VÁNOČNÍ RESTÍKY

Dříve než se pokusím zatočit s vánočními přebytečnými kilogramy, chtěl jsem se nějak po svém vypořádat se svátky obecně. S Ježíškem, kaprem, ozdobami, kolekcemi, salátem, zbytky balicího papíru... klidem v rodinném kruhu a radostí.  A pak už o Vánocích opravdu neuslyšíte až do srpna, kdy se začínají zdobit výklady obchodů.

I tento strom docela ušel.

Už pár dní před Ježíškem a kaprem jsme opatřili patrně nejhezčí stromek na celém pankráckém kopečku. Však nám i prokřehlému pánovi (před svátky byla občas i zima) dal pořádně zabrat - přinutili jsme jej několik jeho pokřivených, příliš hustých, nevybalancovaných sourozenců vybalit a zase schovat. Maruška se správcem toho dřevěného monstrkabaretu zatím udržovala společenskou konverzaci, aby na nás nezaútočil sekerou a pilou. Po mnoha minutách před námi stála miss junior mezi jedlemi. Dokonalá, zbývalo jí jen trochu přitesat podvozek.

Narvat nevysokou jedličku do fábie neměl být problém, nečekaně to však odnesla loketní opěrka, které patrně zůstane jedna nepěkná vánoční vzpomínka.

Stromek však neputoval k nám domů, ale k Maruščiným rodičům - u nás doma svátky připomínalo jen jmelí důmyslně přidrátované nad futrem. Loni jsem ho dal moc nízko a po celý rok jsem ten pozlátkový bordel hlavou i dalšími předměty průběžně shazoval. Tentokrát jsem se polepšil a po avantgardně křivém věšáku na kabáty jsem si zapsal další kutilský zářez.

Kuba štědrovečerní.

Štědrovečerní večeři jsme s partnerkou a kocourem trávili odděleně. Ona zřejmě pod tím nádherným stromkem s rodinou, kocour zavřený v cizím pokoji hlídaném velkým černým nevrlým psem. Ten na něj patrně vrčel přes dveře. Anebo to bylo přesně naopak.

Já jsem byl na chalupě v Rašovicích s tátou, Kubou, Radkou a jejími ratolestmi. Kuba hrál koledy na elektrickou kytaru, Ježíšek mu k ní přinesl efektovou krabičku, ale zapomněl na baterky. A místo kapra jsem si dal řízek. Po nadílce jsem se po okreskách vracel na Benešovsko. Sváteční řidiči usedli ke svátečním večeřím, a silnice tak byly poprvé opravdu bezpečné.

Lenka dostala takovou blyštivou věc.

S dárky to letos asi vyhrála máma, dostala kompaktní foťák. Marušku potěšil i vyděsil dotykový telefon, mne zrovna tak permanentka do posilovny. Kuba bude spolužačkám přitažlivě a kvalitně vonět, Radka musí vytvořit domácí suši a táta chodit na vycházky s trekovými holemi. Dostal jsem taky parádní mikinu a hromadu knížek, kterou až přečtu, budu mnohem moudřejší. 

Nejzbytečnějším dárkem vánočním se zatím ukazuje kocouří hrací tunel, čímž se vyplnily nejhorší obavy. Zvíře má z plyšového tubusu respekt (neopodstatněný, ale vysvětlete mu to!) a patrně netuší, že by si s ním mělo samostatně hrát. Vleze do něj jen tehdy, je-li v něm krmě. Patrně mu k tomu k svátku budeme muset pořídit instruktora.

text a fotky Řízek

ZAŽIJ SVÁTKY JINAK

Obrovská moderní kancelářská budova, kde skoro nikdo přes svátky nezůstal, a po temných chodbách tak bloudí maximálně přízraky a uklízečka v oranžovém tričku, by byla bezpochyby skvělým prostředím třeba pro severský thriller. Mimoto se letos stala naprosto reálnou kulisou mých svátků.

Vánoce v práci jsou na jednu stranu celkem prima, na chvíli utečete zdobení stromku, zabíjení kaprů, přibíjení jmelí nad dveře a velkému úklidu. A rodinným procházkám a těžké vůni františků. Prostě takové té sváteční pohodě. Jenže většina z toho na vás stejně počká.

Třeba koledám zdrhnete jen částečně. To když si kolega v pusté redakci bůhvíproč dokola pouští Wham! a jejich odrhovací Last Christmas a při sledování klipu přemýšlí, jestli George tou dobou už věděl, že je teplej. Já si notuji ultradebilní vánoční píseň vlezlého Kotvalda a o něm mám jasno. Neutečete ani Šafránkové, z televize na vás totiž potvora zaútočí i v práci.

Pracovat o svátcích je na druhou stranu trochu otrava, vleče se to. Počítal jsem s tím a vzal jsem si balicí papír, umně pomáhám Ježíškovi, aby to mělo nějakou tu štábní kulturu, že jo. Kruci, nůžky jsem si nevzal.

Vánoční dobou se totiž v naší části světa nic moc neděje, protože všichni nakupují a nemají čas na blbosti. Akorát v Rusku demonstrují, nejspíš proto, že mají Vánoce a s nimi spojené nákupy jindy. Obědvám vánoční čínu z bufáče a má divnou kovovou pachuť, jako by jim do ní spadly nějaké ozdoby nebo možná prskavky. Nebo je to prostě sváteční pachuť.

O půl čtvrté tak jako tak mizím a na chvíli nacházím Vánoce. Rozdávám a přijímám radost pod dvěma různými stromky, umím totiž celkem obstojně cestovat v čase - někdo o mně zlými a falešnými větičkami říká, že sedávám jednou zadnicí na několika posvíceních, cestování časem ale zní lépe. Večer je dlouhý, štědrý a krásný a o půlnoci voláme topenářskou pohotovost. Vánoce umí být tak intenzivní!

To se nedá říct o Božím hodu, samozřejmě opět v práci. Jestli byl Štědrý den otrava, co je potom druhý svátek vánoční? Leoš Mareš to kdysi nevědomky vystihl, když pojmenoval své album Minuty se vlečou (to musela být určitě strhující muzika).

Dnešní text je, koukám, plný kvalitní hudby.

Krize dosáhla svého maxima, když 25. prosince zavřela dokonce i čínská bistra. S nostalgii vzpomínám na včerejší plechové jídlo. Jen vietnamské večerky nás zachraňují. Na sváteční redakční tabuli jsou párky s toustovým chlebem a hořčicí, radujme se, aleluja hosana (ještě nevím, že se mi zbytek hořčice vykydne do batohu)!

A hurá pryč! Cestou po seversky thrillerově pusté potemnělé chodbě se mě zmocňuje divný pocit - chvíli váhám, ale pak to poznám: je to opravdu sváteční pohoda. Opravdu existuje, jen mě letos nemohla najít. Na Boží hod večer a na Štěpána doháníme, co se dá. Pěkná pohádka s Klusem, squash, krůta, Heroes a zevlování v posteli. Vánoce, jak mají být.

Tak příští rok zase?

text a ilustrační mobilní fotka Řízek