POD TLAKEM

Zdlouhavost porady dosáhla vrcholu; začal jsem dokonce listovat pohozeným firemním časopisem Agrofertu. Kromě článku o tom, že řepky je u nás vlastně málo a je to fajn rostlina, mě upoutal inzerát na seriál závodů Kolo pro život. A vzápětí se mě zmocnila panika: už tuto sobotu (byla středa) se jede legendární maraton Drásal.

Měl jsem mu co oplácet. Předloni mě 120 kilometrů horizontálních a čtyři vertikální přes Hostýnské vrchy v osmatřicetistupňovém vedru na narychlo půjčeném kole totálně vyřídily. Bůhvíproč jsem se domníval, že se tahle šílenost jede až někdy na konci prázdnin.

Ale nebylo nereálné to stihnout, zbývalo jen vyřešit některé drobnosti:

1) Nejsem přihlášený, navíc se startovní číslo musí vyzvednout do pátečních 20:00 v Holešově.
2) V Holešově nemám kde přespat, penziony i ubytovny jsou plné a je tam i jistá jazyková bariéra.
3) Nemám čím jet, Maruška nutně potřebuje auto k cestě za kadeřnicí. A jelikož se mnou nikdo jet nechce, ani se k nikomu do auta nenasáčkuju.
4) Nemám skoro nic najezděno.

Určitě mi v nějakých psychotestech vyšlo, že pod tlakem umím být mimořádně efektivní. Proto jsem o dva dny později seděl s krosnou v sociální třídě RegioJetu (vypadá to tam trochu jak na takových těch záběrech ze třetího světa, jen je tam i wifi a nesedí se na střeše) a spokojeně koukal na kolo, které se pohupovalo na háku a těšilo se na Moravu. Bod 3) jsem tedy vyřešil; když se expres a navazující lokálka nezpozdí, stihnu vyzvednout i číslo. A ubytování mám taky - půjčil jsem si stan. Že v něm bude částečně spát i moje kolo, jsem nejlepšímu kamarádovi zamlčel. Stejně jako jsem kolu zamlčel, že bude spát ve stanu nejlepšího kamaráda. Takže jsem nevyřešil jen to, že jsem letos moc nejezdil. To už je celkem marginálie.

V holešovském zámeckém parku jsem číslo vyzvedával s velkou rezervou, tedy v 19:57, a hned vzápětí rozbil stan nedaleko obstarožního kombíku, v němž Antonín, hovorný mladík z Podkrkonoší, hýčkal nádherného devítikilového karbonového ghosta a ambice být ve výsledcích někde v popředí. Měl ze mě trochu soucitnou srandu. V prvních kapkách bouřky jsem na svém čtrnáctikilovém hliníkovém erbéčku došlapal do nejbližší pizzerie, kde jsem neponechal nic náhodě a pozřel svíčkovou se šesti. Jestli to má být poslední večeře, ať je aspoň pořádná.

Noc propršela, cesta v horách bude kluzká a zákeřná. Snídám kafe, zásoby jsem totiž nestihl nakoupit a Holešov ještě spí, prodavačky z Alberta se teprve češou a oblékají. Česání jsem vynechal, oblékl jsem dres s reklamou na bramborový rum a kolu startovní číslo 4498 a téměř z chvostu startovního pole vyrazil, když zazněl výstřel z děla.

Míjím růžovou paní. Za chvíli spadnu.

Jel jsem s velkým respektem, který se překrýval s předposraností, přesto jsem se v prvních kopcích dostával rychle dopředu. Až kolem dvacátého kilometru jsem si našel své místo ve smečce - pohyboval jsem se někde na konci první třetiny z půl tisíce závodníků, pořád jsem kolem sebe viděl ty samé dresy a zablácené ksichty náležící k těmto dresům. Když jsem se odhodlal předjet paní v růžovém se šipkou na zádech, vždycky se mi něco nepříjemného stalo - spadl mi řetěz anebo jsem se v kopci na kluzkých kořenech svalil na bok. Tak jsem se od ní raději držel dál.

Kolem 80. kilometru zdlouhavost závodu dosáhla vrcholu a na mě padla tíseň. Do dlouhého kopce jsem přeřadil na nejpomalejší myslitelný převod, ztratil jsem kontakt s jezdci před sebou a připadal si sám jako raněný živočich putující tundrou, který čeká na ránu z milosti. Vypadalo to nejspíš trochu jako v oscarovém snímku Revenant, jenže tam se DiCaprio plazil rychleji než já. Nejradši bych si vykuchal koně a přespal v něm. Musel jsem prostě zastavit, protáhnout se. Pak se ze zatáčky nečekaně vynořila paní v růžovém a já s největším odporem zase nasedl na špičaté a tvrdé sedlo.

Na další občerstvovačce si mě zase odchytl moderátor s mikrofonem, žertoval něco o mém rumovém dresu a zval mě na frťana. Zavrtěl jsem hlavou, což pán pro diváky přeložil jako zdvořilé odmítnutí. Chleba se sádlem jsem zapil iontovým nápojem a kus melounu si posypal solí. Bylo to podobně výživné i nechutné jako zbylých třicet kilometrů.

V holešovském parku jsem se po sedmi hodinách a deseti minutách šlapání ještě pokusil o závodění, ale souboj o prestižní 172. místo jsem ve spurtu prohrál. Antonín už byl hodinu v cíli a byl umytý a dobře naložený, stejně jako jeho stroj v nitru kombíku. Já jsem sbalil stan se zvláštním důrazem na zahlazení stop po pneumatikách na jeho podlážce, nahodil krosnu na záda a malátně šlapal ještě do blízkého Hulína, odkud mi jel vlak domů. Cestou jsem se z důvodu předběžné opatrnosti vyhýbal čtení jakýchkoliv firemních tiskovin a inzerátů.

text Řízek, foto Tomáš Bubík, kariv007