HOLEŠOVSKÁ VÝZVA

Jak jsem si to představoval? Třeskne startovní výstřel a šlachovití blázni na drahých kolech se nezadržitelně vyřítí do rozpálených ulic Holešova, jako by zapomněli, že je čeká ještě 115 kilometrů. Řev podél trati je žene z města do kopců, kde budou zdolávat nekonečné kilometry a polykat horký prach zvířený pneumatikami těch ještě rychlejších. Z poslední řady pak vyjedeme my, na legendárním bikovém maratonu Drásalovi úplní nováčci. Popřejeme si s Milanem, ať to moc nebolí, a opřeme se do pedálů.

Jenže to by bylo moc normální.

Holešovská výzva je hodinu před závodem zjistit, že vám na kole chybí důležitá součástka. Přesně to se mi stalo. Obrátíš auto i batohy dvakrát naruby. Prohledáš i domek, kde jsme spali, záchod, sprchu i kuchyň. A nic. Marian, ač mě vidí poprvé v životě, duchapřítomně sedá na kolo a jede chybějící osu do vidlice shánět do města. Já si mezitím nadávám do debilů a podobných. Vrací se, osou mává a Milan, Lenka i Franta se radují.

Osa do mého kola nepasuje. Čas letí, dvacet minut do startu.

Na invalidním kole dojíždím do centra závodu a sháním dál. Osu, vidlici, kolo, prostě něco, abych mohl jet. "Fakt vám nemůžu vůbec nijak pomoct," slyším od chlapíka ze zastoupení renomované značky kol asi pětkrát. Než si slečna ve stánku nahlas uvědomí, že jedno zamluvené testovací kolo si někdo nevyzvedl. Svítá naděje. Nemám s sebou doklady ani peníze na zapůjčení, ale už jsme na správné cestě. Vždyť tu nechávám svoje kolo, proč chcete doklady?! deklamuji ve chvíli, kdy opodál asi zazněl výstřel a celý peloton kromě mě vyrazil. "Co bych dělal se starým airbusem?" říká pán a myslí tím moje kolo značky RB (přijde mi to sice urážlivé, ovšem zároveň jako vtipná slovní hříčka, nicméně na to není čas). Ze zoufalství přihazuji starý tlačítkový telefon Nokia; víc už kromě rozmačkané energetické tyčinky a náhradní duše nemám.

Začíná to být nedůstojné a víme to oba. "Já bych tohle neměl dělat," řekne a poleví - místo dokladů mu stačí fotka zapomnětlivého potížisty a jeho podpis a dobré slovo. Mechanici mi připraví bílý karbonový Specialized Stumpjumper (je parádní, ale jel bych i na skládačce nebo na kole z hypermarketu, pokud by bylo celé) a hurá na start, čtvrt hodiny po ostatních.

Holešov jako by vymřel. Nikde nikdo. Na horké ulici chybějí jen ty westernové poskakující chuchvalce sena. Projedu startovní bránu a dojde mi, že vůbec nevím, kam dál. Zkusmo vyrážím po hlavní silnici, hrozně rychle, ale úplně špatným směrem (jak posléze zjistím). Vrátím se na start a celé to zopakuji. Najdu pořadatele, který bohužel zrovna hovoří s televizí. Pak mě nasměruje na blízkou vesnici, odkud už je závod značený. V duchu se hystericky směju, když na jediném přejezdu zrovna musí jet vlak a já zase stojím, když už jsem se konečně rozjel. Potkávám první šipky, uháním k horám a diváci trousící se k domovům mě povzbuzují; cítím v tom ironii.

Vím, že mě čeká ještě 115 kilometrů a skoro 4 kilometry převýšení, a že tedy není moc kam spěchat, jenže být v čemkoli poslední na světě je hrozně zneklidňující. Asi po dvaceti minutách ostrého šlapání konečně zahlédnu pár cyklistických dresů. V jednom z nich je Franta (64 let). Nechal nás spát ve svém domku, kam jsme v půl jedenácté večer přijeli. Vyprávěl nám o Drásalovi i o dalších závodech. V domečku má svérázně řešené rozvody energií a vody a huňaté nahotinky z roku 1986 na zdi, a především stěnu slávy, kde mu visí veškerá startovní čísla a diplomy. Jsem pro něj "kořen z Prahy" a volá na mě, jestli jsem to s "tú osú" vyřešil. Hulákám, že jo, že mám cizí, ale dobré kolo, kyneme si a začínám ten kraj mít rád.

Pan Franta

Prudký kopec se klikatí po louce vzhůru a když za hluku řehtaček a křiku ukrajuji na večerníčkův převod metry horkého asfaltu a míjím unavenější bikery, připadám si skoro jak na Tour. Jen mi chybí můj domestik. Volám Milanovi, že jedu a že šance na vítězství v etapě žije. On zvolňuje a asi po hodině "mého" závodu se setkáváme. Jedeme rychle a dereme se vzhůru do kopců i pořadím. Skrze brody, nečekané louže, ovšem nejčastěji prašnými cestami po rozpálených loukách i lesích a do prudkých kopců. Nejvyšší bod trati, Kelčský Javorník (862 m.), mi zas tak děsivý nepřišel. Jen ta krajina je nápadně hezká. Na občerstvovačkách do sebe lijeme ionty a pojídáme třeba banány namáčené v soli a sýr.

První půlka ubíhá rychle, možná až moc. Dlouhé stoupání na Prženské paseky kolem šedesátého kilometru předznamenává tu druhou, horší polovinu. Už se jede převážně na slunci. Přestávám se kochat Hostýnskými vrchy, krajinu rozděluji jen na tu vedoucí do kopce a z kopce. Klesá frekvence velmi vtipných narážek ostatních jezdců na můj rumový dres (Hehe, Božkove, já myslel, že tam něco vezeš, a ono je to jen namalovaný! Hehe, Božkove, makej, aby ti to nezteplalo), naopak stále častěji v kopcích prostě tlačíme. To Milanovi jde mimořádně.

Skutečně vážné to začíná být od devadesátého kilometru dál. Po stém kilometru dostávám křeče po sesednutí z kola cestou na občerstvovačku. Chodit už nelze, ale šlapat se ještě jakž takž dá. Zbývají dva poslední táhlé kopce a dva sjezdy. Na prvním z nich se vyhýbám pomalé slečně jedoucí kratší trasu a džentlmensky padám mezi šutry. Vstávám a znovu padám, to ta křeč. Ale to jsou jen detaily proti pánovi, který na posledním rychlém sjezdu boural a vážně pomláceného ho v bezvědomí odvezl vrtulník.

Do Holešova dojíždíme po necelých osmi hodinách naráz, ale koberec s vestavěnou časomírou s tímto řešením nesouhlasí. Milan, po většinu času čerstvější než já, tak bude ve výsledcích nespravedlivě až 293., zato já na hezkém 292. místě. Kompenzací za tohle příkoří je parádní rádio, které kolega vyhrává večer v tombole.
Měním půjčeného "spešla" (mockrát děkuji) za zchromlého "airbusa", loučíme se s Marianem a Lenkou (Franta teprve dojíždí) a náš moravský výlet pokračuje méně dramaticky.

Milanovi rodiče nás ve Velkých Karlovicích budou (postupně) hostit slivovicí, pivem, krkovičkou na grilu, frgály, cikánskými nudličkami a zeleninovou polévkou, jahodovým dortem a bezinkovou šťávou. Mezi tím vším hodováním ještě vyběhneme na rozhlednu a někde támhle za obzorem, daleko na západě za horami je moje žena a kocour. A tak vyrazíme na další dlouhou cestu horkem, taženi tentokrát neviditelným šlapáním motoru auta, s občerstvovačkami na pumpě.

text Řízek, fotky Lidka Polišenská, Tomáš Miklík, Vilém Horáček, Milan Jonák, Milan, Řízek