ZLOČIN A TREST

Prasátko snad nemá hlad...
text, foto mobilem a archivní fotka Ř.

Že létání s velkými tažnými draky (takzvaný powerkiting) může být dost nebezpečná a adrenalinová záležitost, o tom asi málokdo pochybuje; však je také varování o akutní blízkosti smrti součástí každého draka, podobně jako krabičky cigaret. Odvážným letcům však nehrozí nebezpečí jen od zákeřných větrných poryvů, blízkých lesních porostů (viď, Matouši?) či nedostatečné hmotnosti v kombinaci s chybějícím pudem sebezáchovy (že jo, Smeagole?). Nečekané komplikace může totiž způsobit třeba i zakomplexovaný sedlák.

V neděli kolem poledního svítilo příjemné sluníčko a nad polem u Třebotova pofukoval nezákeřný, celkem mírný a vlahý vítr. Není divu, že jsme se tam zanedlouho octli i já a Jirka. Sotva jsme rozbalili plachty, rozmotali pětadvacetimetrové šňůry a provedli první neúspěšné starty, po polní cestě přijela červená fábie a v ní pán v modrých montérkách.

V dalších několika okamžicích jsme se o sobě dozvěděli řadu dost nelichotivých věcí (byl jsem kromě jiného označen za buzeranta – proti čemuž se ohrazuji: ty kraťasy jsou jenom takové veselé!) a posléze i důvod těch invektiv: pán je sedlák, pole je pánovo, na poli je schovaná řepka a my jsme na ní svým několikaminutovým pobytem údajně zanechali nevratné škody. Když si sedlák lépe prohlédl naše vozidlo, ke všem nadávkám přidal ještě adjektivum pražský případně debilní pražský.

Je třeba podotknout, že jsme mu neopláceli stejnou mincí, naopak jsme byli až nečekaně slušní, veškeré zabedněné burany a choromyslné vesničany jsem pronášel jen v duchu. Několikrát jsme se mu omluvili a slíbili jsme, že ihned odjedeme a už se na jeho panství a přilehlý vzdušný prostor nikdy nevrátíme. Muži to však vůbec nestačilo. Jeho s amokem hraničící zloba se nejprve přesunula k našemu autu – muž ze svého pole vyzvedl obrovský šutrák a chystal se inzultovat páté dveře nebohého vozu, načež se hněv přelil v chladný kalkul.

„Kolik máte peněz?" zahřměl ten dobrý muž, jak jsme později seznali, křestním jménem Igor. (Celé příjmení uvádět nebudu, aby na vesnici nebyl zbytečně zostuzen, nebo naopak zbytečně proslaven, ale začíná na K a končí na unda a mezi tím je několik dalších písmen). Trvali jsme na 50 korunách a na tom, že jsme chudí studenti. Pán s kamenem nad dveřmi párkrát naprázdno promáchl. Nutno uznat, že mu nechyběl herecký talent – nejen favorit měl docela nahnáno. Pak najednou odhodil kámen zpět na pole, vytáhl vizitku a řekl, že chce deset tisíc a že všechny místní policajty má pod palcem.

Zopakovali jsme chudé studenty. „Tady leží nějaká plachta“, prohlásil Igor, popadl Jirkova týden starého bělostného draka v ceně vyšší než místní pozlacená řepka a narval ho i se šňůrami do kufru svého vozu. Jirka protestoval pouze verbálně, k mému nezměrnému údivu. Navrhli jsme, že si náš prohřešek odpracujeme. Tvrdohlavý sedlák po nás sice ještě párkrát hodil závratnými ciframi, načež seznal, že mu opravdu nic nedáme. Koneckonců, dostatečnou náplastí mu mohla být vidina Pražáků kydajících hnůj.

A tak jsme jeli kydat hnůj. Tedy spíše uklízet prasátkům jejich páchnoucí domeček. Bylo tam příšeří, dvě lopaty, vidle – a kupodivu prasata. Nejprve jsem se trochu ostýchal mezi ně vstoupit, podezřívaje Igora z vyšlechtění speciálních lidožravých vepřů, ale prasátka byla přívětivější svého pána, a tak jsme jejich produkty lopatami rádi přeházeli do sousedních pokojíčků – na hlavy dalších zvířátek, kterým to nevadilo. Práce to byla namáhavá, ale legrační a šla nám rychle od ruky; za slabou třičtvrtěhodinku jsme byli hotoví.

Byli jsme vykoupeni. Igor nám beze slova vrátil draka a jeho otec nás odkázal na jiné pole, kde můžeme beztrestně pobíhat. Pohádka tak neskončila svatbou, nýbrž nádherným tříhodinovým létáním za sílícího větru a bezvadného počasí. A poučení pro milé děti: nikdy nešlap na něco, co by mohla být řepka, nebo skončíš mezi prasaty. A pro zlobivé děti: Nikdy nevíš, kde se zrovna skrývá Igor...