ŽENY A DĚTI V BLÁTĚ A MLZE

Letošní Radotínské kolo Jardy Baráka se neslo ve znamení zabahněných stezek, mlhy a extrémních sjezdů. Naše cyklistická skupinka složená ze čtyř odvážných a všehoschopných jezdců se během cesty potýkala s mnohými nesnázemi a nástrahami.

 Vše začalo už na začátku kousek od radotínské cementárny, kde jsme se museli brodit bahnem, do kterého i několik z nás zapadlo. Poté následoval odvážný přechod s kolem na zádech přes kluzkou lávku a mírný sjezd ke Kalinovu mlýnu, kde byla naše první větší zastávka. 

Cestu nám začala ztěžovat padající mlha a vysoce vlhký vzduch, my jsme se však nenechali nepřízní počasí odradit. K naší skupince se během cesty přidal pátý jezdec, kterého jsme dohnali na vrcholku prvního zdolaného kopce (byl to úplně stejný cizí pán, jaký s námi jel loni).



Zanedlouho poté následoval kamenitý sjezd, který jsme všichni technicky zvládli na jedničku, především ti znás, kteří jeli na trekingových kolech, si zaslouží velký obdiv.

Po náročném sjezdu jsme chvíli jeli mírně zvlněným terénem až do Vysokého Újezda, kde nás čekal další, tentokrát však mnohem exponovanější sjezd.

Jezdci na horských kolech krpál zvládli dobře, avšak jednomu z odvážných jezdců na trekingových kolech se sjezd stal osudným, protože spadl a zničil si svůj stroj. Naštěstí se mu nic nestalo a doufáme, že na kolo nezanevře. 

 Po tomto extempore nás čekal vydatný oběd ve velice příjemné hospůdce U Krobiána v Hostími, kde nám dokonce kuchař poslal na účet podniku i zákusek (a kde na rozdíl od předloňska měli otevřeno). Po jídle jsme se ještě společně vydali do Karlštejna, kde se naše pětice musela z několika důvodů rozdělit.

Nejodvážnější cyklista s rozbitým kolem nasedl na vlak, ženská část výpravy jela podél vody a odvážní muži se vydali vstříc Velké Americe a dalším kopcům. Všichni jsme se opět sešli v cíli, šťastní a plní dojmů z celého dne.

 

text Míša Flavia, fotky Řízek

 

CELÉ FOTOALBUM NAJDETE TADY, archivní fotky z roku 2007 zde.

 

KOLOSÁLNÍ JARDOVO KOLO

Zimou, blátem, kamením
text a fotky Řízek

Ranní pohled na teploměr potěšil asi jen rychlobruslaře a prodejce zimního oblečení. I když ruce jsme si mnuli i my, jenže zimou. Z řeky šla pára jak nad hrncem, ale z úplně opačného důvodu. Labutě možná štěbetavě nadávaly na svůj trpký úděl, když jim podvozek přimrzal k hladině. Tráva byla napadena jinovatkovou nemocí a řidiči škrabkami čistili zamrzlá okna. A my jsme vyráželi na kola.

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE.

Čtyřicátý ročník Radotínského kola Jardy Baráka byl pro nás zajímavý především pátým ročníkem cyklojízd. Původně jsem osmapadesátikilometrovou terénní trasu chtěl jet hlavně s našimi táborníky. Nakonec jsem byl ale rád, že přišli aspoň ti dva – byť jich mělo nejdřív přijít deset, pak čtyři a ještě později tři. Jmenovitě zaslouží pochvalu a úctu Mára a Jimi. Čelo našeho pelotonu doplňoval Milan K. od Hanky K., zadní voj tvořil Pán, později přezdívaný Modrý pán.

Pán totiž na svém trekkingovém kole nejprve vyrazil na příjemnou dvacetikilometrovou vyjížďku, když však viděl čtveřici svalovců zabalených do windstopperu a goretexu, neodolal a změnil plány. „Kluci, já pojedu s vámi a pak se možná někde odpojím,“ oznámil nám. A tak se stal součástí týmu. Pán, o kterém jsme se vlastně dozvěděli jen to, že je nezaměstnaný účetní a příznivec Podvečerních pochodů Prahou, ale vytrval až do konce. Byť na sedmém kilometru odhadoval, že už máme nejméně patnáct za sebou, a byť s sebou neměl vlastně vůbec nic…

Tradičně jsem jel s mokrýma nohama – brod v údolí u Cikánky byl hlubší než loni. A kdosi opravil paralelně vedoucí mostek, takže se mohl namočit opravdu jen blb. Ale stalo se. Nejvíce nás krátce poté prověřil úsek u bývalé kulometné střelnice, kde nyní koně a neudržovaný potok vytvářejí lokální imitaci močálu. Ale to jsme taky dokázali překonat. Stejně jako touhu koupit si na okraji Chotče bývalý mlýn a přebudovat ho na luxusní pension s Němci a vyjížďkami na koních. Možná příště.

Slunce brzo prozářilo zimu na snesitelnější úroveň a nebýt té jinovatky, bylo bezmála babí léto. Spadané listí mělo barvy všecky a legračně šustilo pod pneumatikami. Bylo v podstatě krásně.

Odměnou v polovině trati a po jednom z nejhezčích sjezdů byl v Hostími oběd. I ten jsem trochu prokaučoval bramborovými plackami se špenátem, ale ostatní byli celkem spokojení. Pak v Karlštejně se Milan zalíbil čmelákovi, který odmítal slézt z jeho rukavic, dokud jsme mu nesehnali náhražku Milana v podobě jakéhosi listu. To bylo přesně před zlomem mezi silurem a devonem, starým pouhých 416 milionů let.

Pak jsme stoupali na Malou Ameriku a ocenili jsme další geologickou lahůdku zvanou Kačácký event (the Kacak event). Tam došlo k zajímavému závodu s veselými turisty, kteří šli tak zhruba stejně rychle, jako nás do kopce posouvalo šlapání na večerníčkovský převod jedna jedna. Chlap, co měl na hlavě paruku a asi chtěl vypadat jako populární Ozzák, po nás vytrvale žádal rum. Jenže ten jsem měl jen na triku. Ozzák se nakonec zabavil tím, že k lomu vynesl na ramenou jakousi kládu. Zastydlá puberta.

Máru chytaly křeče a měl toho čím dál tím víc plné zuby. V Solopiskách, po druhé přestávce v pohostinství, jsme proto s Márou odbočili po asfaltce do Černošic, zatímco zbytek družiny - Milan, Modrý pán a Jimi - jel dál přes Kulivou horu, která navzdory svému názvu není ani kulivá, ani hora.

V cíli jsme přesto dorazili prakticky navlas stejně, úředník Vlasta nám nedal razítko, utopili jsme žal z konce výletu v teplém čaji a doplnili energii věnečky a sušenkami. "Bylo to dobrý," řekl v cíli Mára a celkem to vystihl.

SILVESTR V PACOVĚ

Sova by vejral
text Milan foto Řízek a někdo

Tak letos mě Silvestr opravdu bavil! V rychlíku do Tábora jsme obsadili kupé ve složení Milan, Pája, Řízek, Domča a Domčin Petr. Krom toho tam s námi byl i údajně nejlepší přítel člověka, totiž rum. A taky pes a v neposlední řadě i Sikina. A večírek začal, přestože bylo krátce po poledni.

Ubytovna v Pacově vypadala líp než kdy předtím. Nejprve jsme měli téměř hodinku možnost obdivovat ji z venku, ale pak konečně dorazil pán s klíči (Vy jste tu už od tří? Mně paní řekla, že tu budete ve tři čtvrtě, teď je celá, takže není co řešit.) a my si rozebrali pokoje.

Spolu s námi byl v objektu ještě jakýsi pán, kterému nikdo neřekl jinak než Pán. První večer jsme se, myslím, náležitě uvedli. Lví podíl na tom má Marťas (Pané, proč se koukáte na televizi? Pojďte, Pane, budeme si hrát! Panéé!) a Sikina, která (snad nedopatřením?) vstoupila namísto do svého pokoje do pokoje Pána a umyla si tam ruce (?), aniž by potom zavřela vodu. Nato poslala do pokoje Marťase, který incident vyřešil velice diplomaticky (Já vám jenom zavřu vodu.) ,

Druhý den jsme podnikli velkolepou výpravu po Sovově stezce. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na zamrzlých kalužích na cestě to klouže, se v nás probudila hravost a rozjařeně jsme této vlastnosti ledu využívali. Řízek se ovšem propadl (proč asi zrovna on?) a zadkem políbil bahnitou louži, k naší velké radosti!

Původním vyvrcholením výletu měla být pauza na medvědí mlíko. A ta skutečně byla moc příjemná! Jenže přinejmenším stejně povedené bylo i nezřízené klouzání na velikánské kaluži, kterou jsme potkali krátce po medvědování. Dvě vyvrcholení za výlet je podle mě slušné skóre.

Co se týče večerů, kromě sledování televize (Plácek 2, Podezřelá parta, Dr. Dolittle, Cesta do Ameriky, Ať žijí duchové, scénky Bolka Polívky, Noc s Andělem) jsme taky hráli hry, a to věž nebo macháčka, s tím, že obě byly populární a u obou se dobře pařilo.

Na ten poslední večer, slavnostní, nás sice opustil Řízek s Maruškou, zato dorazil týpíčák Franta. Tradičně jsme na poslední vteřiny roku vylezli pod širé nebe a tradičně jsme místní obyvatele informovali úderným sloganem podtrženým strhující melodií, odkud jsme sem do Pacova přijeli.

Ohňostroj, mobily, dál to každej zná... Ale co je pěkné, na rok 2010 si s námi připil i pan Pán! To by tedy bylo, aby se letošek nevydařil!