TŘETÍ SRNKA

Na zasněženém poli pod obcí Dub se v dálce objevily tři pohybující se skvrnky, a když se přiblížily k silnici, staly se z nich srnky. Nevěděly, že křižují peloton závodníků běžících půlmaraton na Blaník a zpět, chtěly jen co nejrychleji pryč od dusajícího davu. První dvě překonaly silnici ladně. Třetí těsně před krajnicí uklouzla a trochu sebou smýkla tak, že se její zadní polovina octla na zemi - divže do ní běžec číslo 417 nenarazil. Jako by dvě srnky měly na kopýtkách terénní vzorek a ta poslední chybně zvolila hladký silniční.

Byl bych úplně přesně jako třetí srnka, naštěstí jsem se však před závodem byl proklusnout do zámeckého parku ve Vlašimi. Při otočce u čínského pavilonu jsem znenadání uklouzl a najednou se moje zadní polovina octla na zemi - a tak jsem místo zelených bot značky Brooks na poslední chvíli přezul do oranžových bot značky Brooks. Což sice vypadá jako kosmetický detail, ale je to asi takový rozdíl jako mezi modrým voskem a klistrem. Po nočním sněžení nicméně klíčovou otázku, jestli asfaltovky, nebo trailovky, řešili snad všichni včetně stylizovaného blanického rytíře a jakéhosi poslance, kteří závod společně odstartovali.

Zimní blanický půlmaraton totiž vede převážně po silnicích, s drobnou výjimkou, a to je ten strašlivácký výstup na onu horu a následné klouzavé padání z ní. "Beru hladké, na Blaník se nějak vyškrábu, ale na silnici, to si pak budu medit a libovat, protože bude prosolená a rychlá," těšil se pán nervozitou a zimou se ošívající vedle mě. Jiní měli opačný názor - zahlédl jsem dokonce i stylové nazouvací nesmeky z Lidlu. Jediný, kdo to nemusel řešit, byl ten exot s kiltem, co běhá bosky. Ten prostě běžel bosky.

Po prologu v zámeckém parku a vyběhnutí na silnici bylo jasné, že pravdu měli zastánci drsných podrážek. Po soli ani památky, silničáři totiž ještě spí, jsou jak ti blaničtí rytíři. Vyjedou, až když je nejhůř, a to ještě zdaleka není.

Samozřejmě mi to trochu klouzalo, ale zdaleka ne tak, jako třetí srnce. Díky vhodně zvolené obuvi jsem začal troufale uvažovat o vylepšení loňského času 1:48; pokud by se to povedlo, slíbil jsem si ve vlašimské cukrárně obrovský větrník.

Základem je poučit se z minulých chyb. To se povedlo organizátorům, kteří dokázali zkrátit prezenci z loňských poněkud otravných desítek minut na desítky sekund. To se nepovedlo mně, když jsem chtěl začít výrazně pomaleji než loni, ale místo toho jsem byl prakticky na každém mezičase rychlejší. Na sedmém kilometru mě přestali lidé předbíhat a vedle mě se objevila drobná žena ve žluté větrovce, na níž bylo pozoruhodné nápadné, skoro až tenisové vzdychání.

42. ročník Zimní chůze na Blaník

A pak už jsme se ponořili do podblanického lesa, kde bylo sněhu podstatně více. Kopec k rozhledně je důvodem, proč o tomto závodě pořadatelé hovoří jako o extrémním. Je dlouhý, prudký, kluzký, jsou tam kameny i schody, do toho pořád někdo vedle vás vzdychá, prostě to není jednoduché. Loni mi nahoře pod samotným vrcholem Blaníku (638 m n. m.) utekl Milan a došly síly, toho jsem se chtěl letos vyvarovat, což bylo zpola snadné, protože Milan tu nebyl. Pojal jsem to stoupání radši trochu víc turisticky. Hele, támhle je rozhledna!

Díky oranžovým botám jsem ale z vrchu pádil skoro jak kamzík s ortézou na kotníku. Na občerstvovačce už opět na silnici jsem se polil čajem, což je taky tradice, po sluchu nalezl žlutou větrovku a vydal se k Vlašimi.

Tahle fáze závodu je ještě horší než výstup na tu horu. Musíš přimět kopcem rozhozené tělo znovu zrychlit, ale zase to nepřehnat, protože cíl je ještě sakra daleko, za dvěma vesnicemi a devaterovo kopečky a strašně dlouhým zámeckým parkem. Tady jsme si pomohli se žlutou paní. Beze slov jsme se střídali v udávání tempa až k 18. kilometru, kde jsem o hodinu a čtvrt dříve potkal srnky.

Pak se najednou vzdychání vystupňovalo a posléze vzdálilo: paní zjevně začala finišovat, na mě naopak konečně padla krize, bez níž by to nebylo ono. Věděl jsem, že poslední dva kilometry parkem budou bolavé, kolem Tvrdíkova slávistického pavilonu jsem sotva vlekl nohy, ale do cíle už mě nějak donesly. Cílová rovinka se proti loňsku změnila v zatáčku. Naplno jsem to zaregistroval až ve chvíli, kdy jsem se v ní natáhl. V cíli jsem si plácl se žlutou větrovkou (druhou mezi ženami) a tím moje role pro letošek skončila.

"Pane běžec, co to máte? Medaili? Ste vyhrál?" ptala se mě u převlékárny-auta dvojice poněkud zanedbaných dětí. Vysvětluji jim, že ty krásné dřevěné medaile dostali všichni. "Stejně jste dobrej a asi nekouříte, protože to byste se tam nahoru nevydrápal. Já kouřím, hodně," podotýká chlapec a asi nebyl důvod mu nevěřit. Já zase hodně žeru; odeberu se radši do cukrárny. Za čas 1:44 a 49. místo na světě si obrovský čokoládový větrník nepochybně zasloužím, třebaže na něj vůbec nemám chuť. Ostatně ani není moc dobrý. Tak se v tom jen tak ponimrám a myslím na ty srnky. Jak se ztrácejí v bílé pláni, až jsou dočista mrňavé a zase jsou z nich skvrnky a nakonec dočista splynou se sněhem.

text Řízek, foto Honza Hlaváček a Ř.