NA SIBIŘI

Úvod do sněhodrakování
text: Řízek a foto: Dita

Koho to tam vidím na poli pod těmi obřími nafouklými igelitkami? Není to Franta, Marťas a já? Možná jo! A kde je Dita? Aha, ta to fotí. Kde to jsme a co děláme? Jsme na Sibiři, ale jen České a zkoušíme, jaké to je, mít místo vleku draka. Je přece neděle, fouká mírný, ale příznivý vítr a Ditina termoska je ještě v pořádku a já nemám psa.

Před pár minutami jsem se po letmo zasněženém poli poprvé rozjel. Mé snowkitingové začátky měly negativně poznamenat neznámého snowboardistu, který si, větrem tažen a přítelkyní natáčen, zatím v poklidu dovádivě kroužil ty svoje přezíravý obloučky. Než se mu má Chiméra zřítila k nohám, přesněji řečeno na ně; a on i jeho tahoun s nadáváním a ohlušujícími ranami padli k zemi. Kromě toho, že jsem vypadal jako idiot, se však nic nestalo. Jenom se mi pak každý vyhýbal. Tedy kromě Dity, ta až později. Její termoska totiž tehdy ještě těsnila.

Nevěřil jsem, že je to možné. Větřík, který cestou sotva roztančil vlaječky u benzínových pump, mě zdarma (!) roztáhl po zasněžené pláni. Pod lyžemi praskal snížek, drhlo blátíčko a zvonily kamínky, ale jelo to jak drak. Pokaždé až na konec louky, tam se suverénně otočit (hlavně zase nespadnout těsně před tou slečnou s kamerou, proboha!) a zpět. Až do zblbnutí, nebo než vypnou vítr.

A když ho vypnuli, co pak? Rozbijeme Ditě termosku a hurá na pozdní oběd. Fíha, guláš se šesti za 39. Začneme raději něčím bezpečnějším. A gulášek si necháme s Frantou jako dezert napůl, čímž totálně zmateme obsluhu. „Já platím tady dvacet korun za polovinu guláše“ asi ještě neslyšela.

A hele, kdopak nám to pokecal stůl? Dokonce dvakrát na stejné místo? Že by další ostuda? Rychle pryč. Do auta a domů. Před Benešovem je najednou zácpa, po vozovce pobíhá malý psík s bílou lysinkou na čumáčku. Řidič přemýšlí, že si ho nechá. Zastavili jsme u krajnice. A zatímco řidič stále přemítá a pes stále zůstává zmatenej v jízdní dráze, vyrážím pro něj.

Jasně, zatrubte si na mě, vždyť to je přece jasný, že to je můj pes, který mi utekl za jízdy z auta. Klidně mě i přejeď, to víš, že jo. No jo, felície. To jsem přesně věděl. To jsou po pasátech největší hovada. Uprostřed hlavní silnice mi není zrovna veselo. Naštěstí pes, který mezitím vyrostl do rozměru většího pytle s bramborami, se mě příliš nebojí. Ještě pár zatroubení a nehezkých gest a mám ho. Je hrozně těžkej, ale nekouše.

Když jsme nastoupili do naší dodávky, tak to vypadalo, že se známe léta. V klidu mi poslintal bundu a i to málo, co bylo do té doby čisté, pošlapal. Zjišťujeme, zda v Benešově není útulek. Není. Pes toho má podle všeho dost za sebou, zřejmě zápasy. Chybí mu uši a má spoustu šrámů po celém těle. Řidič už ví, že ho nechce. Odvezeme ho aspoň daleko mimo hlavní silnici. Čau pse. Snad se ti povede dobře a líp.

A po dálnici na Prahu, já do práce a oni domů. Tři transportéry vedle sebe! Nene, ten prostřední byla karavela. Co termoska? Pořád teče? Teče. To už je Kačerov? Fakt? Tak... tak se mějte, jo a díky za výlet.

ZLOČIN A TREST

Prasátko snad nemá hlad...
text, foto mobilem a archivní fotka Ř.

Že létání s velkými tažnými draky (takzvaný powerkiting) může být dost nebezpečná a adrenalinová záležitost, o tom asi málokdo pochybuje; však je také varování o akutní blízkosti smrti součástí každého draka, podobně jako krabičky cigaret. Odvážným letcům však nehrozí nebezpečí jen od zákeřných větrných poryvů, blízkých lesních porostů (viď, Matouši?) či nedostatečné hmotnosti v kombinaci s chybějícím pudem sebezáchovy (že jo, Smeagole?). Nečekané komplikace může totiž způsobit třeba i zakomplexovaný sedlák.

V neděli kolem poledního svítilo příjemné sluníčko a nad polem u Třebotova pofukoval nezákeřný, celkem mírný a vlahý vítr. Není divu, že jsme se tam zanedlouho octli i já a Jirka. Sotva jsme rozbalili plachty, rozmotali pětadvacetimetrové šňůry a provedli první neúspěšné starty, po polní cestě přijela červená fábie a v ní pán v modrých montérkách.

V dalších několika okamžicích jsme se o sobě dozvěděli řadu dost nelichotivých věcí (byl jsem kromě jiného označen za buzeranta – proti čemuž se ohrazuji: ty kraťasy jsou jenom takové veselé!) a posléze i důvod těch invektiv: pán je sedlák, pole je pánovo, na poli je schovaná řepka a my jsme na ní svým několikaminutovým pobytem údajně zanechali nevratné škody. Když si sedlák lépe prohlédl naše vozidlo, ke všem nadávkám přidal ještě adjektivum pražský případně debilní pražský.

Je třeba podotknout, že jsme mu neopláceli stejnou mincí, naopak jsme byli až nečekaně slušní, veškeré zabedněné burany a choromyslné vesničany jsem pronášel jen v duchu. Několikrát jsme se mu omluvili a slíbili jsme, že ihned odjedeme a už se na jeho panství a přilehlý vzdušný prostor nikdy nevrátíme. Muži to však vůbec nestačilo. Jeho s amokem hraničící zloba se nejprve přesunula k našemu autu – muž ze svého pole vyzvedl obrovský šutrák a chystal se inzultovat páté dveře nebohého vozu, načež se hněv přelil v chladný kalkul.

„Kolik máte peněz?" zahřměl ten dobrý muž, jak jsme později seznali, křestním jménem Igor. (Celé příjmení uvádět nebudu, aby na vesnici nebyl zbytečně zostuzen, nebo naopak zbytečně proslaven, ale začíná na K a končí na unda a mezi tím je několik dalších písmen). Trvali jsme na 50 korunách a na tom, že jsme chudí studenti. Pán s kamenem nad dveřmi párkrát naprázdno promáchl. Nutno uznat, že mu nechyběl herecký talent – nejen favorit měl docela nahnáno. Pak najednou odhodil kámen zpět na pole, vytáhl vizitku a řekl, že chce deset tisíc a že všechny místní policajty má pod palcem.

Zopakovali jsme chudé studenty. „Tady leží nějaká plachta“, prohlásil Igor, popadl Jirkova týden starého bělostného draka v ceně vyšší než místní pozlacená řepka a narval ho i se šňůrami do kufru svého vozu. Jirka protestoval pouze verbálně, k mému nezměrnému údivu. Navrhli jsme, že si náš prohřešek odpracujeme. Tvrdohlavý sedlák po nás sice ještě párkrát hodil závratnými ciframi, načež seznal, že mu opravdu nic nedáme. Koneckonců, dostatečnou náplastí mu mohla být vidina Pražáků kydajících hnůj.

A tak jsme jeli kydat hnůj. Tedy spíše uklízet prasátkům jejich páchnoucí domeček. Bylo tam příšeří, dvě lopaty, vidle – a kupodivu prasata. Nejprve jsem se trochu ostýchal mezi ně vstoupit, podezřívaje Igora z vyšlechtění speciálních lidožravých vepřů, ale prasátka byla přívětivější svého pána, a tak jsme jejich produkty lopatami rádi přeházeli do sousedních pokojíčků – na hlavy dalších zvířátek, kterým to nevadilo. Práce to byla namáhavá, ale legrační a šla nám rychle od ruky; za slabou třičtvrtěhodinku jsme byli hotoví.

Byli jsme vykoupeni. Igor nám beze slova vrátil draka a jeho otec nás odkázal na jiné pole, kde můžeme beztrestně pobíhat. Pohádka tak neskončila svatbou, nýbrž nádherným tříhodinovým létáním za sílícího větru a bezvadného počasí. A poučení pro milé děti: nikdy nešlap na něco, co by mohla být řepka, nebo skončíš mezi prasaty. A pro zlobivé děti: Nikdy nevíš, kde se zrovna skrývá Igor...