Píchej!
text a foto lumixem Řízek
- Bauer.
- Dobrý den, u telefonu Lukáš Werner.
- Dobrý den...?
- Prosím vás, pane Bauere, já mám na vás takovou jako prosbu, víte.
- No, povídejte. (ztlumí rádio, hrají Landova Kryla)
- Víte, já jsem si teďka ňák chtěl koupit běžky pro sebe. Skejtový. No a tak jsem si myslel, že vy tomu asi aspoň trochu rozumíte, a tak byste mi jako poradil, který vybrat, abych nekoupil nějakej ten šmejd, no. Jo a tó... Viděl bych to tak mezi dvěma, třema tisícema – chudý student, však to znáte. A taky byste mi řekl, jestli třeba nekoupit ty se šupinkama, aby to hodně dobře stoupalo, že jo. Kdy by se vám to tak hodilo?
- (chvíle ticha, jen v dálce bratříček drsným hlasem zavírá vrátka...) Heleďte, tak co třeba zítra ve dvě před Gigasportem...?
Tento dialog bohužel zůstal schován pouze ve světě fikce, avšak dnešní běžkařský výlet na hory se opravdu uskutečnil. A jako pokaždé, když se sejde poměrně dobrá parta, sníh a cestovní kancelář Fávotrans, to stálo za to.
Přišel s tím včera vprostřed večírku Kubča, a přišel s tím za mnou. Odvedl mě do temné místnosti, jejíž okna byla zalepena novinami (jestli jsem si stačil správně všimnout, Lidovými), několikrát zkontroloval, zda není někde schovaná štěnice či jiná breberka, a pak mi šeptem dohodnutým tajným kódem oznámil, že zítra jedeme do Jizerek na běžky. Já jsem během oné oslavy již stačil přislíbit svou účast (a, což je mnohem důležitější, proto v závorce, účast svého vozu) na dalších dvou akcích. Jejich odvržení organizátoři mě pak ale mohli pouze výsměšně parodovat, aniž by jim to zvlášť pomohlo.
Na parkovišti před Martininým domem se pochopitelně nejdéle čekalo na Martinu. Vyrazili jsme Frantovým woodstockem 2.0 už po osmé hodině, sešlo se nás šest, sedmý přistoupil v Liberci Kubčův závodní kamarád Tomáš. Osmý byl napůl člověk, ze dvou třetin bůh Karel Gott, jenž se majestátně tyčil z 55 hodin písniček, které se komprimované mačkaly v Kubčově mobilu. Bez jeho Biene Maja a asi sebeironické Für immer jung by naše výprava byla sotva poloviční, ačkoli to početně příliš nesedí (a není to v tomto odstavci poprvé).
Na Nové louce to chvíli vypadalo, že nezaparkujeme, a pokud náhodou ano, tak na úkor okolních slabších a křehčích vozů. Bohužel se to nakonec podařilo, proto jsme byli bez milosti vyhnáni z vyhřátého auta, jak ti ušatí králíci z klobouku. Trošku mrholilo a foukalo a mne překvapilo, že je mi hrozná zima, navzdory tomu, že moje oblečení bylo teplé dokonce i na pohled.
Chlad však záhy zahnalo funění, první kilometry byly krušnou zkouškou výdrže, odvahy, a především tolerance a motoriky. Cesta byla totálně přecpaná sportovci. Připomínala předvánoční Tesco, lidé však nevlekli vozíky, nýbrž sebe, a okolní stromečky byly ochuzeny o vkusnou výzdobu. Čím výše jsme byli, tím méně svalovců a svalovkyň v kombinézách a funkčním prádélku významných značek. Zřejmě se ztráceli v mlze. Šlapali jsme asi dvacetikilometrový okruh v rozumném tempu, jen Tomáš coby družice soustavně probíhal okolo nás tu tam, tu zpět – pokusy o zachycení jeho bytosti alespoň na sítnici končily pohybovou neostrostí jak z učebnice fotografie. Měl totiž běžky snad ze slitiny peří a pavoučích sítí a hůlky v ceně ojetého vozu, no a možná i fyzičku.
Raději jsem bruslil v mlze před ostatními, aby ty mé pády nikdo neviděl. K tomu, abych rotoval kolem skupiny, jsem se však nezvýšil – byl jsem rád, že má rozřezaná tlapa příliš neprotestuje a nehodlal jsem ji moc škádlit. Krizí jsem si prošel až v posledním kopci před sjezdem zpět. Určitě i Lukáš Bauer zná ten nepříjemný pocit, že stoupá, stoupá, píchá a klouže, ale okolní krajina zůstává na stejném místě a obzor se odmítá přiblížit. Problesklo mi hlavou, jak jsem se mohl mít s Jirkou a drakem na poli (či ve vepříně) či s FC Forejt na fotbale...
Ale pak už na nás čekaly zase jen příjemné věci. Flákací pětikilometrový sjezd, objevení restaurace, vydatné pozdní poobědvání a s ním nevyhnutelně spojená ostuda, a nakonec pohodová cesta zpět s Karlovou brilantní němčinou a dalšími hity, od hiphopu přes Hložka až ke kořenům a Nedvědům.
Bylo to překrásné, ale do příště je rozhodně třeba:
- pořídit Frantovi novou čepici, v té staré vypadal hrozně;
- upozornit servírku v restauraci, jejíž jméno jsem zapomněl, že latté se musí podávat ve skleničce;
- zavolat Bauerovi a domluvit se na těch nových běžkách.
neděle 30. listopadu 2008
čtvrtek 27. listopadu 2008
OD NEVIDIM DO VIDIM.
Putování po Horní Dolní
text Matouš a foto Řízek
Budu vám vyprávět. Příběh plný zvratů a dobrodružství. Zkráceně výlet táborníků do krajů Kokořínska při příležitosti prodlouženého víkendu. Tento výlet byl, tedy alespoň pro mě, lehce odlišný, a to hlavně ve stylu dopravy. Jsem uvyklý na cestování vlakem a s ním spojenými komplikacemi, ale protentokrát jsme se uchýlili k cestování autobusy. Hned první komplikace nastala na cestě z Prahy do Mělníka, kde jsme uvázli v dopravní zácpě, a tím se připravili o přímý spoj do Vidimi. Naštěstí pán autobusák z dalšího spoje projevil svojí dobrosrdečnost a vyhodil nás na odbočce, po které když se dáme, dojdeme do Vidimi kratší trasou, než z původně plánované zastávky.
Pravdu měl jen z půlky. Do Vidimi jsme samozřejmě došli, ale přes dva krpály s kompletní bagáží na hřbetech a se třemi kilometry v nohách navíc. (Pozn. Ř. Kdyby jen se třemi, Matouši!) Nezbývalo nám nic jiného, než řidiče proklít případně si ze všeho dělat srandu a jít.
Roubená chata vypadala zvenku stejně jako zevnitř. Tedy už značně opotřebovaně. Vevnitř byla celkem zima a na zátop scházel papír, tak se shánělo, co se dalo. Po mnoha neúspěšných pokusech jsme spálili Kryštofa (nebojte, to byly jen noty, ne žádný táborník) – a jak pěkně hořel! Třikrát sláva Frantovi a hurá na kutě.
Hlavní cíl naší sobotní výpravy byly Ještřebické pokličky. Cesta vedla krásnou lesnatou oblastí, kde bylo přehršle pískovcových stěn, skalek a fantazii dráždících útvarů. V žádném případě jsme se nechtěli vrátit domů za tmy, ale naše přání nebylo splněno, neboť v Jestřebici jsme se zastavili v místní restauračním zařízení na něco málo či na něco víc k snědku.
Když jsme vyrazili na cestu, už se silně smrákalo, a než jsme dorazili na rozcestník, byla už tma jako v ranci. Zmateni tmou jsme nechali jít zbytek skupiny napřed a koukli jsme se do mapy a šli dál. My (tedy já, Řízek a Franta) jsme zanedlouho narazili na křižovatku a přemýšleli jsme, kudy se mohl zbytek dát. Nicméně jsme se dali po značce vzhůru do kopce. Hladina obavy se začala stupňovat, když jsme nebyli schopni druhou skupinu dojít. Došlo i na stopování v písku. Dovolat se jim nebylo možno kvůli nulovému signálu, tak jsme šlapali dál.
Teprve na kopci nám volání konečně zvedli a dostalo se nám odpovědí, že se nechali zlákat slušně vypadající cyklostezkou a neohlíželi se po značkách. Super. My jsme tedy sešli do chaty a jali jsme se připravovat oheň na vytápění a vaření. Ztracenci dorazili necelou čtvrthodinu po nás.
Další den, další výlet. Protentokráte jsme žezlo vedení výletu předali táborníkům, ať nás dovedou na místo určení, aniž bychom šli po silnici nebo značené cestě. Smutně musím konstatovat, že práce s mapou nepatří mezi nejsilnější tábornické dovednosti. Obzvláště nás překvapilo zjištění, že louka je na mapě značená jako les, ve kterém jsme dozajista nebyli. Úspěšně jsme se také část cesty vraceli, ale nakonec dopadlo vše dobře a dorazili jsme na bod dalekého rozhledu, kterým byl vrcholek Nedvězí (459 m. n. m.). Zde jsme natrefili na Piškota a jeho milou. Zde jsme se už napojili na značenou trasu a po lehkém zkrácení cesty po asfaltce jsme, tentokráte před setměním, dorazili do chaloupky.
Čas odjezdu byl stanoven zhruba na čtvrtou hodinu odpolední, tudíž byl ještě ráno čas na hry, a to konkrétně frisbee, které se uskutečnilo na hornovidimské louce nedaleko hřbitova. Obavy, že by kotouč zalétl nějakému nebožtíkovi na hlavu nebo nedej bože slétnul z kopce někam do neznáma, se naštěstí nevyplnily, a tak děti i vedoucí strávili příjemnou hodinku hraním. Balení, smýčení a všeobecný úklid proběhl celkem v klidu a vedoucí výpravy mohl konstatovat, že roubenku odevzdal v téměř stejném stavu, jako ji dostal. Tou drobnou změnou byla jablkem vysklená tabulka okna.
Pan řidič, který už tak měl zpoždění, nebyl moc šťastný, že nás vidí, a také to dával velice okatě, naštěstí ne sprostě, najevo. S bandou exotů se ovšem smířit musel a drncavá jízda stylem brzda-plyn byla nejspíše jeho odplata. Nedá se nic dělat. Kvůli opětovnému zpoždění jsme nestihli vlakový spoj, a tak jsme se uchýlili k nebohé lince 244. Já musel v Radotíně ještě chvilku posečkat na vlak a následně pak na další autobus domů, na Karlík.
(27. 11. 10:36)
text Matouš a foto Řízek
Budu vám vyprávět. Příběh plný zvratů a dobrodružství. Zkráceně výlet táborníků do krajů Kokořínska při příležitosti prodlouženého víkendu. Tento výlet byl, tedy alespoň pro mě, lehce odlišný, a to hlavně ve stylu dopravy. Jsem uvyklý na cestování vlakem a s ním spojenými komplikacemi, ale protentokrát jsme se uchýlili k cestování autobusy. Hned první komplikace nastala na cestě z Prahy do Mělníka, kde jsme uvázli v dopravní zácpě, a tím se připravili o přímý spoj do Vidimi. Naštěstí pán autobusák z dalšího spoje projevil svojí dobrosrdečnost a vyhodil nás na odbočce, po které když se dáme, dojdeme do Vidimi kratší trasou, než z původně plánované zastávky.
Pravdu měl jen z půlky. Do Vidimi jsme samozřejmě došli, ale přes dva krpály s kompletní bagáží na hřbetech a se třemi kilometry v nohách navíc. (Pozn. Ř. Kdyby jen se třemi, Matouši!) Nezbývalo nám nic jiného, než řidiče proklít případně si ze všeho dělat srandu a jít.
Roubená chata vypadala zvenku stejně jako zevnitř. Tedy už značně opotřebovaně. Vevnitř byla celkem zima a na zátop scházel papír, tak se shánělo, co se dalo. Po mnoha neúspěšných pokusech jsme spálili Kryštofa (nebojte, to byly jen noty, ne žádný táborník) – a jak pěkně hořel! Třikrát sláva Frantovi a hurá na kutě.
Hlavní cíl naší sobotní výpravy byly Ještřebické pokličky. Cesta vedla krásnou lesnatou oblastí, kde bylo přehršle pískovcových stěn, skalek a fantazii dráždících útvarů. V žádném případě jsme se nechtěli vrátit domů za tmy, ale naše přání nebylo splněno, neboť v Jestřebici jsme se zastavili v místní restauračním zařízení na něco málo či na něco víc k snědku.
Když jsme vyrazili na cestu, už se silně smrákalo, a než jsme dorazili na rozcestník, byla už tma jako v ranci. Zmateni tmou jsme nechali jít zbytek skupiny napřed a koukli jsme se do mapy a šli dál. My (tedy já, Řízek a Franta) jsme zanedlouho narazili na křižovatku a přemýšleli jsme, kudy se mohl zbytek dát. Nicméně jsme se dali po značce vzhůru do kopce. Hladina obavy se začala stupňovat, když jsme nebyli schopni druhou skupinu dojít. Došlo i na stopování v písku. Dovolat se jim nebylo možno kvůli nulovému signálu, tak jsme šlapali dál.
Teprve na kopci nám volání konečně zvedli a dostalo se nám odpovědí, že se nechali zlákat slušně vypadající cyklostezkou a neohlíželi se po značkách. Super. My jsme tedy sešli do chaty a jali jsme se připravovat oheň na vytápění a vaření. Ztracenci dorazili necelou čtvrthodinu po nás.
Další den, další výlet. Protentokráte jsme žezlo vedení výletu předali táborníkům, ať nás dovedou na místo určení, aniž bychom šli po silnici nebo značené cestě. Smutně musím konstatovat, že práce s mapou nepatří mezi nejsilnější tábornické dovednosti. Obzvláště nás překvapilo zjištění, že louka je na mapě značená jako les, ve kterém jsme dozajista nebyli. Úspěšně jsme se také část cesty vraceli, ale nakonec dopadlo vše dobře a dorazili jsme na bod dalekého rozhledu, kterým byl vrcholek Nedvězí (459 m. n. m.). Zde jsme natrefili na Piškota a jeho milou. Zde jsme se už napojili na značenou trasu a po lehkém zkrácení cesty po asfaltce jsme, tentokráte před setměním, dorazili do chaloupky.
Čas odjezdu byl stanoven zhruba na čtvrtou hodinu odpolední, tudíž byl ještě ráno čas na hry, a to konkrétně frisbee, které se uskutečnilo na hornovidimské louce nedaleko hřbitova. Obavy, že by kotouč zalétl nějakému nebožtíkovi na hlavu nebo nedej bože slétnul z kopce někam do neznáma, se naštěstí nevyplnily, a tak děti i vedoucí strávili příjemnou hodinku hraním. Balení, smýčení a všeobecný úklid proběhl celkem v klidu a vedoucí výpravy mohl konstatovat, že roubenku odevzdal v téměř stejném stavu, jako ji dostal. Tou drobnou změnou byla jablkem vysklená tabulka okna.
Pan řidič, který už tak měl zpoždění, nebyl moc šťastný, že nás vidí, a také to dával velice okatě, naštěstí ne sprostě, najevo. S bandou exotů se ovšem smířit musel a drncavá jízda stylem brzda-plyn byla nejspíše jeho odplata. Nedá se nic dělat. Kvůli opětovnému zpoždění jsme nestihli vlakový spoj, a tak jsme se uchýlili k nebohé lince 244. Já musel v Radotíně ještě chvilku posečkat na vlak a následně pak na další autobus domů, na Karlík.
(27. 11. 10:36)
úterý 25. listopadu 2008
S VÝHLEDEM NA ŘÍP
Ve vlaku
text a foto Řízek
Ve vlaku bylo od počátku velké teplo. Děti si sundaly čepice a šály, paní babička vytáhla z kabelky Vlastu. Tak pětiletý Tomášek, který seděl naproti své o kousek starší sestřičce a naproti směru jízdy, fascinovaně hleděl, jak se mu smíchovské nádraží ztrácí před očima a jak místo něj přibíhají stromy, šedivé skály a sem tam nějaké auto. Bylo to v podstatě legrační. Tomášek se usmíval, šmejdil rukama po okraji upatlaného okna a cucal si prsty.
„Necucej si ty prsty!“ rozkázala babička zpoza Vlasty. „Copak nevíš, že všude kolem nás řádí zákeřná žloutenka?“ doplnila holčička dikcí moderátorky hlavní televizní zpravodajské relace. Tomášek vykulil oči, leknutím se trochu kousl do palce, a plačtivě a nechápavě se otázal: „Kdo je ta Žloutenka?“ Holčička se povýšeně zasmála (kdyby nebyla tak roztomilá, řekl bych, že byla skoro na tečku). Pak ho informovala, že to není žádnej bubák, co požírá děti, které si cucají prsty, ale jen taková nemoc a že to všichni velcí vědí. Tomášek s klidem vrátil ruku zpět do úst.
„Hele, pan průvodčí. Vidíš, Tomášku, já už jsem velká, skoro jako babička, a proto mám tuhletu kartičku s fotkou. Až budeš taky tak velkej, budeš mít taky kartičku s fotkou, víš?“ (Trochu zahanbeně jsem průvodčímu ukázal svou kartičku bez fotky). „Dyť já mám taky kartičku! Mám ji! Mám ji doma! Skovanou!“ spustil Tomášek. „Ale nemáš, Tomášku, všichni víme, že jsi ještě malej a že žádnou kartičku nemáš!"
V jeho očích se zaleskly slzy, jako kapky z roztátého sněhu na poškrábaných oknech. Sestřička pochopila, že přestřelila a že je načase žehlit. „Koukej na toho Tomáška za oknem, jak se na tebe kouká mezi těmi ubíhajícími stromy, skálami a auty!“ Opravdu, byl tam, venku v zimě. Bylo mu ho líto, že nemá ani šálu, ani čepici. Díval se na něj vykulenýma očima – aby mu dodal odvahy, usmál se na něj. Tomášek venku se smál také, ačkoli jím zrovna proběhla Chuchle. Nevím, který z nich začal, ale brzy oba unisono nadšeně volali: „No ty jsi ale suňálek! Ty suňálku jeden, co na mě vyplazuješ jazyk! Ty jsi můj suňálek, víš?“ Než je babička razantním způsobem („Ticho tady krucinál bude!“) utišila.
„Babička je Žloutenka, suňálku,“ dodali ještě spiklenecky potichu a odvrátili se od okna, každý na svou stranu.
Když jsem dnes přijel do svého nového domova, na posteli seděly kočky, pod radiátorem stál budík a fotka a na oknech byly jihnoucí zbytky sněhu. Podíval jsem se skrz a viděl jsem staveniště, komíny a v dálce Říp. A mezi tím vším svého suňálka, jak se na mě směje a vyplazuje na mě jazyk. A to už jsem velkej!
text a foto Řízek
Ve vlaku bylo od počátku velké teplo. Děti si sundaly čepice a šály, paní babička vytáhla z kabelky Vlastu. Tak pětiletý Tomášek, který seděl naproti své o kousek starší sestřičce a naproti směru jízdy, fascinovaně hleděl, jak se mu smíchovské nádraží ztrácí před očima a jak místo něj přibíhají stromy, šedivé skály a sem tam nějaké auto. Bylo to v podstatě legrační. Tomášek se usmíval, šmejdil rukama po okraji upatlaného okna a cucal si prsty.
„Necucej si ty prsty!“ rozkázala babička zpoza Vlasty. „Copak nevíš, že všude kolem nás řádí zákeřná žloutenka?“ doplnila holčička dikcí moderátorky hlavní televizní zpravodajské relace. Tomášek vykulil oči, leknutím se trochu kousl do palce, a plačtivě a nechápavě se otázal: „Kdo je ta Žloutenka?“ Holčička se povýšeně zasmála (kdyby nebyla tak roztomilá, řekl bych, že byla skoro na tečku). Pak ho informovala, že to není žádnej bubák, co požírá děti, které si cucají prsty, ale jen taková nemoc a že to všichni velcí vědí. Tomášek s klidem vrátil ruku zpět do úst.
„Hele, pan průvodčí. Vidíš, Tomášku, já už jsem velká, skoro jako babička, a proto mám tuhletu kartičku s fotkou. Až budeš taky tak velkej, budeš mít taky kartičku s fotkou, víš?“ (Trochu zahanbeně jsem průvodčímu ukázal svou kartičku bez fotky). „Dyť já mám taky kartičku! Mám ji! Mám ji doma! Skovanou!“ spustil Tomášek. „Ale nemáš, Tomášku, všichni víme, že jsi ještě malej a že žádnou kartičku nemáš!"
V jeho očích se zaleskly slzy, jako kapky z roztátého sněhu na poškrábaných oknech. Sestřička pochopila, že přestřelila a že je načase žehlit. „Koukej na toho Tomáška za oknem, jak se na tebe kouká mezi těmi ubíhajícími stromy, skálami a auty!“ Opravdu, byl tam, venku v zimě. Bylo mu ho líto, že nemá ani šálu, ani čepici. Díval se na něj vykulenýma očima – aby mu dodal odvahy, usmál se na něj. Tomášek venku se smál také, ačkoli jím zrovna proběhla Chuchle. Nevím, který z nich začal, ale brzy oba unisono nadšeně volali: „No ty jsi ale suňálek! Ty suňálku jeden, co na mě vyplazuješ jazyk! Ty jsi můj suňálek, víš?“ Než je babička razantním způsobem („Ticho tady krucinál bude!“) utišila.
„Babička je Žloutenka, suňálku,“ dodali ještě spiklenecky potichu a odvrátili se od okna, každý na svou stranu.
Když jsem dnes přijel do svého nového domova, na posteli seděly kočky, pod radiátorem stál budík a fotka a na oknech byly jihnoucí zbytky sněhu. Podíval jsem se skrz a viděl jsem staveniště, komíny a v dálce Říp. A mezi tím vším svého suňálka, jak se na mě směje a vyplazuje na mě jazyk. A to už jsem velkej!
čtvrtek 20. listopadu 2008
JAK JSEM JELA FANDIT FC FOREJT...
Pánbů nás netrestej - FC Forejt 2:2
text Nikol a foto Ř.
Po pátečním vydařeném lacrossovém finále, kdy jsme se propíjeli až do brzkého rána, jsme se na sokolovně (možná to bylo ještě u Kestřánků) dohodli, že se pojedu podívat na zápas. Při té příležitosti vezmu auto a část týmu směrem Modřany dovezu. Když jsem dojela před Pandu, setkala jsem se tam s Frantovým transportérem, Frantou, Špínou a Vlastíkem, chvíli jsme tam tak stáli, pak přišel Kajetán a Řízek.
Když jsme zjistili, že nepřijelo další menší auto, rada klubu FC Forejt rozhodla , že pojedeme Frantovým transportérem. Přirozeně jsem chtěla jet vzadu, ale to mi nebylo dopřáno, jelikož jsem byla nejvíce střízlivá, nebo chcete-li nejméně opilá, šla jsem po krátkém dohadování na místo řidiče toho autobusu značky Volkswagen. Prvními úkony bylo srovnání zrcátek a zařazení zpátečky, ovšem to mi nebylo dopřáno a musel zakročit můj osobní navigátor značky Řízek (byl vybrán pravděpodobně proto, že asi bude nejméně vzteklý a nervózní, nebo že to Franta nechtěl vidět zblízka).
Po vycouvání jsem rozžala světla a naše vozidlo si to šinulo z kopce, u Jankovky jsme předjeli 244, když stavěla, zezadu se začaly ozývat posměšné poznámky (typu, že to bylo dost rychlý nebo co?), které za celou cestu neustaly. Moc jsem je nevnímala, ale doufám, že majitel stránek nějaké doplní. (Pozn. Ř.: Tak snad radši ne…) No cesta celkem ušla, až na tu mlhu, která byla fakt hustá, a přidávání plynu, kdy se Franta měnil v hada – syčel tak, že jsem se až skoro bála.
Po dohadování, kde je konečná tramvaje v Modřanech, jsme odbočili doleva a tušili tam v mlze přítomnost hřiště. Pozastavila jsem mikrobus a kolemjdoucího se otázala na fotbalové hřiště. Nejprve mou otázku zopakoval a poté vysloviv ji ještě jednou ku své přicházející přítelkyni, zmizel v zaparkovaném autě. Žena nám odpověděla a k údivu všech nás nasměrovala mlhou kamsi, kde jsme jen těžko mohli tušit hřiště.
S parkováním v kopci mi pomohl Řízek. No a fotbal se nesl v duchu nelítostné honby za míčem zelených a modrých hráčů. Rozhodčí, který měl k Radotínu blízký vztah (nebo možná k Martinovi, kdoví), mimochodem měl i dvě zlaté náušnice jednom uchu. Zápas byl zakončen remízou, hodnotit hru si nedovoluji, protože fotbalu nerozumím, ale šlo to.:-)
Cestou zpátky se řečičky ještě přiostřovaly, ale moje pozornost již ochabovala. Jediné, co si asi vybavuji, bylo, když Špína řekl, že to bylo fakt vtipný, protože se smál i Péťa Forejt. Nevím, jestli je to pro Špínu lichotka, ale pokud vím, Péťa se směje rád a často. I tomu, když Špína po vzoru Izera srovnával Krytináře, Skamene, Janouškovou a Čenského podle velikosti.
Dovezla jsem je do Radotína; Marťase a Káju jsem vyložila u Jankovky, zbytek jsme dovezli před cukrárnu, kde jsem si přesedla do svého auta, které odmítlo nastartovat, asi se fiestička cítila podvedená. Franta se prokázal jako gentleman, pokusil se to opravit, klepnul do toho startéru a nic. Takže, když vylezl zbytek z cukrárny, byla fiesta roztlačena a nastartována. Domů jsem dojela a na doporučení fiesta nikde nechcípla a dojela až na parkoviště.
No jen se těším na další výpravu s FC Forejt.
text Nikol a foto Ř.
Po pátečním vydařeném lacrossovém finále, kdy jsme se propíjeli až do brzkého rána, jsme se na sokolovně (možná to bylo ještě u Kestřánků) dohodli, že se pojedu podívat na zápas. Při té příležitosti vezmu auto a část týmu směrem Modřany dovezu. Když jsem dojela před Pandu, setkala jsem se tam s Frantovým transportérem, Frantou, Špínou a Vlastíkem, chvíli jsme tam tak stáli, pak přišel Kajetán a Řízek.
Když jsme zjistili, že nepřijelo další menší auto, rada klubu FC Forejt rozhodla , že pojedeme Frantovým transportérem. Přirozeně jsem chtěla jet vzadu, ale to mi nebylo dopřáno, jelikož jsem byla nejvíce střízlivá, nebo chcete-li nejméně opilá, šla jsem po krátkém dohadování na místo řidiče toho autobusu značky Volkswagen. Prvními úkony bylo srovnání zrcátek a zařazení zpátečky, ovšem to mi nebylo dopřáno a musel zakročit můj osobní navigátor značky Řízek (byl vybrán pravděpodobně proto, že asi bude nejméně vzteklý a nervózní, nebo že to Franta nechtěl vidět zblízka).
Po vycouvání jsem rozžala světla a naše vozidlo si to šinulo z kopce, u Jankovky jsme předjeli 244, když stavěla, zezadu se začaly ozývat posměšné poznámky (typu, že to bylo dost rychlý nebo co?), které za celou cestu neustaly. Moc jsem je nevnímala, ale doufám, že majitel stránek nějaké doplní. (Pozn. Ř.: Tak snad radši ne…) No cesta celkem ušla, až na tu mlhu, která byla fakt hustá, a přidávání plynu, kdy se Franta měnil v hada – syčel tak, že jsem se až skoro bála.
Po dohadování, kde je konečná tramvaje v Modřanech, jsme odbočili doleva a tušili tam v mlze přítomnost hřiště. Pozastavila jsem mikrobus a kolemjdoucího se otázala na fotbalové hřiště. Nejprve mou otázku zopakoval a poté vysloviv ji ještě jednou ku své přicházející přítelkyni, zmizel v zaparkovaném autě. Žena nám odpověděla a k údivu všech nás nasměrovala mlhou kamsi, kde jsme jen těžko mohli tušit hřiště.
S parkováním v kopci mi pomohl Řízek. No a fotbal se nesl v duchu nelítostné honby za míčem zelených a modrých hráčů. Rozhodčí, který měl k Radotínu blízký vztah (nebo možná k Martinovi, kdoví), mimochodem měl i dvě zlaté náušnice jednom uchu. Zápas byl zakončen remízou, hodnotit hru si nedovoluji, protože fotbalu nerozumím, ale šlo to.:-)
Cestou zpátky se řečičky ještě přiostřovaly, ale moje pozornost již ochabovala. Jediné, co si asi vybavuji, bylo, když Špína řekl, že to bylo fakt vtipný, protože se smál i Péťa Forejt. Nevím, jestli je to pro Špínu lichotka, ale pokud vím, Péťa se směje rád a často. I tomu, když Špína po vzoru Izera srovnával Krytináře, Skamene, Janouškovou a Čenského podle velikosti.
Dovezla jsem je do Radotína; Marťase a Káju jsem vyložila u Jankovky, zbytek jsme dovezli před cukrárnu, kde jsem si přesedla do svého auta, které odmítlo nastartovat, asi se fiestička cítila podvedená. Franta se prokázal jako gentleman, pokusil se to opravit, klepnul do toho startéru a nic. Takže, když vylezl zbytek z cukrárny, byla fiesta roztlačena a nastartována. Domů jsem dojela a na doporučení fiesta nikde nechcípla a dojela až na parkoviště.
No jen se těším na další výpravu s FC Forejt.
úterý 18. listopadu 2008
HLAVA A ŽÁBA
O kamenění a tak.
text a foto Ř.
Kokořínsko je kraj skal, roubenek, opadaných jablek a pochybných řidičů autobusů. Aspoň mi to tak po našem včera prošlém čtyřdenním pobytu připadá. Zvláště těch skal!
Nejsem jejich zvláštním příznivcem, avšak jejich ohromující množství a tvarová rozmanitost by zapůsobily i na ještě zarytějšího nehorolezce, než jsem já. Byly zkrátka všude, nadzvedávaly okolní stromy (ty jehličnaté i listnaté) a drtily jejich kořeny, vykukovaly zpoza těch všech roubených chaloupek, dalo se do nich házet padanými jablky a možná se v jejich tajemných lůnech rodili pochybní řidiči autobusů. Kdoví.
I když jsme zrovna potmě klopýtali přes kořeny a pokradmu ztráceli značenou stezku – což se nám dařilo celkem často –, dala se tušit zlověstná přítomnost nejrůznějších studených postav, věcí a zvířátek z kamene. Nebyl bych to já, kdybych se nezamýšlel nad tím, kde se tam to tam všechno vzalo.
Kde se to tam všechno vzalo? Podle jedné mé teorie existuje tajné zaříkávadlo, pomocí něhož lze cokoli, co vás naštve, proměnit v butrák. Jen jeho poměrně mizivá medializace a s ní související nízké rozšíření tohoto tajemství dosud zabránilo tomu, aby i další oblasti země byly zamořeny kamennými revizory, telefonními budkami, zhrzenými partnery a podobnými věcmi. Aby to nebylo tak fatální, tak třeba existuje ještě jedno, kterým se to celé poté dá ještě přehodnotit, až horká hlava vychladne. Takové Ctrl + Z či Undo.
Zaříkadla vám nepovím ani nenaznačím, za což byste mi mohli být vděčni. Kamenění je totiž, tak jako oheň, padaná jablka a žena, dobrý sluha, ale zlý pán. Přesvědčit se o tom mohly hlava a žába z dnešní krátké pseudobajky. Žily totiž spolu radostně a spokojeně, než se v jejich vztahu narodil problém – hlava přistihla žábu s jinou žábou, nebo to bylo úplně naopak. Strašně se obě rozzuřily, možná létaly i nějaké ty talíře a nadávky, a jelikož znaly tajné kokořínské zaříkadlo, mělo to skončit tragicky. Z jejich úst se totiž tajný slogan vydral současně – a než obě stačily říct: "Platíš mi pivo," změnily se v pískovec.
A teď k nim vede turistická značka a lezou po nich děti.
Jaké z toho plyne ponaučení? No přece, že než někoho zkameníš, rozmysli si, jestli tě taky nemůže zkamenět. Tak nějak.
text a foto Ř.
Kokořínsko je kraj skal, roubenek, opadaných jablek a pochybných řidičů autobusů. Aspoň mi to tak po našem včera prošlém čtyřdenním pobytu připadá. Zvláště těch skal!
Nejsem jejich zvláštním příznivcem, avšak jejich ohromující množství a tvarová rozmanitost by zapůsobily i na ještě zarytějšího nehorolezce, než jsem já. Byly zkrátka všude, nadzvedávaly okolní stromy (ty jehličnaté i listnaté) a drtily jejich kořeny, vykukovaly zpoza těch všech roubených chaloupek, dalo se do nich házet padanými jablky a možná se v jejich tajemných lůnech rodili pochybní řidiči autobusů. Kdoví.
I když jsme zrovna potmě klopýtali přes kořeny a pokradmu ztráceli značenou stezku – což se nám dařilo celkem často –, dala se tušit zlověstná přítomnost nejrůznějších studených postav, věcí a zvířátek z kamene. Nebyl bych to já, kdybych se nezamýšlel nad tím, kde se tam to tam všechno vzalo.
Kde se to tam všechno vzalo? Podle jedné mé teorie existuje tajné zaříkávadlo, pomocí něhož lze cokoli, co vás naštve, proměnit v butrák. Jen jeho poměrně mizivá medializace a s ní související nízké rozšíření tohoto tajemství dosud zabránilo tomu, aby i další oblasti země byly zamořeny kamennými revizory, telefonními budkami, zhrzenými partnery a podobnými věcmi. Aby to nebylo tak fatální, tak třeba existuje ještě jedno, kterým se to celé poté dá ještě přehodnotit, až horká hlava vychladne. Takové Ctrl + Z či Undo.
Zaříkadla vám nepovím ani nenaznačím, za což byste mi mohli být vděčni. Kamenění je totiž, tak jako oheň, padaná jablka a žena, dobrý sluha, ale zlý pán. Přesvědčit se o tom mohly hlava a žába z dnešní krátké pseudobajky. Žily totiž spolu radostně a spokojeně, než se v jejich vztahu narodil problém – hlava přistihla žábu s jinou žábou, nebo to bylo úplně naopak. Strašně se obě rozzuřily, možná létaly i nějaké ty talíře a nadávky, a jelikož znaly tajné kokořínské zaříkadlo, mělo to skončit tragicky. Z jejich úst se totiž tajný slogan vydral současně – a než obě stačily říct: "Platíš mi pivo," změnily se v pískovec.
A teď k nim vede turistická značka a lezou po nich děti.
Jaké z toho plyne ponaučení? No přece, že než někoho zkameníš, rozmysli si, jestli tě taky nemůže zkamenět. Tak nějak.
středa 12. listopadu 2008
ZLOČIN A TREST
Prasátko snad nemá hlad...
text, foto mobilem a archivní fotka Ř.
Že létání s velkými tažnými draky (takzvaný powerkiting) může být dost nebezpečná a adrenalinová záležitost, o tom asi málokdo pochybuje; však je také varování o akutní blízkosti smrti součástí každého draka, podobně jako krabičky cigaret. Odvážným letcům však nehrozí nebezpečí jen od zákeřných větrných poryvů, blízkých lesních porostů (viď, Matouši?) či nedostatečné hmotnosti v kombinaci s chybějícím pudem sebezáchovy (že jo, Smeagole?). Nečekané komplikace může totiž způsobit třeba i zakomplexovaný sedlák.
V neděli kolem poledního svítilo příjemné sluníčko a nad polem u Třebotova pofukoval nezákeřný, celkem mírný a vlahý vítr. Není divu, že jsme se tam zanedlouho octli i já a Jirka. Sotva jsme rozbalili plachty, rozmotali pětadvacetimetrové šňůry a provedli první neúspěšné starty, po polní cestě přijela červená fábie a v ní pán v modrých montérkách.
V dalších několika okamžicích jsme se o sobě dozvěděli řadu dost nelichotivých věcí (byl jsem kromě jiného označen za buzeranta – proti čemuž se ohrazuji: ty kraťasy jsou jenom takové veselé!) a posléze i důvod těch invektiv: pán je sedlák, pole je pánovo, na poli je schovaná řepka a my jsme na ní svým několikaminutovým pobytem údajně zanechali nevratné škody. Když si sedlák lépe prohlédl naše vozidlo, ke všem nadávkám přidal ještě adjektivum pražský případně debilní pražský.
Je třeba podotknout, že jsme mu neopláceli stejnou mincí, naopak jsme byli až nečekaně slušní, veškeré zabedněné burany a choromyslné vesničany jsem pronášel jen v duchu. Několikrát jsme se mu omluvili a slíbili jsme, že ihned odjedeme a už se na jeho panství a přilehlý vzdušný prostor nikdy nevrátíme. Muži to však vůbec nestačilo. Jeho s amokem hraničící zloba se nejprve přesunula k našemu autu – muž ze svého pole vyzvedl obrovský šutrák a chystal se inzultovat páté dveře nebohého vozu, načež se hněv přelil v chladný kalkul.
„Kolik máte peněz?" zahřměl ten dobrý muž, jak jsme později seznali, křestním jménem Igor. (Celé příjmení uvádět nebudu, aby na vesnici nebyl zbytečně zostuzen, nebo naopak zbytečně proslaven, ale začíná na K a končí na unda a mezi tím je několik dalších písmen). Trvali jsme na 50 korunách a na tom, že jsme chudí studenti. Pán s kamenem nad dveřmi párkrát naprázdno promáchl. Nutno uznat, že mu nechyběl herecký talent – nejen favorit měl docela nahnáno. Pak najednou odhodil kámen zpět na pole, vytáhl vizitku a řekl, že chce deset tisíc a že všechny místní policajty má pod palcem.
Zopakovali jsme chudé studenty. „Tady leží nějaká plachta“, prohlásil Igor, popadl Jirkova týden starého bělostného draka v ceně vyšší než místní pozlacená řepka a narval ho i se šňůrami do kufru svého vozu. Jirka protestoval pouze verbálně, k mému nezměrnému údivu. Navrhli jsme, že si náš prohřešek odpracujeme. Tvrdohlavý sedlák po nás sice ještě párkrát hodil závratnými ciframi, načež seznal, že mu opravdu nic nedáme. Koneckonců, dostatečnou náplastí mu mohla být vidina Pražáků kydajících hnůj.
A tak jsme jeli kydat hnůj. Tedy spíše uklízet prasátkům jejich páchnoucí domeček. Bylo tam příšeří, dvě lopaty, vidle – a kupodivu prasata. Nejprve jsem se trochu ostýchal mezi ně vstoupit, podezřívaje Igora z vyšlechtění speciálních lidožravých vepřů, ale prasátka byla přívětivější svého pána, a tak jsme jejich produkty lopatami rádi přeházeli do sousedních pokojíčků – na hlavy dalších zvířátek, kterým to nevadilo. Práce to byla namáhavá, ale legrační a šla nám rychle od ruky; za slabou třičtvrtěhodinku jsme byli hotoví.
Byli jsme vykoupeni. Igor nám beze slova vrátil draka a jeho otec nás odkázal na jiné pole, kde můžeme beztrestně pobíhat. Pohádka tak neskončila svatbou, nýbrž nádherným tříhodinovým létáním za sílícího větru a bezvadného počasí. A poučení pro milé děti: nikdy nešlap na něco, co by mohla být řepka, nebo skončíš mezi prasaty. A pro zlobivé děti: Nikdy nevíš, kde se zrovna skrývá Igor...
text, foto mobilem a archivní fotka Ř.
Že létání s velkými tažnými draky (takzvaný powerkiting) může být dost nebezpečná a adrenalinová záležitost, o tom asi málokdo pochybuje; však je také varování o akutní blízkosti smrti součástí každého draka, podobně jako krabičky cigaret. Odvážným letcům však nehrozí nebezpečí jen od zákeřných větrných poryvů, blízkých lesních porostů (viď, Matouši?) či nedostatečné hmotnosti v kombinaci s chybějícím pudem sebezáchovy (že jo, Smeagole?). Nečekané komplikace může totiž způsobit třeba i zakomplexovaný sedlák.
V neděli kolem poledního svítilo příjemné sluníčko a nad polem u Třebotova pofukoval nezákeřný, celkem mírný a vlahý vítr. Není divu, že jsme se tam zanedlouho octli i já a Jirka. Sotva jsme rozbalili plachty, rozmotali pětadvacetimetrové šňůry a provedli první neúspěšné starty, po polní cestě přijela červená fábie a v ní pán v modrých montérkách.
V dalších několika okamžicích jsme se o sobě dozvěděli řadu dost nelichotivých věcí (byl jsem kromě jiného označen za buzeranta – proti čemuž se ohrazuji: ty kraťasy jsou jenom takové veselé!) a posléze i důvod těch invektiv: pán je sedlák, pole je pánovo, na poli je schovaná řepka a my jsme na ní svým několikaminutovým pobytem údajně zanechali nevratné škody. Když si sedlák lépe prohlédl naše vozidlo, ke všem nadávkám přidal ještě adjektivum pražský případně debilní pražský.
Je třeba podotknout, že jsme mu neopláceli stejnou mincí, naopak jsme byli až nečekaně slušní, veškeré zabedněné burany a choromyslné vesničany jsem pronášel jen v duchu. Několikrát jsme se mu omluvili a slíbili jsme, že ihned odjedeme a už se na jeho panství a přilehlý vzdušný prostor nikdy nevrátíme. Muži to však vůbec nestačilo. Jeho s amokem hraničící zloba se nejprve přesunula k našemu autu – muž ze svého pole vyzvedl obrovský šutrák a chystal se inzultovat páté dveře nebohého vozu, načež se hněv přelil v chladný kalkul.
„Kolik máte peněz?" zahřměl ten dobrý muž, jak jsme později seznali, křestním jménem Igor. (Celé příjmení uvádět nebudu, aby na vesnici nebyl zbytečně zostuzen, nebo naopak zbytečně proslaven, ale začíná na K a končí na unda a mezi tím je několik dalších písmen). Trvali jsme na 50 korunách a na tom, že jsme chudí studenti. Pán s kamenem nad dveřmi párkrát naprázdno promáchl. Nutno uznat, že mu nechyběl herecký talent – nejen favorit měl docela nahnáno. Pak najednou odhodil kámen zpět na pole, vytáhl vizitku a řekl, že chce deset tisíc a že všechny místní policajty má pod palcem.
Zopakovali jsme chudé studenty. „Tady leží nějaká plachta“, prohlásil Igor, popadl Jirkova týden starého bělostného draka v ceně vyšší než místní pozlacená řepka a narval ho i se šňůrami do kufru svého vozu. Jirka protestoval pouze verbálně, k mému nezměrnému údivu. Navrhli jsme, že si náš prohřešek odpracujeme. Tvrdohlavý sedlák po nás sice ještě párkrát hodil závratnými ciframi, načež seznal, že mu opravdu nic nedáme. Koneckonců, dostatečnou náplastí mu mohla být vidina Pražáků kydajících hnůj.
A tak jsme jeli kydat hnůj. Tedy spíše uklízet prasátkům jejich páchnoucí domeček. Bylo tam příšeří, dvě lopaty, vidle – a kupodivu prasata. Nejprve jsem se trochu ostýchal mezi ně vstoupit, podezřívaje Igora z vyšlechtění speciálních lidožravých vepřů, ale prasátka byla přívětivější svého pána, a tak jsme jejich produkty lopatami rádi přeházeli do sousedních pokojíčků – na hlavy dalších zvířátek, kterým to nevadilo. Práce to byla namáhavá, ale legrační a šla nám rychle od ruky; za slabou třičtvrtěhodinku jsme byli hotoví.
Byli jsme vykoupeni. Igor nám beze slova vrátil draka a jeho otec nás odkázal na jiné pole, kde můžeme beztrestně pobíhat. Pohádka tak neskončila svatbou, nýbrž nádherným tříhodinovým létáním za sílícího větru a bezvadného počasí. A poučení pro milé děti: nikdy nešlap na něco, co by mohla být řepka, nebo skončíš mezi prasaty. A pro zlobivé děti: Nikdy nevíš, kde se zrovna skrývá Igor...
neděle 9. listopadu 2008
MEZIPATRA
O hráčích a lidech
text Ř. a foto Basítek
Před téměř x lety napsal možná zapomenutelný a tehdy zřejmě notně zpruzený novinář Radovan Holub do Reflexu článek s nezapomenutelným obsahem. A zejména titulkem. Jmenoval se Kultura kriplů, kulturou byly míněny počítačové hry a společenství kolem nich (časopisy Level a Score – proboha, existuje to ještě? Ví to někdo? Čte to někdo?); hráčům, a zejména autorům z herních periodik pak patřilo to nelichotivé označení. Tamní pisálci totiž nechápali rozdíl mezi recenzí, reportáží, rozhovorem, nekrologem a úvahou, do hovorové češtiny pletli módní cizí slovíčka (wow, cool, sex atd.). A hlavně namísto esteticky hodnotného obsahu svým lačným a pubertálním čtenářům nabízeli převážně jen návody, jak nejlépe kulometem dekapitovat teroristu či rozpárat střeva mutantovi. Aby byl tuhej.
Z našeho včerejšího večírku by se panu Holubovi nejspíš zatočila hlava, možná by svůj výtvor po létech celý podtrhl, nebo napsal i něco ostřejšího. Čtveřice více méně zdravých chlapců se se svými počítači na celý večer zavřela v temném domě a na jeho studeném schodišti. Prostě proto, že je nenapadlo nic lepšího než hrát neustále dokola bezduchou střílečku. Hezký.
Kromě obvyklých kamarádských vazeb je po téměř třech hodinách snažení propojily sítě a kabely, a to v množství značném. Leckterý z hráčů, když z nějakých nejasných, nebo naopak zcela jasných příčin ucítil potřebu vstát a kamsi popojít, byl okamžitě omotán nestejně tlustými hady znemožňujícími jakýkoli pohyb. Pak prostě musíš vzít nůž a kuchat do nich hlava nehlava. Pak jsou tuhý.
Sakra, tohle jsme zas projeli. Ale tak teď si je už konečně dáme, Slipouši. Ty vole, ty naši boti jsou úplný debžoti! Podívej se, jak se tam blbec zaseknul! No ten se tam zaseknul jak hovado! Jak s tímhle materiálem můžeme vyhrávat? Už jsi někoho, Petře, zabil, nebo ještě pořád nic? Ne? Střílí se levým tlačítkem, víš? Hehehe, ty vole, Basete, tys tam šel jak na procházku s pejskem nebo s Eliškou!
- Drž hubu!
Po přibližně dvou stovkách her a asi sto padesáti virtuálních smrtí se kripl plíží domů nočním Radotínem. Chodit prostředkem chodníků je nesmysl, snajpři mohou být všude. Radši se prodrat skrz křoví – ať ten pámelník tolik nešustí! Nervózní z toho, že cestou nepotkal vůbec žádné teroristy, se neslyšně svalí se do postele.
Do minuty je tuhej.
text Ř. a foto Basítek
Před téměř x lety napsal možná zapomenutelný a tehdy zřejmě notně zpruzený novinář Radovan Holub do Reflexu článek s nezapomenutelným obsahem. A zejména titulkem. Jmenoval se Kultura kriplů, kulturou byly míněny počítačové hry a společenství kolem nich (časopisy Level a Score – proboha, existuje to ještě? Ví to někdo? Čte to někdo?); hráčům, a zejména autorům z herních periodik pak patřilo to nelichotivé označení. Tamní pisálci totiž nechápali rozdíl mezi recenzí, reportáží, rozhovorem, nekrologem a úvahou, do hovorové češtiny pletli módní cizí slovíčka (wow, cool, sex atd.). A hlavně namísto esteticky hodnotného obsahu svým lačným a pubertálním čtenářům nabízeli převážně jen návody, jak nejlépe kulometem dekapitovat teroristu či rozpárat střeva mutantovi. Aby byl tuhej.
Z našeho včerejšího večírku by se panu Holubovi nejspíš zatočila hlava, možná by svůj výtvor po létech celý podtrhl, nebo napsal i něco ostřejšího. Čtveřice více méně zdravých chlapců se se svými počítači na celý večer zavřela v temném domě a na jeho studeném schodišti. Prostě proto, že je nenapadlo nic lepšího než hrát neustále dokola bezduchou střílečku. Hezký.
Kromě obvyklých kamarádských vazeb je po téměř třech hodinách snažení propojily sítě a kabely, a to v množství značném. Leckterý z hráčů, když z nějakých nejasných, nebo naopak zcela jasných příčin ucítil potřebu vstát a kamsi popojít, byl okamžitě omotán nestejně tlustými hady znemožňujícími jakýkoli pohyb. Pak prostě musíš vzít nůž a kuchat do nich hlava nehlava. Pak jsou tuhý.
Sakra, tohle jsme zas projeli. Ale tak teď si je už konečně dáme, Slipouši. Ty vole, ty naši boti jsou úplný debžoti! Podívej se, jak se tam blbec zaseknul! No ten se tam zaseknul jak hovado! Jak s tímhle materiálem můžeme vyhrávat? Už jsi někoho, Petře, zabil, nebo ještě pořád nic? Ne? Střílí se levým tlačítkem, víš? Hehehe, ty vole, Basete, tys tam šel jak na procházku s pejskem nebo s Eliškou!
- Drž hubu!
Po přibližně dvou stovkách her a asi sto padesáti virtuálních smrtí se kripl plíží domů nočním Radotínem. Chodit prostředkem chodníků je nesmysl, snajpři mohou být všude. Radši se prodrat skrz křoví – ať ten pámelník tolik nešustí! Nervózní z toho, že cestou nepotkal vůbec žádné teroristy, se neslyšně svalí se do postele.
Do minuty je tuhej.
pátek 7. listopadu 2008
DVA KVĚTY V ZAHRADĚ
text a foto Ř.
Polosám na Jižním Městě
Pro jednou jsem byl optimistou, a třebaže nikdo kromě mě na koncert Květů a kapely Dva kdesi na Jižním Městě nechtěl, zamluvil jsem v předstihu dva lístky. Jenže pak nastala nevídaná smršť více či méně vynalézavých odmítnutí. Nečekaně nejen od žen, dokonce už i muži mi dávali košem! A tak jsem zase vyrazil sám.
Ten, kdo pojmenoval kulturák na Chodově Zahradou, musel mít záviděníhodný smysl pro humor. Cokoli, co by zahradu připomínalo, v téhle části světa nenajdete. Leda tak zahradu betonovou ze sprosté knížky Iana McEwana. Minul jsem paneláky, spoustu paneláků, bizarní velkokapacitní altánky a večerní pejskaře, načež jsem se bůhvíjak najednou octl přímo před kulturním centrem.
Slečně za pokladnou jsem musel vysvětlit, že dva nejsou pokaždé tak úplně dva, že jsem měl velké oči, a že si tedy vezmu jen jeden lístek. V předsálí jsem potkal Marťasovy rodiče, takže najednou jsme byli tři. Ti Dva začali hrát kolem čtvrt na devět, už od počátku to bylo zajímavé a nevšední nejen na poslech, ale i na podívání. Kluk hrál na kytaru a ovládal krabičky a smyčky, holka zpívala vesměs neexistující řečí a brilantně ovládala saxofon. Další dva na kraji pódia zatím vytvářeli pomocí meotaru v reálném čase klipy.
Okamžitě se mi asociovaly hodiny dějepisu na základní škole, které stály a padaly právě na takové promítačce. Průsvitné fólie popsané letopočty a očíslovanými vladaři zdánlivě absolutně postrádaly jakýkoli výtvarný potenciál. Jenže dvojice šikovných lidí předpotopní didaktickou pomůcku dočista rozhýbala; vrstvením různých obrázků, jejich dokreslováním a dopisováním vznikaly úžasné příběhy a obrazy. Francouzka se v baru nad vínem horlivě seznamovala s nefalšovaným americkým cowboyem, zatímco Dva zpívali podivuhodný šanson. Do (skvělého) rumunského diska vstupovali babička o berli, pán na žebříku a obrovský dinosaurus. Pak se pod žárovkou rozlilo moře.
Překvapilo mě, jak jsou ti Dva dobří. Opravdu jim to šlapalo. Přesto jsem si nakonec jejich právě pokřtěné cédéčko nekoupil. Nemáme doma meotar – a bez těch obrázků by to fakt nebylo ono.
Po pauze nastoupily Květy. Zrovna když hrály Okna do zahrady, našel jsem v mlze před kulturákem Marušku, a už jsme byli zase dva. To Květů byla čtveřice, předvedli spoustu nových věcí, ale třeba také Pasáčka a divnou věc Bystroušku. Zvlášť se jim povedlo Listí podzimní, které svým hořkosladkým ploužákovstvím dokonale vyčnívalo ze zbytku převážně rychlejších a řekněme tvrdších skladeb. Nehráli nijak zvlášť dlouho, lidí tam taky moc nebylo a vlastně to vůbec nebylo nic převratného. Mně se to však líbilo.
Nestydím se za to.
úterý 4. listopadu 2008
KRIZOHRY A TOMBOLA
text Milhauz a foto Ř.
Milhauzova kuličkářská premiéra
Byl skoro čas oběda a najednou se objevil řízek… kdo by si stěžoval? Dozvěděl jsem se, že Radotínští kulínští mne potřebují, tak jsem neotálel a vyrazil na pomoc (teda asi dvakrát předtím jsem je nechal ve štychu, ale o to teď nejde!). Favorit WRC s gay posádkou Werner – Mittelbach (pro přátele "ten s tim divnym jménem") dorazil na velký vrch na Ohradu. Měli jsme rezervované parkovací místo v podivné uličce nedotčené magistrátem a jejich skvělou modrou čarou.
Účast se jevila býti jen tak "aby se neřeklo", ale kuličkáří jsou pohodáří, tudíž se nakonec počet účastníků vyšplhal na neskutečných dva...náct. S jistotou dvanáctého místa jsme se vydali vstříc startovacímu poplatku, já se ještě musel upsat kuličkářskému svazu a jejich kodexu práv a svobod – máte právo prohrát, do čehokoli cvrnknete, může být použito proti vám apod. Stihli jsme se rozehřát u jedné hry a šlo do tuhého. Po vykopání všech masových hrobů pro kuličky jsme byli rozřazeni proti vybraným soupeřům.
Systém rozdělení byl ve znamení švýcarsko-české spolupráce řazení, čili zpatlat, co se dá. Výsledkem byla snaha vybrat pokud možno podobné hráče k sobě. První dvojkolo jsem dal víc cizích kuliček než svých tuším a Řízek se nechal zdolat… někým. Poté se Lukáš rozhodl, že mne potěší focením mé krizohry, to mne velmi potěšilo. V druhém dvojkole Řízek pokračoval ve své formě… a já též, tentokrát na crossové lesní dráze – aspoň bylo na co svádět mou neschopnost. No co, svůj plán "jedna kulička na kolo" jsem splňoval s úctyhodnou efektivitou v řádu stovek až tisíce procent.
Třetí dvojkolo už Řízek nějaký ten bod ukradl, ale já viděl, jak tam ty kuličky schovává v kapse… všichni to viděli. Já stále držel svou bilanci a mířil nekompromisně na dvanáctou příčku, tentokrát již mé zápolení chvílemi vypadalo i jako hra… a pak zas už ne. Následovalo čtvrté dvojkolo, které jsem s velkým vypětím sil znovu prohrál. Řízek snad i někoho porazil, to ať si sem doplní sám. Nyní už začalo přituhovat – jak teplotou, tak i ve hře… začínalo už semifinále a zbylá lůza hrála o místa mimo výsluní (rozuměj v mlze). O turnaj již začalo jevit zájem i obecenstvo v pozadí dětského hřiště, také okolo pobíhal malý hoch s kuší, což zvyšovalo napětí u již tak adrenalinového sportu.
Nevím, jak ostatní elitní sportovci, ale já začínal bojovat spíše se zmrzlými prsty než s kuličkami. Zajímavé také bylo, že nezáleželo na kvalitě mého soupeře ani tak jako na mé nekvalitě – vždy jsem dal sedm až dvanáct kuliček, ať jsem hrál s kýmkoli… teda s Řízkem jsem nehrál, protože by neustál ten náklep, co by dostal.
Zkrátka já stále zvyšoval lichotivou bilanci proher a Řízek občas i vyhrál, ačkoli o jedné plichtě, ze které byl vykolejen, jsem slýchal celý zbytek odpoledne. U mne to vypadalo, že dokonce jednou i vyhraji, ale skutek utek, jelikož jsem konec hry nehorázně po****. Připadal jsem si jako fotbalista, který pořád trefuje tyčku (a občas tribuny), kupříkladu poslat kuličku k důlku, kde se o okraj otočí a vrátí se zpět, odkud jsem ji chtěl dostat, mi přišlo velice efektní, však již méně efektivní... No, mé dvanácté místo bylo zajištěné tak od poloviny turnaje a Řízek se posunul z desítky tuším na devítku.
Ti, co to trochu uměli, ještě dohrávali finále. Chvíli to vypadalo na bitku, atmosféra houstla, nakonec byla hustá akorát padající mlha. Po vyhodnocení a náležité administrativě kuličkářského svazu přišla tombola. Dá se říct, že nikdo nic nevyhrál, pouze asi dvě propisky a jedno CD (prý plné, ale nebylo sděleno, co na něm je… možná i-legální Windowsy). Hlavní výhra se posouvá na další turnaj, na kterém nebudeme, tudíž se nás zlatá horečka netýká.
Opilí svými nadpozemskými výkony jsme se vydali zpět do kruté reality, kde pro kuličkáře není místo. Každopádně jsem pro Radotínské kulínské jasným přínosem. Těžko říci, zda jsem byl víc špinavý od samotné hry, či od bezpečnostního pásu fáva, který vypadal, jako by jím pár volů vytahoval auto z bahna. Po pohodové jízdě s rozsvícenou kontrolkou brzd se kuličkářské duo rozdělilo.
Milhauzova kuličkářská premiéra
Byl skoro čas oběda a najednou se objevil řízek… kdo by si stěžoval? Dozvěděl jsem se, že Radotínští kulínští mne potřebují, tak jsem neotálel a vyrazil na pomoc (teda asi dvakrát předtím jsem je nechal ve štychu, ale o to teď nejde!). Favorit WRC s gay posádkou Werner – Mittelbach (pro přátele "ten s tim divnym jménem") dorazil na velký vrch na Ohradu. Měli jsme rezervované parkovací místo v podivné uličce nedotčené magistrátem a jejich skvělou modrou čarou.
Účast se jevila býti jen tak "aby se neřeklo", ale kuličkáří jsou pohodáří, tudíž se nakonec počet účastníků vyšplhal na neskutečných dva...náct. S jistotou dvanáctého místa jsme se vydali vstříc startovacímu poplatku, já se ještě musel upsat kuličkářskému svazu a jejich kodexu práv a svobod – máte právo prohrát, do čehokoli cvrnknete, může být použito proti vám apod. Stihli jsme se rozehřát u jedné hry a šlo do tuhého. Po vykopání všech masových hrobů pro kuličky jsme byli rozřazeni proti vybraným soupeřům.
Systém rozdělení byl ve znamení švýcarsko-české spolupráce řazení, čili zpatlat, co se dá. Výsledkem byla snaha vybrat pokud možno podobné hráče k sobě. První dvojkolo jsem dal víc cizích kuliček než svých tuším a Řízek se nechal zdolat… někým. Poté se Lukáš rozhodl, že mne potěší focením mé krizohry, to mne velmi potěšilo. V druhém dvojkole Řízek pokračoval ve své formě… a já též, tentokrát na crossové lesní dráze – aspoň bylo na co svádět mou neschopnost. No co, svůj plán "jedna kulička na kolo" jsem splňoval s úctyhodnou efektivitou v řádu stovek až tisíce procent.
Třetí dvojkolo už Řízek nějaký ten bod ukradl, ale já viděl, jak tam ty kuličky schovává v kapse… všichni to viděli. Já stále držel svou bilanci a mířil nekompromisně na dvanáctou příčku, tentokrát již mé zápolení chvílemi vypadalo i jako hra… a pak zas už ne. Následovalo čtvrté dvojkolo, které jsem s velkým vypětím sil znovu prohrál. Řízek snad i někoho porazil, to ať si sem doplní sám. Nyní už začalo přituhovat – jak teplotou, tak i ve hře… začínalo už semifinále a zbylá lůza hrála o místa mimo výsluní (rozuměj v mlze). O turnaj již začalo jevit zájem i obecenstvo v pozadí dětského hřiště, také okolo pobíhal malý hoch s kuší, což zvyšovalo napětí u již tak adrenalinového sportu.
Nevím, jak ostatní elitní sportovci, ale já začínal bojovat spíše se zmrzlými prsty než s kuličkami. Zajímavé také bylo, že nezáleželo na kvalitě mého soupeře ani tak jako na mé nekvalitě – vždy jsem dal sedm až dvanáct kuliček, ať jsem hrál s kýmkoli… teda s Řízkem jsem nehrál, protože by neustál ten náklep, co by dostal.
Zkrátka já stále zvyšoval lichotivou bilanci proher a Řízek občas i vyhrál, ačkoli o jedné plichtě, ze které byl vykolejen, jsem slýchal celý zbytek odpoledne. U mne to vypadalo, že dokonce jednou i vyhraji, ale skutek utek, jelikož jsem konec hry nehorázně po****. Připadal jsem si jako fotbalista, který pořád trefuje tyčku (a občas tribuny), kupříkladu poslat kuličku k důlku, kde se o okraj otočí a vrátí se zpět, odkud jsem ji chtěl dostat, mi přišlo velice efektní, však již méně efektivní... No, mé dvanácté místo bylo zajištěné tak od poloviny turnaje a Řízek se posunul z desítky tuším na devítku.
Ti, co to trochu uměli, ještě dohrávali finále. Chvíli to vypadalo na bitku, atmosféra houstla, nakonec byla hustá akorát padající mlha. Po vyhodnocení a náležité administrativě kuličkářského svazu přišla tombola. Dá se říct, že nikdo nic nevyhrál, pouze asi dvě propisky a jedno CD (prý plné, ale nebylo sděleno, co na něm je… možná i-legální Windowsy). Hlavní výhra se posouvá na další turnaj, na kterém nebudeme, tudíž se nás zlatá horečka netýká.
Opilí svými nadpozemskými výkony jsme se vydali zpět do kruté reality, kde pro kuličkáře není místo. Každopádně jsem pro Radotínské kulínské jasným přínosem. Těžko říci, zda jsem byl víc špinavý od samotné hry, či od bezpečnostního pásu fáva, který vypadal, jako by jím pár volů vytahoval auto z bahna. Po pohodové jízdě s rozsvícenou kontrolkou brzd se kuličkářské duo rozdělilo.
neděle 2. listopadu 2008
SLÁVA!
text a foto Ř.
aneb Jak jsem fotil vítězství
Běží pátá minuta prodloužení rozhodujícího zápasu, který musel určit vítěze boxlakrosové ligy. Na počitadle, jež každému týmu neúprosně odkrajuje čas na útok, zbývá poslední vteřina. Domácí kapitán Petr Poupě tou dobou asi ještě netuší, že se bude o pár hodin později svlékat a polévat šampaňským stoje na barovém pultu. Anebo se na to naopak už těší, a právě proto míří přesně.
Přesněji tak přesně, že se o zlomek sekundy později síťka za panem Malinou zavlní v bocích, vklouzne do ní míček jako podměrečný, ale přesto ceněný (zlatý) kapřík a časomíra se zastaví. A propukne jásot. Aspoň tedy v řadách domácích hráčů a příznivců – jistě nejen já jsem se obával, že tu prodlouženě mrzneme zbytečně a že stejně zase vyhraje Jižňák gólem nějakého Kanaďana, nebo že to Došlý nějak u rozhodčích uhádá.
Fanoušci hostí vypadají sklesle – umlkl i nápaditý chorál Jíížnííí Měěěsto! Jíížní Měěěsto! a i jeho pravidelná drsná rebelující odpověď asi sedmiletého chlapečka na radotínské straně To je těsto! Na hřiště, na němž nyní probíhá objímání vítězů, zvláště pak šťastného střelce, vnikají první fotografové. Hrazení přeskakuji současně s panem „Šemíkem“ Sedlákem. Do nosu praští kromě nepopsatelné a možná i zcela imaginární vůně vítězství i těžký odér zpocených těl, jako by si obě mužstva předsevzala, že se nebudou mýt, dokud ten titul nevyhrají. Ten pocit v nose na chvíli upozadí i tradiční hnědouhelné dýmovnice místních komínů.
Běhám po hrací ploše ve snaze zachytit aspoň kousky z mozaiky radosti. Ukazováček skoro přimrzl ke spoušti, bleskům se v takové zimě nechce z přístroje. Přesto fotím a zabírám v širokém úhlu velikou slávu, kterou teď staronoví vlastníci mírně ošuntělého poháru prožívají. Zářící oči hráčů – vesměs červené. Červené vlajky nad hlavou. A hlavně pohár. Protože co je vítězství bez poháru? Jen lastura bez perly, podmírákové pivo či Jižní Město bez paneláků.
A pak, když reflektory nad stadionem zhasnou, hráči a jejich nadšení se přelijí do sousedící restaurace. To zas bude v alejích nablito! Jen sdělovací prostředky mají prozatím smůlu, oslavování si musí ještě zasloužit. Utíkám domů rozmrznout, dopsat článek a vybrat fotky pro privilegované čtenáře významných světových médií lcc-radotin.cz, lacrosse.cz a později i Řízkových stránek a Novin Prahy 16.
A, jak by řekli mí spolužáci, sívíčko se plní.
aneb Jak jsem fotil vítězství
Běží pátá minuta prodloužení rozhodujícího zápasu, který musel určit vítěze boxlakrosové ligy. Na počitadle, jež každému týmu neúprosně odkrajuje čas na útok, zbývá poslední vteřina. Domácí kapitán Petr Poupě tou dobou asi ještě netuší, že se bude o pár hodin později svlékat a polévat šampaňským stoje na barovém pultu. Anebo se na to naopak už těší, a právě proto míří přesně.
Přesněji tak přesně, že se o zlomek sekundy později síťka za panem Malinou zavlní v bocích, vklouzne do ní míček jako podměrečný, ale přesto ceněný (zlatý) kapřík a časomíra se zastaví. A propukne jásot. Aspoň tedy v řadách domácích hráčů a příznivců – jistě nejen já jsem se obával, že tu prodlouženě mrzneme zbytečně a že stejně zase vyhraje Jižňák gólem nějakého Kanaďana, nebo že to Došlý nějak u rozhodčích uhádá.
Fanoušci hostí vypadají sklesle – umlkl i nápaditý chorál Jíížnííí Měěěsto! Jíížní Měěěsto! a i jeho pravidelná drsná rebelující odpověď asi sedmiletého chlapečka na radotínské straně To je těsto! Na hřiště, na němž nyní probíhá objímání vítězů, zvláště pak šťastného střelce, vnikají první fotografové. Hrazení přeskakuji současně s panem „Šemíkem“ Sedlákem. Do nosu praští kromě nepopsatelné a možná i zcela imaginární vůně vítězství i těžký odér zpocených těl, jako by si obě mužstva předsevzala, že se nebudou mýt, dokud ten titul nevyhrají. Ten pocit v nose na chvíli upozadí i tradiční hnědouhelné dýmovnice místních komínů.
Běhám po hrací ploše ve snaze zachytit aspoň kousky z mozaiky radosti. Ukazováček skoro přimrzl ke spoušti, bleskům se v takové zimě nechce z přístroje. Přesto fotím a zabírám v širokém úhlu velikou slávu, kterou teď staronoví vlastníci mírně ošuntělého poháru prožívají. Zářící oči hráčů – vesměs červené. Červené vlajky nad hlavou. A hlavně pohár. Protože co je vítězství bez poháru? Jen lastura bez perly, podmírákové pivo či Jižní Město bez paneláků.
A pak, když reflektory nad stadionem zhasnou, hráči a jejich nadšení se přelijí do sousedící restaurace. To zas bude v alejích nablito! Jen sdělovací prostředky mají prozatím smůlu, oslavování si musí ještě zasloužit. Utíkám domů rozmrznout, dopsat článek a vybrat fotky pro privilegované čtenáře významných světových médií lcc-radotin.cz, lacrosse.cz a později i Řízkových stránek a Novin Prahy 16.
A, jak by řekli mí spolužáci, sívíčko se plní.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
.JPG)
