BLOUDĚNÍ

Bude opožděn
text a foto potápěčským telefonem: Řízek

Tématem mého nedělního zamyšlení měl být zase po čase pohyb. V košatých větách bych tu ve třech čtyřech odstavcích nahodil něco obecných plků. Pomocí různých více či méně skrytých oslích můstků bych to pak narouboval na jednu nebo dvě archivní fotky, které se mi dosud nikam nepodařilo vecpat. Mělo to být takové slohové cvičení na dobrou noc.

Jenže to jsem ještě nevěděl, že strávím na cestě z redakce domů o čtyřicet pět minut více času, než je dobrým zvykem, že mě to naštve a rozladí. Českým drahám tentokrát slouží ke cti, že se své zákazníky nesnažily chlácholit plíživými legráckami typu „ZPOŽDĚNÍ 5 MINUT“, ale že rovnou vypálily čtvrt hodku. A výmluvu, že je na vině technická závada vlaku. To je u vozového parku naší trati tvořeného vesměs moderními jednotkami 451 něžně přezdívanými Žabí tlama, jejichž stáří se většinou teprve blíží padesátce, s podivem.

A tak jsem vyrazil na toulky po zmodernizovaném nádraží. Potěšilo mě, že i navzdory novému make-upu na některých místech zůstal původní ksicht zachován – třeba koupaliště pro holuby, které jsem před (a teď už to mohu říci naplno) lety fotil, zůstalo na svém místě, jen do něj umístili kuželku s nápisem KLUZKÉ.

V podchodech na stěnách visí plakáty, taky jsem si připadal trochu ztracený. A tak jsem se raději vrátil nahoru pod nebeskou a o něco níže nádražní klenbu, předpokládaná doba zpoždění se přeci může změnit. Moderní diody (jaký pokrok proti primitivním otáčecím číslíčkům!) mezitím přidaly další čtvrthodinku.

Pak chvíli nebylo jasné, jestli pojede ten, který tu už stojí, nebo ten, který tu ještě není. Dopravce vše vyřešil šalamounsky – ten, který čekal, se stal tím nezvěstným, zatímco ten původní nezvěstný byl odepsán, což je pro život ostatně příznačné.

Přijel jsem tedy domů až těsně po jedenácté, a to je mrzuté z toho důvodu, že jsem nestihl v Žábě koupit toaleťák. V této situaci mi zpožděnka příliš nepomůže, pokud tedy s novým jízdním řádem nezměnili formát, či aspoň gramáž papíru. V případě potřeby, a to tentokrát doslova, bude muset pomoci klasik.

K dovršení všech nesnází jsem cestou do postele nemohl sundat botu, protože se mi sama hrozně zamotala tkanička. Ještě, že to víte.

OD NEVIDIM DO VIDIM.

Putování po Horní Dolní
text Matouš a foto Řízek

Budu vám vyprávět. Příběh plný zvratů a dobrodružství. Zkráceně výlet táborníků do krajů Kokořínska při příležitosti prodlouženého víkendu. Tento výlet byl, tedy alespoň pro mě, lehce odlišný, a to hlavně ve stylu dopravy. Jsem uvyklý na cestování vlakem a s ním spojenými komplikacemi, ale protentokrát jsme se uchýlili k cestování autobusy. Hned první komplikace nastala na cestě z Prahy do Mělníka, kde jsme uvázli v dopravní zácpě, a tím se připravili o přímý spoj do Vidimi. Naštěstí pán autobusák z dalšího spoje projevil svojí dobrosrdečnost a vyhodil nás na odbočce, po které když se dáme, dojdeme do Vidimi kratší trasou, než z původně plánované zastávky.

Pravdu měl jen z půlky. Do Vidimi jsme samozřejmě došli, ale přes dva krpály s kompletní bagáží na hřbetech a se třemi kilometry v nohách navíc. (Pozn. Ř. Kdyby jen se třemi, Matouši!) Nezbývalo nám nic jiného, než řidiče proklít případně si ze všeho dělat srandu a jít.

Roubená chata vypadala zvenku stejně jako zevnitř. Tedy už značně opotřebovaně. Vevnitř byla celkem zima a na zátop scházel papír, tak se shánělo, co se dalo. Po mnoha neúspěšných pokusech jsme spálili Kryštofa (nebojte, to byly jen noty, ne žádný táborník) – a jak pěkně hořel! Třikrát sláva Frantovi a hurá na kutě.

Hlavní cíl naší sobotní výpravy byly Ještřebické pokličky. Cesta vedla krásnou lesnatou oblastí, kde bylo přehršle pískovcových stěn, skalek a fantazii dráždících útvarů. V žádném případě jsme se nechtěli vrátit domů za tmy, ale naše přání nebylo splněno, neboť v Jestřebici jsme se zastavili v místní restauračním zařízení na něco málo či na něco víc k snědku.
Když jsme vyrazili na cestu, už se silně smrákalo, a než jsme dorazili na rozcestník, byla už tma jako v ranci. Zmateni tmou jsme nechali jít zbytek skupiny napřed a koukli jsme se do mapy a šli dál. My (tedy já, Řízek a Franta) jsme zanedlouho narazili na křižovatku a přemýšleli jsme, kudy se mohl zbytek dát. Nicméně jsme se dali po značce vzhůru do kopce. Hladina obavy se začala stupňovat, když jsme nebyli schopni druhou skupinu dojít. Došlo i na stopování v písku. Dovolat se jim nebylo možno kvůli nulovému signálu, tak jsme šlapali dál.

Teprve na kopci nám volání konečně zvedli a dostalo se nám odpovědí, že se nechali zlákat slušně vypadající cyklostezkou a neohlíželi se po značkách. Super. My jsme tedy sešli do chaty a jali jsme se připravovat oheň na vytápění a vaření. Ztracenci dorazili necelou čtvrthodinu po nás.

Další den, další výlet. Protentokráte jsme žezlo vedení výletu předali táborníkům, ať nás dovedou na místo určení, aniž bychom šli po silnici nebo značené cestě. Smutně musím konstatovat, že práce s mapou nepatří mezi nejsilnější tábornické dovednosti. Obzvláště nás překvapilo zjištění, že louka je na mapě značená jako les, ve kterém jsme dozajista nebyli. Úspěšně jsme se také část cesty vraceli, ale nakonec dopadlo vše dobře a dorazili jsme na bod dalekého rozhledu, kterým byl vrcholek Nedvězí (459 m. n. m.). Zde jsme natrefili na Piškota a jeho milou. Zde jsme se už napojili na značenou trasu a po lehkém zkrácení cesty po asfaltce jsme, tentokráte před setměním, dorazili do chaloupky.

Čas odjezdu byl stanoven zhruba na čtvrtou hodinu odpolední, tudíž byl ještě ráno čas na hry, a to konkrétně frisbee, které se uskutečnilo na hornovidimské louce nedaleko hřbitova. Obavy, že by kotouč zalétl nějakému nebožtíkovi na hlavu nebo nedej bože slétnul z kopce někam do neznáma, se naštěstí nevyplnily, a tak děti i vedoucí strávili příjemnou hodinku hraním. Balení, smýčení a všeobecný úklid proběhl celkem v klidu a vedoucí výpravy mohl konstatovat, že roubenku odevzdal v téměř stejném stavu, jako ji dostal. Tou drobnou změnou byla jablkem vysklená tabulka okna.

Pan řidič, který už tak měl zpoždění, nebyl moc šťastný, že nás vidí, a také to dával velice okatě, naštěstí ne sprostě, najevo. S bandou exotů se ovšem smířit musel a drncavá jízda stylem brzda-plyn byla nejspíše jeho odplata. Nedá se nic dělat. Kvůli opětovnému zpoždění jsme nestihli vlakový spoj, a tak jsme se uchýlili k nebohé lince 244. Já musel v Radotíně ještě chvilku posečkat na vlak a následně pak na další autobus domů, na Karlík.

(27. 11. 10:36)