ZAŘÍKÁVAČ KOL (Mílení, díl II.)

Probudil jsem se za rozbřesku na křižovatce lesních cest někde nad Děčínem. Vypadalo to tam mnohem nevábněji než za tmy. Kolem mě projelo pár naložených cyklistů, ale já jsem neměl kam spěchat. Rozhodl jsem se, že blízkost většího města využiji k opravám a obměně svého zdecimovaného vybavení, protože takhle to dál nejde a nejede. Můj včerejší souputník, který včera prohlašoval, jak vyrazí ve 4, ještě spal. (PRVNÍ DÍL SERIÁLU NAJDETE ZDE)

Opustil jsem trasu závodu a klesl asi o dvě stě výškových metrů k řece a trati a volně jsem došlapal do Děčína. Hledal jsem voňavé pekařství a slunnou lavičku na náměstí, kde bych s obloženou houskou a štrúdlem v ruce ještě na chvíli usnul, než mi otevřou cykloservisy. Uspěl jsem u druhého, který trochu netradičně sídlil v útrobách zimního stadionu. Uvnitř by mi i naostřili brusle, ty jsem však jako jednu z mála věcí s sebou nakonec nevzal.

Majitel byl velmi ochotný, když viděl mílaře v nouzi. Prodal mi brašnu pod sedlo a celkem velký batoh, oboje značky Author. Ostatně nebylo moc z čeho vybírat. Ta brašna byla zřejmě jediná a poslední na Děčínsku. Do obou zavazadel jsem chtěl systematicky a logicky rozložit svou bagáž, nakonec jsem ji tam chaoticky nacpal pod tlakem, což je mému naturelu bohužel bližší. Pepřový sprej proti medvědům o velikosti středního hasicího přístroje - povinnou součást výbavy - jsem umístil do boční kapsy. Staré kamioňácké brašny i pokroucený nosič jsem nechal na zimáku a opravář mi za stálého nadávání na má bezdušová kola opravil výplet a vycentroval kolo.

Zdánlivě jsem mohl znovu vyrazit závodit. Jenže čínské děti, které zřejmě šijí ty brašny, měly zrovna slabší chvilku. Jednu z přezek našily obráceně, nešlo to proto utáhnout. Přesunul jsem se tudíž do provozovny na druhém konci města. "Blani, mohla bys pánovi předělat přezku?" ptala se vedoucí šička. Blani by mohla, ale až odpoledne. Musí nejdřív paní dodělat plavky. A paní na ně čeká. "Vždyť já jedu závod!" zaúpěl jsem. Nakonec se jedna ze dvou dalších dam skloněných nad stroji uvolila tu vadnou součást rozpárat a našít správně. Stálo to padesát korun a zabralo jí to podstatně méně času, než mně trvalo napsat tento odstavec. Píšu totiž na mobilu s kompletně rozsekanou a skoro neprůhlednou obrazovkou, která připomíná spíš vitráž.

To spolu nesouvisí jen zdánlivě. Když už jsem konečně chtěl a mohl vyrazit, uvědomil jsem si stoupající teplotu a jal se odkládat jednu vrstvu oblečení. Neuvědomil jsem si však, že v kapse u dresu mám telefon. Po následném pádu přístroje na asfalt bylo jasné, že se v Děčíně vlastní blbostí ještě trochu zdržím.

"Mobily? To nemáme, ani jeden, fakt ne," dušovala se majitelka pofidérního bazaru, v jehož regálech se přitom vršila autorádia a další věci, které člověk má, a pak najednou ne. Zřejmě mě v páchnoucím pruhovaném dresu považovala za rafinovaně maskovaného policistu. V prodejně nového elektra dlouho nebyli s to pochopit sousloví "nejlevnější telefon s Androidem, jen jako záloha". Pět hodin i přes pět tisíc utracených v Děčíně nicméně uplynulo jako voda v Labi, v půl dvanácté jsem se vydal na trať z místa, kde jsem spal.

Kolo se z kamionu proměnilo na celkem pohledný sedan, i se podstatně lépe řídilo. Batoh měl však nejméně deset kilo a zarýval se mi do zad. Ostatně ani nová brašna pod sedlem nepůsobila moc trvanlivým dojmem. Při rychlejší jízdě se rozkmitala, kolo tak vypadalo trochu jako pejsek radující se, že se jeho pán vrátil.

Bez excesů a další demolice čehokoli jsem dojel do Hřenska a zaradoval se, kolik závodníků taky čeká na přívoz. Při bližším ohledání jsem bohužel zjistil, že se jedná o německé důchodce na elektrokolech. Po porovnání jejich plochy s ložnou plochou plavidla se mě zmocnila oprávněná obava. Naštěstí moje kolo bylo mezi posledními třemi, která se vešla. "Die Fähre is leider voll," ozvalo se těsně za mnou.

V Českosaském Švýcarsku vedly silničky nahoru a dolů, trápil jsem se a neutíkalo to. Měl jsem hlad, protože oběd jsem z časových důvodů vynechal. Dojel jsem Tomáše, rovněž majitele kola značky RB. Má od tohoto malého výrobce asi páté kolo a u všech čtyř předchozích zlomil rám. Oceňuji tu oddanost, jestli se to tak ještě dá nazvat. "Nechceš meruňku?" zeptal se mě uprostřed pustiny. Já ovoce moc nemusím, tak jsem se chystal odmítnout, Tomáš však vytáhl malou petku s domácí lihovinou a věřte nebo ne, šlapalo se pak mnohem lépe. A chybělo málo a šlapal bych si i na jazyk.

Na nedaleké rozhledně Tanečnice naštěstí měli smažák poslední záchrany, mezi jinými tam hodoval i vousatý Ondra. Věrný svým zásadám se moc nezdržel. Než jsem u baru zaplatil, zmizel. Poprvé jsem tam však uviděl Gábinu, jediného člověka, kterému mezi námi pomalejšími jezdci o něco šlo.

Gábina se totiž přetahovala s Jiřinou o průběžné prvenství mezi ženami (i když dlouhým sezením na kole se rozdíly mezi pohlavími poněkud stírají). Jiřina jela s Rosťou o něco pomaleji, ale jela stále. "Ona snad na tom kole i spí a jí," zaznívalo obdivně i nazlobeně z Gábinina tábora. Závodnice si na odchodu vylila vak s vodou do batohu. Nejsem škodolibý, ale nebýt jediným nešikou závodu mě potěšilo. Ovšem uznávám, že voda v batohu je proti mně slabý odvar. Já bych na jejím místě batoh zároveň rozpáral nebo nechal přejet traktorem.

Než zaplatím, vyzvednu u obsluhy nabíjející se telefon a zabalím sušící se spacák, jsou všichni pryč. Zjišťuji, že z rozhledny vede hodně cest. Tu správnou nacházím po dvojím tlačení až napotřetí a je to můj druhý největší navigační lapsus. Ten největší si nechávám na poslední den.

Blížili jsme se ke Šluknovskému výběžku, k nechvalně proslulému místu přezdívanému Nordkapp. Poznalo se to podle toho, že se do té doby slušná cesta změnila v kopcovité koryto plné kořenů klikatící se mezi hraničními kameny. Tempo opět zpomalilo skoro na nulu. Displej navigace chvílemi působil dojmem, že se zasekl, běžel jen čas. Po desítkách minut lopocení jsme byli na nejsevernějším bodě země. Kolegové se fotili s obeliskem, já jsem si zatím v potůčku oplachoval zpocený a špinavý obličej, přičemž jsem do něj nohama spadl a vůbec mě to nepřekvapilo. Svěřil jsem se Ondrovi se svou radostí, že ten Nordkapp máme z krku. "To vůbec ne, to teď teprve začíná," osvětlil mi.

Cesta dál vedla více méně potokem nebo přes šutry, kořenů přitom ještě přibylo. Nedávalo to smysl - kolem bylo celkem normální množství stromů. Jako by každý strom měl pro jistotu ještě několik náhradních kořenů, stejně jako já mám s sebou tolik tužkových baterií do navigace, že bych mohl cestovat měsíc. Každý kořen znamenal velkou nepříjemnost pro můj těžce zkoušený zadek. Drncali jsme ještě snad hodinu.

Poslední kilometry už jsem převážně stál a navzdory celkem ubohému sotva stokilometrovému nájezdu už bych to směřoval k noclehu, i když jsme původně chtěli dojet někam ke Krásné Lípě. S Tomášem a Ondrou jsme už za svitu čelovek vybalili spacáky na louce u obrovské hromady klád a balíků sena, vyčistili si zuby meruňkovicí a spali skoro do šesti. Zase mi byla zima a hučela tam dálnice.

V první následující vesnici byla otevřená večerka, nakoupil jsem hromadu těžkých nesmyslů, kupříkladu půlku chleba. "Všichni tu byli včera, vy jste poslední, že jo?" smál se na mě vietnamský prodavač. Na asfalt někdo nakreslil šipky a připsal "Občerstvení pro mílaře". Po sto metrech jsme objevili ráj. Hrozně milá paní nám uvařila kafe, nakrmila nás chlebem se škvarky a čerstvou buchtou a zalitovala, že jsme u ní nepřespali. My jsme toho litovali ještě víc. Pokoušel jsem se jí vecpat nějaké peníze, jelikož už od pradávného putování po Černé Hoře jsem alergický na zneužívání dobroty místních lidí, ale paní se nedala.

Nordkapp

Ujíždím oběma klukům na širokých šotolinových cestách, na kterých dopolední desítky kilometrů utíkají samy. Z obrovského traktoru mi mává jakási selka. Jenže pak se při jednom nenápadném sjezdu ozve pšouk od zadního kola. Není to samozřejmě jen tak obyčejný defekt, ale z boku proseknutý plášť. Z rány uniká vzduch a tmel bezdušového pláště připomínající řídké těsto na palačinky. Podniknu několik směšných pokusů zalátat skoro centimetr dlouhou díru knoty určenými k opravování těchto divných kol. Všechno mi trvá děsně dlouho; všichni ti, které znám jménem, mezitím projedou. Pak už nikdo nejezdí. Nakonec nasazuji rezervní duši, která se tou dírou v plášti neposedně pokouší dostat ven.

Plazíme se skrz Lužické hory. Jsou to pěkné cestičky, ale spíš pro pěšáky, kterým nevadí přelézat padlé stromy. Stále kontroluji zadní kolo. Naštěstí v Hrádku nad Nisou, kam dojíždím bok po boku Jiřiny, mají prodejnu kol. Vyměňuji plášť a kupuju rezervní duše.

Následuje dlouhé stoupání k větrným elektrárnám, kde zase pár lidí dojedu, a pak rychlý asfaltový sjezd do prvního checkpointu po 476 kilometrech. Je zde k dispozici i pivo a servis, pán je však spíš zaříkávač kol než skutečný mechanik. "Promiň, ale tyhle brzdy vůbec neznám. Nezasahoval bych do toho. Máš dobrý kolo a věřím, že ti vydrží," pohladí rám a věnuje se dalším strojům.

Kromě toho mě upoutá rybník a krátce poté už jsem v něm a je mi krásně. "To snad není možný. Tamhle se někdo myje šamponem a mýdlem. No viděls to někdy? To je tak sobecký!" ukazuje mým směrem nějaká tetovaná slečna. Opáčím, že jedu závod a že jsem se čtyři dny nemyl. A se slovy, že se přírodě omlouvám, k ní otáčím svůj opruzený zadek. Dotaz, jestli k vodě přijeli autem, nás bohužel napadl až později.

Do Hejnic a Lázní Libverda by to mělo být z kopce, ale překonávám první mentální i fyzickou krizi, plácám se na lehké převody a nemohu si sednout. Až stoupání na hřeben polských Jizerek mě probere. Dojíždím zkušenější jezdce Pavla a Tondu a společně se prodíráme borůvčím. Je to zvláštní dvojice. Pavel je extrovertní moravský rentiér a dredatý Tonda špatně slyší. Oba mají krásná drahá kola.

Asi dvanáct kilometrů před Harrachovem nacházíme horskou chatu a slovenského závodníka Janka, jak na jejím zápraží hoduje. Janko je jeden z exotů, kteří se vždycky odněkud vynoří a zase zmizí. Teď si zrovna stěžuje na techniku. Není divu, má uvolněné zadní kolo a kolečka kazety v něm jezdí jak korálky. Janko nad tím mávne rukou a za chvíli tam není.

Ceduli Noclegi 30,- jsem si dokázal přeložit a česko-polsko-anglicky jsme se bryskně ujistili, že mají volno. Nemám důvod jezdit až do Harrachova. Posunul jsem svou podobiznu na stránkách závodu o přibližně 130 km na východ, takže mám splněno. Sprcha a postel jsou výrazně nad plán. Tonda a Pavel souhlasí a zůstávají též. Pavel nám vypráví o svých 300 maratonech na kole. U 121. zavřu oči a hned se mi rozběhnou zevnitř na víčkách divoké barevné obrazy. Vidím příšery s otlačenými zadky, nekonečné pokroucené kořeny, nezastavitelnou Jiřinu a všechno, včetně mě, krájí lopatky větrných elektráren - je to buď důsledek úpalu, nebo polského piva Lwówek.

Najednou se začne chatou ozývat nepředstavitelný rámus.

Co to bylo za rachot? Kolik stojí oběd v bufetu Na Rozcestí? Může se vůbec ještě něco dalšího rozpadnout? Mají v Klášterci nad Orlicí bankomat? Na tyto otázky odpoví poslední díl našeho seriálu.

text a foto Řízek