JIRKOVA ONE MAN SHOW

FC Forejt - Defect Praha 5:1 (po poločase 1:1)
text Řízek, fotky Kája

Senzační a nevídaný start má v nové sezóně nejnižší fotbalové hanspaulky mužstvo FC Forejt. V neděli tým zelených stárnoucích talentů dočista otočil utkání směřující k trapasu a podruhé se radoval z vítězství, tentokrát 5:1. Borcem na konec byl bezesporu Jirka, který dal čtyři góly a na jeden přihrál.

„Vy chcete hrát hanspaulku?“ zeptal se trochu nevěřícně a trochu, aby se ubezpečil, jeden ze soupeřů poté, co na hřiště nedaleko fízlovské školy dorazila naše první týmová felicie. Popravdě řečeno, nechtěli jsme – byla opravdová lednová zima, bylo po Péťově oslavě, soupeř vypadal mladistvě a běhavě a ke všemu jsme byli na místě zatím jen tři.

69. Rádošův typický 69 metrů dlouhý aut.

Svými čerstvými třiatřiceti lety byl totiž indisponován Péťa, jenž nám aspoň držel palce zachumlán ve spacáku v klubovně – to byla očekávaná absence. Ovšem nečekaně chyběl i hvězdný střelec z minulého kola Václav, který během neděle indisponoval sám sebe. Sice nám na sraz přinesl ukořistěný demižon s vínem, ale bohužel neměl formu ani na to, aby nám dělal trenéra či nehrajícího kapitána. „Já nikam nejedu,“ poznamenal na odchodu kamsi.

Nakonec se nás navzdory tomu sešlo poměrně dost, svou poměrně úspěšnou premiéru si odbyl Luboš a do sestavy se vrátil Vlastík, který předtím strávil tři hodiny rozbíháváním, aniž by to zanechalo jakoukoli stopu. Zato Defect Praha měl problém s dochvilností hráčů, a tak musel začít v oslabení.

Jenže místo našeho očekávaného drtivého tlaku se začala rýsovat blamáž. Přišla taková plácaná v naší obraně, po které se mi zlomyslnou tečí bůhví za co pomstil Rádoš, a parádním vlastencem ukončil mou jepičí neprůstřelnost. Aspoň mi pak po zápase věnoval mošt. Důležitější však bylo, že se krátce potom podařilo Jirkovi usměrnit můj výhoz a srovnat na 1:1.

TLAK. V prvním poločase jsme měli dokonce i vzdušnou převahu.

Náš tlak narůstal. Na bránu modrých mířila celá řada projektilů najmě od Štěpána či Matyáše, leč jejich gólman byl dočista neprůstřelný. Existují na to dva názory – buďto byl dobrej, nebo ho to pokaždé tak nějak náhoďácky trefilo.

Tak jako tak, skóre se neměnilo ani po jediné zajímavější střele soupeře v závěru, kterou jsem nevěda jak vytěsnil mimo. Druhá půlka začala nejlépe, jak mohla. Jirka vstřelil zvláštní gól doprostřed brány a vzápětí zakopl jediný míč přes plot do lesa. Mladíci chybovali v rozehrávce, nedostali se skoro za půlku a díky skvělé obraně v čele s neprostupným Pecenem bych si celou druhou polovinu býval mohl v bráně klidně kousat nehty, kdybych tedy neměl rukavice.

3:1. Marťas už neměl příliš prostoru pro omyl po perfektní přihrávce od Jirky.

 Zato asi čtvrthodiny před koncem naservíroval Jirka zleva Marťasovi míč před prázdnou branku a nedlouho potom sám zvýšil už na 4:1, takže bylo více méně hotovo a zápas se změnil v exhibici – a to převážně v one man show hráče s číslem 11, kterého obrana modrých nedokázala zastavit. Z celé řady dalších akcí se ale neujalo nic, brankář byl dál zarputile trefován, a až těsně před koncem Jirka proměnil můj dlouhý výkop ve svůj čtvrtý gól.

„My vždycky stíháme tak prvních dvacet minut,“ posteskl si po zápase jeden z hráčů Defektu. Doufejme, že i další soupeři budou podobného ražení. A že k nám třeba najdou časem cestu i ti fanoušci a fanynky.

MANAŽEREM

Virtuální Forejt prohrál
text Řízek, foto hattrick.org

Už od časného rána jsem nemohl dospat. Ošival jsem se, vrtěl a občas jsem do sešítku položeného u postele poznamenal pár slov a něco načrtl. Jako takové skici. Už v půl desáté jsem to nevydržel, vstal, a zatímco v konvici bublala voda na kávu, vytáčel jsem Františka Konečného. Začíná totiž sezóna.

"Trenére, těch pět beků byla blbost. Co by tomu řekli fanoušci? Pošlete tam normálně 4-4-2, do brány půjde ten Bolívijec, co jsme ho koupili předevčírem, a jestli zase dostaneme šest fíků jako při tom přáteláku," hřímal jsem do telefonu, "může se pod vámi klidně začít kývat židle," dodal jsem jakoby žertem. "Uhm, ano, šéfe... vynasnažíme se, abyste byl spokojenej," kňoural bezectný František Konečný do telefonu. Holt je to jenom nedostačující trenér defenzivního zaměření a já jsem přeci jen manažer. Sice je to sympatický chlapík, který je vyrovnaný a čestný a má ucházející zkušenosti, ale ty jeho nedostačující vůdčí schopnosti, to je velký problém. 

Fanoušci už se zatím trousili ke Stadionu Péti Forejta. Ve VIP lóžích se tísnili sponzoři a velmi důležití lidé, přišel i starosta, důležití lidé seděli pod střechou, lidé stáli v ochozech. Přesto vyprodáno asi nebude. Všech 126 členů fanklubu bylo už v deset v rozjařené náladě, a to tak, že jim bylo celkem jedno, kolik obránců vyšleme na pažit. Sice očekávali, že mač s týmem HK-47 RCFC nebude žádná legrace, ale věřili minimálně ve vyrovnaný výsledek a se stoupajícími promile stoupala i očekávání. Nálada byla výborná, strážníci nemuseli řešit žádné velké přestupky, snad akorát když se jeden z hráčů pokoušel policejního koně navléct do zeleného dresu, ale to je jasné, že zasáhnout museli. 

V 11:40 foukl sudí do píšťalky a začalo se hrát. V ochozech se poztrácely necelé čtyři tisíce lidí, ale na to, že hrajeme sedmou ligu, skupinu 441, to není tak špatné. Hned po šedesáti vteřinách zavládlo na tribunách zděšení. Zděsil jsem se i já a málem jsem se pobryndal limonádou - rozvalený mezi sponzory úplně pod střechou, s triedrem před očima. Rezervní rozhodčí totiž vzal do ruky číselnou tabuli, jako že se chce střídat. Nedostačující a nepochopený kouč František Konečný v první minutě stáhl z trávníku zároveň našeho nejlepšího záložníka a jediného slušného forvarda a místo nich poslal nějaká kopyta, co šla okolo. Fanoušci urychleně vyprázdnili kelímky a zasypali jimi Konečného a realizační tým. 

Poprvé jsme inkasovali kupodivu až těsně před půlkou, ale hned dvakrát. Bolívijec asi ještě nebyl dostatečně aklimatizovaný. Policisté museli krotit fanoušky, kteří chtěli přelézt plot ven ze stadionu. 

Mátožný tým se po změně stran nevzedmul, Konečný byl zadumaný až patetický a sponzoři při pohledu na tu spoušť utahovali penězovody. Poté, co se v sedmdesáté čtvrté minutě odhodlal znovu střídat, jsme dostali další dva góly  a pět minut před koncem dokonali hosté dílo zkázy, což probudilo i naše příznivce. Trenérovo zaparkované auto ublemcali tácky s hořčicí od klobás a sprejem mu na kapotu napsali TÁHNI, DEBILE! Mně na dveře někdo vyryl kosočtverec, ale třeba to nemělo souvislost. 

Nu co, sezóna teprve začala. Na stránkách www.hattrick.org může mít fotbalový tým opravdu každý. Každý blbec. 

KONCENTROVANÉ FOTBALOVÉ NEUMĚTELSTVÍ

Forejt FC - Atletico Cerveza 3:6 (po poločase 0:4)
text Řízek a foto Eliška a Řízek

Třígólový knock-out FC Forejt v úvodu, očekávání přídělu, který dorazil jen zčásti, a několik jiskřiček naděje, jež někdo pokaždé velmi rychle zadupal do země. Když připočteme zimu znásobenou studeným umělým běchovickým světlem a několik tragikomických etud, kdy náš tým netradičně v oranžových rozlišovácích (ale díky za ně) nedokázal ani správně vystřídat, máme souhrn dalšího nepovedeného forejtovského mače v kostce.

Anebo, když to vezmeme z druhé strany, co by bývalo muselo být jinak, abychom proti stejně zelenému, ale o mocný krůček lepšímu týmu Atletico Cerveza uspěli? Předně bychom neměli prochrápat začátek utkání. Po první vážnější šanci zůstává balon pár metrů před bezmocným gólmanem a nikdo, vůbec nikdo, kdo by jej chtěl získat. Tedy až na soupeřovic útočníka.

A valí se to dál. Péťovi nešťastně přistává balon na ruce, o penaltě není pochyb, tak jako o jejím proměnění. A když to za chvilku bylo už 0:3 po průvanu v prý druhé nejlepší obraně na světě, zdálo se být zaděláno na pořádnou ostudu. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že jsme do té doby
- nedali kloudnou přihrávku,
- kromě pěkného Pecenova přímáku nevystřelili na branku, ba se k ní ani nepřiblížili do jejího okolí,
- obrana plápolala a já jsem nic nechytil,
- nedokázali jsme ani pořádně hodit aut, naopak jsme je rovnou házeli zase do autu,
- nadávali jsme si navzájem, řvali na Vlastíka, který zase víc diskutoval než hrál.

Korunu nejhoršímu letošnímu poločasu nasadil nejmenovaný obránce v těsném červeném tričku, který nikým neohrožován na polovině snad zakopl o míč a stejně jako já jenom pozoroval další rychlý útok zakončený neskutečně přesnou ranou k pravé tyči, kam se toho ten den vešlo mnoho.

Druhá polovina mohla být buď ještě horší, a to bych tedy ani vidět nechtěl, nebo přeci jen o vlas lepší. To se i stalo; byť asi hlavně proto, že to soupeř poněkud vypustil. Matyáš skvěle rozehrál ojedinělý roh a Jiří při svém prvním letošním startu ukázal, že taky umíme. Jenomže jen o pár vteřin později už na pomyslném ukazateli svítilo 1:5, slávisty nepříliš oblíbené skóre.

Navzdory všeobecné nevraživosti a rozhádání přišla z naší strany další korekce, Jiří se díky ní vyšvihl na špici štíhlé tabulky našich podzimních střelců. Co víc, využil i nesmyslného vyběhnutí a pomalého návratu gólmana, přihrál do gólovky Vlastovi, a snad všichni na hřišti se začali modlit, aby to neposlal až přes plot.

Vlasta branku trefil, což mohutně oslavil, jenže za pár vteřin skóroval i na druhé straně. Asi to vypadalo dost nepochopitelně, ale po jeho hlavičkové teči jsem vůbec nic neudělal a jen koukal, jak to opět končí v síti. To nám zcela vzalo vítr z draků, jakýkoli další nápor pár minut před koncem postrádal smysl.

Vlastík mi dnes v autě líčil, že je špatná koncepce a že je třeba ji změnit. Já si spíš myslím, že hrajeme blbě a že dokud nezačneme hrát líp, tak nebudeme vyhrávat.

KONEC SLIBNÉHO ZAČÁTKU

Forejt FC - Sudden Death 0:3 (poločas 0:1)
text Řízek, fotky Hanka

Škarohlídi měli pravdu. Po výsledkově vydařeném vstupu do podzimní části hanspaulky se ukázalo, že vítězná série potrvá stejně dlouho, jako naprostá většina našich vítězných sérií. Tedy jeden zápas. Nad naše síly byl tým s poetickým názvem Sudden Death.

Stalo se to v pátek na hřišti ve Stodůlkách. To ti bylo zvláštní hřiště. Působilo dojmem, že jeho části již tvořily řadu různých hřišť někde úplně jinde. Ale na to se nelze vymlouvat, hrbolatý koberec byl pro všechny stejný.

Do utkání jsem byl neobvykle nominován jako kapitán, nebylo to vůbec snadné. Vynutit si respekt v kabině i na hřišti, zvládnout střihání o míč s opačným kandidátem a společensky plkat s rozhodčím, který prý taky nějakého Forejta znal. Ale ani to nám nepomohlo.

Zápas se totiž od samotného počátku vyvíjel úplně stejně jako ten minulý, ale naopak. Ze slovníku floskulí by asi nejlépe vyhovovalo heslo „přikovali nás k malému vápnu“. Obránci srdnatě skákali do střel, odkopávali, co se dalo – a když už bylo potřeba, zachránil nás kapitán, protože ten vždycky opouští loď v nesnázích jako poslední, aspoň v ideálním světě. Měli jsme i pár nadějných záchvěvů, to když z první pálil Kája, nebo když Pecen bezmála usměrnil dlouhý balón z výkopu někam mezi tyče.

Jenže nebezpečněji bylo před naší brankou. Když už to vypadalo, že třeba udržíme nespravedlivou remízu aspoň do poločasu, spadla nám tam taková podivná odražená čudla, no darmo mluvit. A tak jsme do pomyslných kabin šli možná trochu roztrpčeně, přesto hýčkajíce naději na náhodné vyrovnání.

Ovšem druhý poločas, to nebylo nic hezkého. Do jediné brejkové gólovky vyslal Štěpán Péťu, našeho nejproduktivnějšího obránce na světě. Jenomže Péťa opět pohrdl zápisem do historie. A jelikož nám s postupem času odcházela i obrana, kterou si mezinárodní soupeři vodili přesně tak, jak zrovna chtěli, další góly nutně musely přijít, přesněji řečeno opravdu přišly. Na 2:0 kdosi zvýšil zblízka hlavičkou, na třetí gól jsem zase prakticky přihrál špatnou rozehrávkou do autu.

Pozitivní ale je, že i tentokrát naše hra přitáhla publikum, a tak máme hezké fotky. A navíc můžeme příště načít další pěknou sérii.

KRIZOHRY A TOMBOLA

text Milhauz a foto Ř.
Milhauzova kuličkářská premiéra

Byl skoro čas oběda a najednou se objevil řízek… kdo by si stěžoval? Dozvěděl jsem se, že Radotínští kulínští mne potřebují, tak jsem neotálel a vyrazil na pomoc (teda asi dvakrát předtím jsem je nechal ve štychu, ale o to teď nejde!). Favorit WRC s gay posádkou Werner – Mittelbach (pro přátele "ten s tim divnym jménem") dorazil na velký vrch na Ohradu. Měli jsme rezervované parkovací místo v podivné uličce nedotčené magistrátem a jejich skvělou modrou čarou.

Účast se jevila býti jen tak "aby se neřeklo", ale kuličkáří jsou pohodáří, tudíž se nakonec počet účastníků vyšplhal na neskutečných dva...náct. S jistotou dvanáctého místa jsme se vydali vstříc startovacímu poplatku, já se ještě musel upsat kuličkářskému svazu a jejich kodexu práv a svobod – máte právo prohrát, do čehokoli cvrnknete, může být použito proti vám apod. Stihli jsme se rozehřát u jedné hry a šlo do tuhého. Po vykopání všech masových hrobů pro kuličky jsme byli rozřazeni proti vybraným soupeřům.

Systém rozdělení byl ve znamení švýcarsko-české spolupráce řazení, čili zpatlat, co se dá. Výsledkem byla snaha vybrat pokud možno podobné hráče k sobě. První dvojkolo jsem dal víc cizích kuliček než svých tuším a Řízek se nechal zdolat… někým. Poté se Lukáš rozhodl, že mne potěší focením mé krizohry, to mne velmi potěšilo. V druhém dvojkole Řízek pokračoval ve své formě… a já též, tentokrát na crossové lesní dráze – aspoň bylo na co svádět mou neschopnost. No co, svůj plán "jedna kulička na kolo" jsem splňoval s úctyhodnou efektivitou v řádu stovek až tisíce procent.

Třetí dvojkolo už Řízek nějaký ten bod ukradl, ale já viděl, jak tam ty kuličky schovává v kapse… všichni to viděli. Já stále držel svou bilanci a mířil nekompromisně na dvanáctou příčku, tentokrát již mé zápolení chvílemi vypadalo i jako hra… a pak zas už ne. Následovalo čtvrté dvojkolo, které jsem s velkým vypětím sil znovu prohrál. Řízek snad i někoho porazil, to ať si sem doplní sám. Nyní už začalo přituhovat – jak teplotou, tak i ve hře… začínalo už semifinále a zbylá lůza hrála o místa mimo výsluní (rozuměj v mlze). O turnaj již začalo jevit zájem i obecenstvo v pozadí dětského hřiště, také okolo pobíhal malý hoch s kuší, což zvyšovalo napětí u již tak adrenalinového sportu.

Nevím, jak ostatní elitní sportovci, ale já začínal bojovat spíše se zmrzlými prsty než s kuličkami. Zajímavé také bylo, že nezáleželo na kvalitě mého soupeře ani tak jako na mé nekvalitě – vždy jsem dal sedm až dvanáct kuliček, ať jsem hrál s kýmkoli… teda s Řízkem jsem nehrál, protože by neustál ten náklep, co by dostal.

Zkrátka já stále zvyšoval lichotivou bilanci proher a Řízek občas i vyhrál, ačkoli o jedné plichtě, ze které byl vykolejen, jsem slýchal celý zbytek odpoledne. U mne to vypadalo, že dokonce jednou i vyhraji, ale skutek utek, jelikož jsem konec hry nehorázně po****. Připadal jsem si jako fotbalista, který pořád trefuje tyčku (a občas tribuny), kupříkladu poslat kuličku k důlku, kde se o okraj otočí a vrátí se zpět, odkud jsem ji chtěl dostat, mi přišlo velice efektní, však již méně efektivní... No, mé dvanácté místo bylo zajištěné tak od poloviny turnaje a Řízek se posunul z desítky tuším na devítku.

Ti, co to trochu uměli, ještě dohrávali finále. Chvíli to vypadalo na bitku, atmosféra houstla, nakonec byla hustá akorát padající mlha. Po vyhodnocení a náležité administrativě kuličkářského svazu přišla tombola. Dá se říct, že nikdo nic nevyhrál, pouze asi dvě propisky a jedno CD (prý plné, ale nebylo sděleno, co na něm je… možná i-legální Windowsy). Hlavní výhra se posouvá na další turnaj, na kterém nebudeme, tudíž se nás zlatá horečka netýká.

Opilí svými nadpozemskými výkony jsme se vydali zpět do kruté reality, kde pro kuličkáře není místo. Každopádně jsem pro Radotínské kulínské jasným přínosem. Těžko říci, zda jsem byl víc špinavý od samotné hry, či od bezpečnostního pásu fáva, který vypadal, jako by jím pár volů vytahoval auto z bahna. Po pohodové jízdě s rozsvícenou kontrolkou brzd se kuličkářské duo rozdělilo.