost je totiž „pestrobarevná“.

--------------------
Minulou středu jsem přišel na pravidelnou oddílovku později, dorazilo jen šest dětí a Péťa. Navrhl jsem, že bychom si mohli zahrát kopanou; kolega, jak je jeho zvykem, nebyl proti. Během ostře hraného mače mnozí přišli do kontaktu s trávníkem a se zimou, a tak získali praktické znalosti ohledně přírody.

A když už byl čas na nějakou tu změnu, Péťa lakonicky prohlásil, že nemá cenu nic začínat, když je tu tak málo dětí. Že on, když mu přijde do školy třeba jen devatenáct žáků z třiceti, že se radši do ničeho nepouští. Všichni přece známe a všichni jsme používali ty výmluvičky, že tohle tvrdé i nebo tenhleten Jirásek prostě nemůžu umět, když jsem tu dva dny nebyl, že jo.

Vrtalo mi hlavou, co pak během vyučování češtinářovi svěřenci dělají. Ti naši na nic nečekali, chopili se pingpongových pálek a pustili se do obíhačky. První tři vypadnuvší dostávali trestná písmenka z určeného výrazu. Někdo bůhvíproč prosadil Velkého baču, pro sídlištní děti měla ta slova zřejmě exotický nádech. Na konci byl i bača moc velký, tak se hrálo o Bačátko. Vítěz si písmena pak mohl buď odmáznout, či si hrdě připočítávat body. A tak to byla sportovní, velmi zábavná a s trochou fantazie i logická hra.

Takže ano, nejsme černobílí, jsme pestrobarevní.