POLIBEK V OPARU A RÝŽÍ TO BOLÍ

Je tomu právě týden, co jsme s našimi nejbližšími dospěli k názoru, že jsme už opravdu dospělí. Naše kamarádka Anička se totiž rozhodla, že už více nebude nosit své příjmení Baumová a že se jí víc líbí příjmení Milana, který občas hostuje v týmu FC Forejt jako útočník „řepkovského“ typu. My jsme u toho byli, vydavatel tohoto občasníku dokonce v pozici fotografa.

Předměty doličné.

Velký den novomanželů Batistových (s nimiž jsme onehdy strávili nezapomenutelného silvestra) se odehrál na Staroměstské radnici. Mediální m*dky a Vašek se po desáté hodině přiřadili ke svatebčanům. Nevěsta byla překrásná, slušelo to i Milánkovi s tím bílým motýlem. Jen Špirkovi ten celkový slavnostní dojem kazili jakousi igelitkou.

Jako zástupkyně něžného pohlaví, která se teď naštěstí může dovolávat kvót, jsem ocenila především svatební kytku, kterou jsem ale opět nechytla. Tentokrát to dávám za vinu Lukášově od rána opakované větě o tom, jak nesnáší svatby.

Karolínka svatby taky moc nemusí.

Jako kdybych ho snad do nějaké hnala. Za prvé na to nemáme peníze, za druhé bychom se nedohodli na předmanželské smlouvě, kde bych prosazovala výhradní péči o Pepana v případě rozvodu.

Veselka našich kamarádů byla organizovaná jakousi neznámou paní, ale asi to nedělala poprvé. Ta nás hezky seřadila do špalíru po dvou. Vzhledem k tomu, že můj milý byl kvůli focení indisponován, utvořila jsem pár s reportérkou prestižních Hospodářských novin Míšou, která se proslavila tím, že v minulosti vyprávěla otci nevěsty, jak se jí zdál lesbický sen se mnou a jeho dcerou.

Tohle jsem si trochu nedal.

Pak to vzalo rychlý spád. Kecy té paní  (co jsem absolutně neposlouchal, soustředil jsem se na polibek, od toho tu jsem), prstýnky - a pak konečně ten polibek, který jsem jako správný fotograf nechytl. Jako Maruška nechytla tu kytku. Teda já jsem to v podstatě stihnul, avšak ta fotka má hned několik zásadních nedostatků, což pozná i amatér, natož svatebčan, kterého se to přímo bytostně týká.

Třeba že je zaostřená na diváky po levici, a jak to nevěsta glosovala, oni dva jsou v jakémsi oparu. Může to vypadat jako avantgarda, nicméně je to nešikovnost.

Tady už se mi to povedlo.

Byl jsem z toho poněkud nešťastný - protože jakkoli nemám rád svatby, mám velmi rád Anču a Milana. A takové první manželské políbení, to už se prostě nedá zopakovat. Kdybychom to chtěli dodatečně ještě zaranžovat, bylo by to drahé - ten pronájem radnice a tak, museli by se zase svolat příbuzní a navlíknout se do těch hogo fogo šatů. Takže si spíš nechte vyprávět od novomanželů, jaké to bylo. Pro mě to byl mžik. Mám to někde na sítnici, ale na paměťové kartě ne.

Před radnicí čekalo auto s jakýmsi kýčovitým zaláskovaným plyšovým útvarem na střeše (což je přesně ten typ objektu, kvůli nimž svatby moc nemusím), ale to bylo pro ruskojazyčnou svatbu, která se odehrávala paralelně. Anču s Milanem zasypala rýže a prý to hrozně bolelo - a to jsem potlačil nápad vzít pytlíkovou.

S naším společným dárkem to naši
kamarádi opravdu vyhráli.

Pak zapadli do aut bez plyšových hovadin a jeli na hostinu. Večer jsme jim ukázali, jak se hraje bowling. A jiná jejich kamarádka zase, jak správně seřvat obsluhu, aby si všichni na obou stranách pultu připadali celý večer trapně.

Nedosti na tom, tohle je ta fáze svateb, kterou já můžu. Když se slétne Vašek a Řízek a začnou obcházet s talířkem a vidličkou stoly a nenápadně sondovat, co stojí za to a čemu se pro příště (a příště bude pak několikrát) vyhnout. Není to moc decentní, ovšem všichni dělají, jako že nic a že to je normální a ať si kluci dají do nosu. Taky že jo.

Jedeme domů a já přemýšlím, jak to, že se už  (metaforicky řečeno) kácí i v našem lese. A že je to vlastně hezký. A že věřím, že jim to vyjde.

text Maruška a Řízek a fotky Řízek

SLÁVA!

text a foto Ř.
aneb Jak jsem fotil vítězství

Běží pátá minuta prodloužení rozhodujícího zápasu, který musel určit vítěze boxlakrosové ligy. Na počitadle, jež každému týmu neúprosně odkrajuje čas na útok, zbývá poslední vteřina. Domácí kapitán Petr Poupě tou dobou asi ještě netuší, že se bude o pár hodin později svlékat a polévat šampaňským stoje na barovém pultu. Anebo se na to naopak už těší, a právě proto míří přesně.

Přesněji tak přesně, že se o zlomek sekundy později síťka za panem Malinou zavlní v bocích, vklouzne do ní míček jako podměrečný, ale přesto ceněný (zlatý) kapřík a časomíra se zastaví. A propukne jásot. Aspoň tedy v řadách domácích hráčů a příznivců – jistě nejen já jsem se obával, že tu prodlouženě mrzneme zbytečně a že stejně zase vyhraje Jižňák gólem nějakého Kanaďana, nebo že to Došlý nějak u rozhodčích uhádá.

Fanoušci hostí vypadají sklesle – umlkl i nápaditý chorál Jíížnííí Měěěsto! Jíížní Měěěsto! a i jeho pravidelná drsná rebelující odpověď asi sedmiletého chlapečka na radotínské straně To je těsto! Na hřiště, na němž nyní probíhá objímání vítězů, zvláště pak šťastného střelce, vnikají první fotografové. Hrazení přeskakuji současně s panem „Šemíkem“ Sedlákem. Do nosu praští kromě nepopsatelné a možná i zcela imaginární vůně vítězství i těžký odér zpocených těl, jako by si obě mužstva předsevzala, že se nebudou mýt, dokud ten titul nevyhrají. Ten pocit v nose na chvíli upozadí i tradiční hnědouhelné dýmovnice místních komínů.

Běhám po hrací ploše ve snaze zachytit aspoň kousky z mozaiky radosti. Ukazováček skoro přimrzl ke spoušti, bleskům se v takové zimě nechce z přístroje. Přesto fotím a zabírám v širokém úhlu velikou slávu, kterou teď staronoví vlastníci mírně ošuntělého poháru prožívají. Zářící oči hráčů – vesměs červené. Červené vlajky nad hlavou. A hlavně pohár. Protože co je vítězství bez poháru? Jen lastura bez perly, podmírákové pivo či Jižní Město bez paneláků.

A pak, když reflektory nad stadionem zhasnou, hráči a jejich nadšení se přelijí do sousedící restaurace. To zas bude v alejích nablito! Jen sdělovací prostředky mají prozatím smůlu, oslavování si musí ještě zasloužit. Utíkám domů rozmrznout, dopsat článek a vybrat fotky pro privilegované čtenáře významných světových médií lcc-radotin.cz, lacrosse.cz a později i Řízkových stránek a Novin Prahy 16.

A, jak by řekli mí spolužáci, sívíčko se plní.