DVA KVĚTY V ZAHRADĚ

text a foto Ř. Polosám na Jižním Městě Pro jednou jsem byl optimistou, a třebaže nikdo kromě mě na koncert Květů a kapely Dva kdesi na Jižním Městě nechtěl, zamluvil jsem v předstihu dva lístky. Jenže pak nastala nevídaná smršť více či méně vynalézavých odmítnutí. Nečekaně nejen od žen, dokonce už i muži mi dávali košem! A tak jsem zase vyrazil sám. Ten, kdo pojmenoval kulturák na Chodově Zahradou, musel mít záviděníhodný smysl pro humor. Cokoli, co by zahradu připomínalo, v téhle části světa nenajdete. Leda tak zahradu betonovou ze sprosté knížky Iana McEwana. Minul jsem paneláky, spoustu paneláků, bizarní velkokapacitní altánky a večerní pejskaře, načež jsem se bůhvíjak najednou octl přímo před kulturním centrem. Slečně za pokladnou jsem musel vysvětlit, že dva nejsou pokaždé tak úplně dva, že jsem měl velké oči, a že si tedy vezmu jen jeden lístek. V předsálí jsem potkal Marťasovy rodiče, takže najednou jsme byli tři. Ti Dva začali hrát kolem čtvrt na devět, už od počátku to bylo zajímavé a nevšední nejen na poslech, ale i na podívání. Kluk hrál na kytaru a ovládal krabičky a smyčky, holka zpívala vesměs neexistující řečí a brilantně ovládala saxofon. Další dva na kraji pódia zatím vytvářeli pomocí meotaru v reálném čase klipy. Okamžitě se mi asociovaly hodiny dějepisu na základní škole, které stály a padaly právě na takové promítačce. Průsvitné fólie popsané letopočty a očíslovanými vladaři zdánlivě absolutně postrádaly jakýkoli výtvarný potenciál. Jenže dvojice šikovných lidí předpotopní didaktickou pomůcku dočista rozhýbala; vrstvením různých obrázků, jejich dokreslováním a dopisováním vznikaly úžasné příběhy a obrazy. Francouzka se v baru nad vínem horlivě seznamovala s nefalšovaným americkým cowboyem, zatímco Dva zpívali podivuhodný šanson. Do (skvělého) rumunského diska vstupovali babička o berli, pán na žebříku a obrovský dinosaurus. Pak se pod žárovkou rozlilo moře. Překvapilo mě, jak jsou ti Dva dobří. Opravdu jim to šlapalo. Přesto jsem si nakonec jejich právě pokřtěné cédéčko nekoupil. Nemáme doma meotar – a bez těch obrázků by to fakt nebylo ono. Po pauze nastoupily Květy. Zrovna když hrály Okna do zahrady, našel jsem v mlze před kulturákem Marušku, a už jsme byli zase dva. To Květů byla čtveřice, předvedli spoustu nových věcí, ale třeba také Pasáčka a divnou věc Bystroušku. Zvlášť se jim povedlo Listí podzimní, které svým hořkosladkým ploužákovstvím dokonale vyčnívalo ze zbytku převážně rychlejších a řekněme tvrdších skladeb. Nehráli nijak zvlášť dlouho, lidí tam taky moc nebylo a vlastně to vůbec nebylo nic převratného. Mně se to však líbilo. Nestydím se za to.