POD TLAKEM

Zdlouhavost porady dosáhla vrcholu; začal jsem dokonce listovat pohozeným firemním časopisem Agrofertu. Kromě článku o tom, že řepky je u nás vlastně málo a je to fajn rostlina, mě upoutal inzerát na seriál závodů Kolo pro život. A vzápětí se mě zmocnila panika: už tuto sobotu (byla středa) se jede legendární maraton Drásal.

Měl jsem mu co oplácet. Předloni mě 120 kilometrů horizontálních a čtyři vertikální přes Hostýnské vrchy v osmatřicetistupňovém vedru na narychlo půjčeném kole totálně vyřídily. Bůhvíproč jsem se domníval, že se tahle šílenost jede až někdy na konci prázdnin.

Ale nebylo nereálné to stihnout, zbývalo jen vyřešit některé drobnosti:

1) Nejsem přihlášený, navíc se startovní číslo musí vyzvednout do pátečních 20:00 v Holešově.
2) V Holešově nemám kde přespat, penziony i ubytovny jsou plné a je tam i jistá jazyková bariéra.
3) Nemám čím jet, Maruška nutně potřebuje auto k cestě za kadeřnicí. A jelikož se mnou nikdo jet nechce, ani se k nikomu do auta nenasáčkuju.
4) Nemám skoro nic najezděno.

Určitě mi v nějakých psychotestech vyšlo, že pod tlakem umím být mimořádně efektivní. Proto jsem o dva dny později seděl s krosnou v sociální třídě RegioJetu (vypadá to tam trochu jak na takových těch záběrech ze třetího světa, jen je tam i wifi a nesedí se na střeše) a spokojeně koukal na kolo, které se pohupovalo na háku a těšilo se na Moravu. Bod 3) jsem tedy vyřešil; když se expres a navazující lokálka nezpozdí, stihnu vyzvednout i číslo. A ubytování mám taky - půjčil jsem si stan. Že v něm bude částečně spát i moje kolo, jsem nejlepšímu kamarádovi zamlčel. Stejně jako jsem kolu zamlčel, že bude spát ve stanu nejlepšího kamaráda. Takže jsem nevyřešil jen to, že jsem letos moc nejezdil. To už je celkem marginálie.

V holešovském zámeckém parku jsem číslo vyzvedával s velkou rezervou, tedy v 19:57, a hned vzápětí rozbil stan nedaleko obstarožního kombíku, v němž Antonín, hovorný mladík z Podkrkonoší, hýčkal nádherného devítikilového karbonového ghosta a ambice být ve výsledcích někde v popředí. Měl ze mě trochu soucitnou srandu. V prvních kapkách bouřky jsem na svém čtrnáctikilovém hliníkovém erbéčku došlapal do nejbližší pizzerie, kde jsem neponechal nic náhodě a pozřel svíčkovou se šesti. Jestli to má být poslední večeře, ať je aspoň pořádná.

Noc propršela, cesta v horách bude kluzká a zákeřná. Snídám kafe, zásoby jsem totiž nestihl nakoupit a Holešov ještě spí, prodavačky z Alberta se teprve češou a oblékají. Česání jsem vynechal, oblékl jsem dres s reklamou na bramborový rum a kolu startovní číslo 4498 a téměř z chvostu startovního pole vyrazil, když zazněl výstřel z děla.

Míjím růžovou paní. Za chvíli spadnu.

Jel jsem s velkým respektem, který se překrýval s předposraností, přesto jsem se v prvních kopcích dostával rychle dopředu. Až kolem dvacátého kilometru jsem si našel své místo ve smečce - pohyboval jsem se někde na konci první třetiny z půl tisíce závodníků, pořád jsem kolem sebe viděl ty samé dresy a zablácené ksichty náležící k těmto dresům. Když jsem se odhodlal předjet paní v růžovém se šipkou na zádech, vždycky se mi něco nepříjemného stalo - spadl mi řetěz anebo jsem se v kopci na kluzkých kořenech svalil na bok. Tak jsem se od ní raději držel dál.

Kolem 80. kilometru zdlouhavost závodu dosáhla vrcholu a na mě padla tíseň. Do dlouhého kopce jsem přeřadil na nejpomalejší myslitelný převod, ztratil jsem kontakt s jezdci před sebou a připadal si sám jako raněný živočich putující tundrou, který čeká na ránu z milosti. Vypadalo to nejspíš trochu jako v oscarovém snímku Revenant, jenže tam se DiCaprio plazil rychleji než já. Nejradši bych si vykuchal koně a přespal v něm. Musel jsem prostě zastavit, protáhnout se. Pak se ze zatáčky nečekaně vynořila paní v růžovém a já s největším odporem zase nasedl na špičaté a tvrdé sedlo.

Na další občerstvovačce si mě zase odchytl moderátor s mikrofonem, žertoval něco o mém rumovém dresu a zval mě na frťana. Zavrtěl jsem hlavou, což pán pro diváky přeložil jako zdvořilé odmítnutí. Chleba se sádlem jsem zapil iontovým nápojem a kus melounu si posypal solí. Bylo to podobně výživné i nechutné jako zbylých třicet kilometrů.

V holešovském parku jsem se po sedmi hodinách a deseti minutách šlapání ještě pokusil o závodění, ale souboj o prestižní 172. místo jsem ve spurtu prohrál. Antonín už byl hodinu v cíli a byl umytý a dobře naložený, stejně jako jeho stroj v nitru kombíku. Já jsem sbalil stan se zvláštním důrazem na zahlazení stop po pneumatikách na jeho podlážce, nahodil krosnu na záda a malátně šlapal ještě do blízkého Hulína, odkud mi jel vlak domů. Cestou jsem se z důvodu předběžné opatrnosti vyhýbal čtení jakýchkoliv firemních tiskovin a inzerátů.

text Řízek, foto Tomáš Bubík, kariv007

HOLEŠOVSKÁ VÝZVA

Jak jsem si to představoval? Třeskne startovní výstřel a šlachovití blázni na drahých kolech se nezadržitelně vyřítí do rozpálených ulic Holešova, jako by zapomněli, že je čeká ještě 115 kilometrů. Řev podél trati je žene z města do kopců, kde budou zdolávat nekonečné kilometry a polykat horký prach zvířený pneumatikami těch ještě rychlejších. Z poslední řady pak vyjedeme my, na legendárním bikovém maratonu Drásalovi úplní nováčci. Popřejeme si s Milanem, ať to moc nebolí, a opřeme se do pedálů.

Jenže to by bylo moc normální.

Holešovská výzva je hodinu před závodem zjistit, že vám na kole chybí důležitá součástka. Přesně to se mi stalo. Obrátíš auto i batohy dvakrát naruby. Prohledáš i domek, kde jsme spali, záchod, sprchu i kuchyň. A nic. Marian, ač mě vidí poprvé v životě, duchapřítomně sedá na kolo a jede chybějící osu do vidlice shánět do města. Já si mezitím nadávám do debilů a podobných. Vrací se, osou mává a Milan, Lenka i Franta se radují.

Osa do mého kola nepasuje. Čas letí, dvacet minut do startu.

Na invalidním kole dojíždím do centra závodu a sháním dál. Osu, vidlici, kolo, prostě něco, abych mohl jet. "Fakt vám nemůžu vůbec nijak pomoct," slyším od chlapíka ze zastoupení renomované značky kol asi pětkrát. Než si slečna ve stánku nahlas uvědomí, že jedno zamluvené testovací kolo si někdo nevyzvedl. Svítá naděje. Nemám s sebou doklady ani peníze na zapůjčení, ale už jsme na správné cestě. Vždyť tu nechávám svoje kolo, proč chcete doklady?! deklamuji ve chvíli, kdy opodál asi zazněl výstřel a celý peloton kromě mě vyrazil. "Co bych dělal se starým airbusem?" říká pán a myslí tím moje kolo značky RB (přijde mi to sice urážlivé, ovšem zároveň jako vtipná slovní hříčka, nicméně na to není čas). Ze zoufalství přihazuji starý tlačítkový telefon Nokia; víc už kromě rozmačkané energetické tyčinky a náhradní duše nemám.

Začíná to být nedůstojné a víme to oba. "Já bych tohle neměl dělat," řekne a poleví - místo dokladů mu stačí fotka zapomnětlivého potížisty a jeho podpis a dobré slovo. Mechanici mi připraví bílý karbonový Specialized Stumpjumper (je parádní, ale jel bych i na skládačce nebo na kole z hypermarketu, pokud by bylo celé) a hurá na start, čtvrt hodiny po ostatních.

Holešov jako by vymřel. Nikde nikdo. Na horké ulici chybějí jen ty westernové poskakující chuchvalce sena. Projedu startovní bránu a dojde mi, že vůbec nevím, kam dál. Zkusmo vyrážím po hlavní silnici, hrozně rychle, ale úplně špatným směrem (jak posléze zjistím). Vrátím se na start a celé to zopakuji. Najdu pořadatele, který bohužel zrovna hovoří s televizí. Pak mě nasměruje na blízkou vesnici, odkud už je závod značený. V duchu se hystericky směju, když na jediném přejezdu zrovna musí jet vlak a já zase stojím, když už jsem se konečně rozjel. Potkávám první šipky, uháním k horám a diváci trousící se k domovům mě povzbuzují; cítím v tom ironii.

Vím, že mě čeká ještě 115 kilometrů a skoro 4 kilometry převýšení, a že tedy není moc kam spěchat, jenže být v čemkoli poslední na světě je hrozně zneklidňující. Asi po dvaceti minutách ostrého šlapání konečně zahlédnu pár cyklistických dresů. V jednom z nich je Franta (64 let). Nechal nás spát ve svém domku, kam jsme v půl jedenácté večer přijeli. Vyprávěl nám o Drásalovi i o dalších závodech. V domečku má svérázně řešené rozvody energií a vody a huňaté nahotinky z roku 1986 na zdi, a především stěnu slávy, kde mu visí veškerá startovní čísla a diplomy. Jsem pro něj "kořen z Prahy" a volá na mě, jestli jsem to s "tú osú" vyřešil. Hulákám, že jo, že mám cizí, ale dobré kolo, kyneme si a začínám ten kraj mít rád.

Pan Franta

Prudký kopec se klikatí po louce vzhůru a když za hluku řehtaček a křiku ukrajuji na večerníčkův převod metry horkého asfaltu a míjím unavenější bikery, připadám si skoro jak na Tour. Jen mi chybí můj domestik. Volám Milanovi, že jedu a že šance na vítězství v etapě žije. On zvolňuje a asi po hodině "mého" závodu se setkáváme. Jedeme rychle a dereme se vzhůru do kopců i pořadím. Skrze brody, nečekané louže, ovšem nejčastěji prašnými cestami po rozpálených loukách i lesích a do prudkých kopců. Nejvyšší bod trati, Kelčský Javorník (862 m.), mi zas tak děsivý nepřišel. Jen ta krajina je nápadně hezká. Na občerstvovačkách do sebe lijeme ionty a pojídáme třeba banány namáčené v soli a sýr.

První půlka ubíhá rychle, možná až moc. Dlouhé stoupání na Prženské paseky kolem šedesátého kilometru předznamenává tu druhou, horší polovinu. Už se jede převážně na slunci. Přestávám se kochat Hostýnskými vrchy, krajinu rozděluji jen na tu vedoucí do kopce a z kopce. Klesá frekvence velmi vtipných narážek ostatních jezdců na můj rumový dres (Hehe, Božkove, já myslel, že tam něco vezeš, a ono je to jen namalovaný! Hehe, Božkove, makej, aby ti to nezteplalo), naopak stále častěji v kopcích prostě tlačíme. To Milanovi jde mimořádně.

Skutečně vážné to začíná být od devadesátého kilometru dál. Po stém kilometru dostávám křeče po sesednutí z kola cestou na občerstvovačku. Chodit už nelze, ale šlapat se ještě jakž takž dá. Zbývají dva poslední táhlé kopce a dva sjezdy. Na prvním z nich se vyhýbám pomalé slečně jedoucí kratší trasu a džentlmensky padám mezi šutry. Vstávám a znovu padám, to ta křeč. Ale to jsou jen detaily proti pánovi, který na posledním rychlém sjezdu boural a vážně pomláceného ho v bezvědomí odvezl vrtulník.

Do Holešova dojíždíme po necelých osmi hodinách naráz, ale koberec s vestavěnou časomírou s tímto řešením nesouhlasí. Milan, po většinu času čerstvější než já, tak bude ve výsledcích nespravedlivě až 293., zato já na hezkém 292. místě. Kompenzací za tohle příkoří je parádní rádio, které kolega vyhrává večer v tombole.
Měním půjčeného "spešla" (mockrát děkuji) za zchromlého "airbusa", loučíme se s Marianem a Lenkou (Franta teprve dojíždí) a náš moravský výlet pokračuje méně dramaticky.

Milanovi rodiče nás ve Velkých Karlovicích budou (postupně) hostit slivovicí, pivem, krkovičkou na grilu, frgály, cikánskými nudličkami a zeleninovou polévkou, jahodovým dortem a bezinkovou šťávou. Mezi tím vším hodováním ještě vyběhneme na rozhlednu a někde támhle za obzorem, daleko na západě za horami je moje žena a kocour. A tak vyrazíme na další dlouhou cestu horkem, taženi tentokrát neviditelným šlapáním motoru auta, s občerstvovačkami na pumpě.

text Řízek, fotky Lidka Polišenská, Tomáš Miklík, Vilém Horáček, Milan Jonák, Milan, Řízek