To se stává pravidelně ve chvíli, kdy s naším kocourkem vyrážíme na tábor. Protože Pepa a příroda, to je ještě silnější odvar Marušky a přírody. Letos tomu nebylo jinak. Na pouhou jednu noc jsme vyrazili za kamarády na stavbu a pojali jsme pro nás originální nápad, že provětráme naše zvíře. Pepanovi už ten nápad tak cool nepřipadal.
Cestu autem zvládá naše kočkovitá šelma ukázkově, nicméně nedokáže následně pochopit, "proč jako musíme spát venku, sakra!" A ač už není dávno v pubertě (ani lidské, ani zvířecí), zaleze si do nějaké důmyslné skrýše, ve které ho pak marně hledáme.
Jak vidíte z obrazového materiálu, na stavbě zvolil Josef k trávení volného času elegantní karimatku, která zvýrazňuje jeho přednosti a naopak nedává vyniknout jeho problémovým partiím. Svým kukučem obměkčil i takového tvrďáka jako je Milan. "Jééé, ten je roztomilej," nechal se slyšet můj nejoblíbenější epigon Baumaxy. Kdyby Pepa mohl, určitě by při odjezdu ze stavby sundal kalhoty a ukázal Čimelicím zadek na rozloučenou. Jenže to by se přepočítal, protože za týden se na tábor vrátil, a to na celé čtyři dlouhé dny.
Tentokrát jeho rozladění dosáhlo takového stupně, že po sérii vyčítavých pohledů zalezl téměř pod zem. Moje neustálé prosby na Lukáše, aby se po kočce podíval, že už začínám mít strach, se míjely účinkem. Pepa se zašil dokonale. Na jeho stopu nás přivedl až nádor uvnitř našeho stanu. José (jak ho tituluje oblíbená teta Míla) vlezl pod podlážku a odmítal vylézt.
Jako já nechodím na latrínu, tak Pepa by nikdy neskočil jen tak zbůhdarma do auta. Na táboře mi ale ostentativně lezl po ránu do kufru, když jsem si vyndala holínky, nebo hledala vodku (to teda nebylo ráno, abyste si nemysleli, že jsem špatně vychovaná). Kdybych neměla klíčky u sebe, myslela bych si, že je to malé zvíře schopné nastartovat a ujet směr Praha.
Od třetího dne se ale všechno zlomilo a naše milá Josefína se aklimatizovala. Na pažbu si Pepan připsal další ulovenou myš, osvěžil si znalosti hned několika podvozků a svou sérii "milovníka přírody" zakončil vítězným pochodem přes zaplněnou jídelnu. A to už i jeho úhlavní nepřítel, milovník rumu Jirka, uznal, že je borec.Kdybychom strávili v Čimelicích týden, třeba by se pak chodil koupat do Tisíčka a zašel by na Hvízďalu na pivo. Jenže na to už nebyl čas, a tak jsme milého Pepíka po pár dnech naložili do auta a odvezli ho vstříc civilizaci. Byl pak děsně unavený, ale myslím, že se mu to dobrodružství líbilo. Přinejmenším si na něj vzpomněl, když mu Lukáš vyndával nacucané klíště z lesů knížete Schwarzenberga.
text Maruška, fotky Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat