PANENSKÁ A VYDŘÍ TELČ

 

Na statku v Borovné mají dva opravdické Bílé tesáky, stádo koček, mraky much a další hospodářská zvířata. Na pár dní k nim přibyl ustrašený černý kocour s první šedinou na pravém špeku - a my dva. Po dvou letech jsme se vrátili do Telče, s vědomím, že dvakrát se do jedné řeky vstupuje blbě. Ale tady to jde hravě. Telč je prostě bezva.  

Hrad Landštejn s přílohou a oblohou

Krajina kolem je vlnitá a šlape se tu na kole jen ztěžka, i na lehký převod - to je takový místní paradox. Na cestě z Telče do Třeště u zarostlého jezírka ani nedutáme a počítáme žáby. Číháme na čolky, mají tam být. Nejsou, nebo jsou neviditelní. Zato zjistíme, jak a kde pramení Moravská Dyje. Jsou tam i hrníčky. Pak seznáme, že existuje obec Panenská Rozsíčka. V Třešti najdeme super cukrárnu a přes kopce jedeme zpátky. 

Já, turista

Večer máme dobré víno a v permanenci je plácačka na mouchy. Těch se letos urodilo víc než čolků. 

Kocour Pepan Vysočinu začne snášet až ke konci, sem tam vyleze z pokoje a nebojácně se vydává na prohlídku dvora. Tedy než zavrzá branka. Nebo než mu ukážu koně, který se okamžitě zařazuje do žebříčku jeho úhlavních nepřátel mezi vysavač a alobal.

Vlaštovky? Neznám.

V neděli necháváme kola opřená o zeď a Pepana v jeho strategickém úkrytu pod peřinou. Sami jedeme do autem do Slavonic, neboť nás bolí nohy. Vylezu na věž a celé městečko i Maruška jsou strašlivě mrňaví. Po turistické značce šplháme na hrad Landštejn. Tedy, spíš je to zřícenina, ale veliká a poctivá.

V podhradí se můžete vyfotit, jak vás obtáčí had, což nás neláká, ale některé ambiciózní politiky ANO. O patro výš pěje folková kapela a na ochoze nejvyšší věže čeká závrať.

Maruška, Telč a obloha

Vracíme se ještě delší cestou po stopách místního loupežníka Grasela (čti grázla - jeho nechvalný věhlas mu dokonce zajistil místo i ve slovníku). U jednoho rybníka nás zaujme povědomé hýkání a výskání - a vskutku, nedaleko je opravdický tábor. 

Ale takový, jaký svět neviděl. Uprostřed skalního města, stany stojí na dřevěných plošinách v několika patrech přímo na skále. Hlavní náčelníci úplně nahoře, latrína patrně úplně dole. Horolezcův sen! 

Tábor, jaký svět neviděl

Jenže nás už bolí nohy, ujdeme za odpoledne dobrou třicítku, a to snad i mezi turisty může vzbudit kus uznání.

Další den jedeme na kolech do Dačic. Uvidím Marušku padat, umí to podstatně elegantněji než já. A zjistíme, že opravdu existuje obec Kostelní Vydří. 

Tady někde jsem zahlédl toho koně...

A večer mi Maruška vypne v televizi Sanitku a radši mě rozdrtí v nenásilné stolní hře, v níž se stavějí železniční tratě z plastových vagonků.

Měl jsem pocit, že nám nic nechybí, ale za tím pocitem do Borovné přijíždějí i další lidé. Tak jim pokoj musíme přenechat. Přes voňavé Krahulčí, prohlídku hradu Roštejn a rozkopávanou dálnici jedeme domů. 

Tak zase někdy.

Telč, náměstí a pán na lavičce

text a fotky Řízek

PUTOVÁNÍ ZA SMAŽÁKOVOU VŮNÍ

Tak, kde si nepochutnáme příště?

Po návratu z celozávodní dovolené si tentokrát vyzkouším roli gastronomického kritika, což dnes taky může dělat kdokoli - snad to změní nová škola pro novináře, již otvírá vydavatel Blesku, a vrátí tím lesk i této novinářské oblasti. Kritiku na jídlárny (podle Homera Simpsona) jsem zkusil už během dovolené při cyklovýletu na Moravu s přáteli, kde ji, pravda, nikdo neocenil. Dokonce si mě kvůli mé chronické nespokojenosti s nabízenými pokrmy dobírali, zvlášť poté, co jsem je pokaždé nakonec celé sežral. Přesto přináším seznam restaurací, které jsme o dovolené navštívili, a výhrad, kvůli nimž bych většinu z nich už raději nenavštěvoval.

Hotel Černá Voda - První den na kolech po Rychlebských stezkách. Moravský vrabec se špenátem, jedna ze dvou hotovek, nechutná nikomu. Knedlík je snad z kukuřičné mouky a je to sladká divná hmota, špenát plave. Moje kapustová polévka je přepepřená. Sedíme na zahrádce a v jídelním lístku jsou dál variace na smažáky a řízky. Elišce místo smažáku donesou řízek, anebo naopak, je z toho roztrpčená. Poslední místo mezi restauracemi podtrhuje točený budvar.

U Kaštánka, Černá Voda - Fotbalová hospoda, kde se místní Kameník Černá Voda chlubí svými trofejemi. Sedíme na zahrádce a v jídelním lístku jsou variace na smažáky a řízky. Rozvíjím teorii o tom, že je to škoda, že bych si dal radši něco jiného, co není jen vylovené z friťáku, všichni se mi smějí. Rezignuji a dávám si kynuté knedlíky s borůvkami, jsou kupované, chutnají jak houskové a uvnitř je jen marmeláda. Při druhé návštěvě (víc hospod v okolí není) mám guláš, který je celkem v pohodě. "Kupovanej, ale dobrej," hodnotí Milan smažák, který se mu kdysi na čas stal přezdívkou. V nápojovém lístku je pod lihovinami propiskou dopsáno "Kameník mistři - k nezaplacení ,-".

U Hamplů, Skorošice - Dojíždíme po parádním desetikilometrovém svištění dolů ze Smrku. Zpod slunečníků pozorujeme slečnu, která venčí psa a prý takhle venčila už loni. Na jídelním lístku jsou opět smažákové variace. Petr seznává, že v parádním sjezdu ztratil z kapsičky pod sedlem pětikilo a nářadí, je roztrpčený, objednává si z cizího pohár. My ostatní se mu smějeme a dáváme si specialitu podniku - řízek Ondráš. Pohlreich by čuměl, je to obdélníkový asi pět centimetrů tlustý bramborák, v němž jsou ukryté kousky kuřete. Je to mastné a dobré a skoro se to nedá sníst, jak je toho moc, na zahrádce je příjemně a ten výhled je super.

U Marušky, Telč - Hladoví po dlouhé cestě na Vysočinu usedáme do první restaurace se zahrádkou, kterou v Telči potkáme. Kolem chodí alternativní lidé, chystá se tam totiž festival "na okraji hudby". "Asi tam už nic není," odpovídá servírka na dotaz po polední nabídce. Podle menu tu umí usmažit i další věci, nejen sýr a řízek. Bohužel je vidět do kuchyně a kuchařky nejsou estetické, zato se dají očekávat objemné porce. Maruška dostává nejdivnější pokrm naší dovolené: brambory s kusy květáku nebo brokolice lehce posypané sýrem. Za devadesát nebo kolik korun trochu čórka. Já si dal salát s kuřecím masem a zcela to odpovídalo výhledu do kuchyně. Pak se nedaleko rozezněl okraj hudby a jeli jsme pryč. Těsné předposlední místo.

Appetito, Slavonice - Zahrádka na náměstí, které, jak člověk zjistí z věže, má tvar trochu jako dívčí klín. Dívčí klín, ale hanlivě, je možná i servírka, která prakticky na dohled od rakouské hranice neumí kváknout ani slovo německy, jen rakouským seniorům cosi ukazuje prstem v nabídce a pak je naštvaná, když jim přinesla něco jiného, než si objednali. Až moc široká je nabídka obědů, volím cmundu po kaplicku a Maruška protočí panenky. Poněkud zmatený kolega dívčího klína se táže, jakou si k té cmundě dám přílohu. Vybírám nečekaně bramborák. Není to tak zlé. Restaurace je hrozně velká, nemůžu najít záchod, což jsou taky body dolů. Stejně jako to, že se kolem hospody pohybuje fantom nejmenovaného bývalého komentátora a svůdníka, jenž adoruje mrňavé blonďaté studentky žurnalistiky, nyní již politika za Babišovu perspektivní partaj. Vlastně to nebyl fantom, ale on.

Pivovarský dvůr, Dačice - Zahrádka na blbém místě u hlavní silnice na Telč, kudy jezdí tatry do nedalekého lomu a škodovky do blízkého Lidlu. Pestrá polední nabídka bez smažáků, máme guláš a nějaký kuřecí plátek na nivě, oboje dobré a porce jsou za sedm pětek obří. Pozorná a milá obsluha, hospoda i vevnitř vypadá moc dobře, jednoznačný vítěz testu. Ale co dělat v Dačicích?

Pizzerie Telč - Konec prázdnin v Telči. Večeříme s výhledem na děti, které vodními pistolkami útočí na starší červený ford. A dělají to pořád dokola, natáčí se totiž film. Vedle nás sedí fantom nejmenované vdovy po exprezidentovi, anebo Dáša vypadá fakt dobře a mladá (neshodli jsme se). Pizzy jsou české a vynalézavé, Italové by asi zírali, ale na nic si nehrají. Je toho i na mě moc, snad i proto pod stolem nechávám foťák. Hodný číšník nás s ním doběhne až na druhém konci náměstí, díky čemuž v rámci Telče získává pizzerie prvenství.

Suma sumárum, nejlepším jídlem bylo burgery, které jsme na grilu sami vytvořili, ale ty byly zjevně mimo soutěž. Ovšem pro ty, kdo se z nějakých důvodů rozhodnou hubnout a nejíst, je okolí Telče i podhůří Jeseníků jako stvořené.

text a ilustrační foto Řízek

TELČSKO DO KOPCE

Česká televize v jednom z mnoha svých cestovatelských cyklů - nazvaném příznačně a krutě beatnicky Na cestě - ukazovala Telčsko. Náhodou jsem to viděl a dost mě to popudilo. Nejenže to bylo nudné jak učebnice vlastivědy a zaměnitelné se všemi ostatními takovými pořady (kromě Výletníků, kteří se liší tím, že jsou navíc ještě bezostyšně trapní a debilní), navíc to tam tak vůbec nevypadalo.

Na cestě jsme tam byli ještě před pár dny a rajzování Bartošky s Proenzi Donutilem (oni tam navíc ani nejsou, oni to jen čtou!) to naše připomínalo vlastně jen tou Telčí. Zatímco oni viděli nudného kováře, řezbáře betlémů vybaveného motorovkou a masopust s esenbákem v čepici a Bartoška žvatlal o golfu, my jsme jezdili furt do kopce, poznávali jsme neexistující hrady a ochutnávali tamní speciality. A kocour zlomil srdce jedné dívce.

Ta Telč leží přesně na půli cesty mezi Prahou a Vídní, ale hlavně téměř na konci cesty mezi Prahou a statkem v Borovné, kde jsme bydleli. Na cestě vrzala kola na střeše a kocour vstupoval do řízení.

Foukalo, když se hrbolatá dálnice změnila ve vlnitou asfaltku a nakonec jakousi cyklostezku, trochu jsme bloudili. Vinula se kolem masokombinátu v Krahulčí, což je takový průmyslový řbitov zviřátek. Traduje se, že někde za masokombinátem je v lesích ještě jeden skrytý masokombinát, kde se někdy dějí moc podivné věci. To místo má temnou moc, která prý nyní nabývá na síle. Bartoškovi hrůzou spadly brýle do očí. Donutila píchlo v koleni a přistihl se, že se těší, jak to bude někomu vyprávět.

Pak se statek objevil, čtvercový dvůr hned u rybníka. Pronajali jsme si krásný velký pokoj s klenbou a francouzským oknem s výhledem do kraje. A televizí, když se tím přesytíte. Všude je spousta zvířat, bez zdráhání lezou až do pokoje. Dva stejní psi oba přezdívaní Tesák, koťata Bábovka a Zrzavý a bílá kočičí dorostenka Sváťa (ta jediná se tak opravdu jmenovala). Do ní se náš poněkud vykastrovaný Pepan až po uši zamiloval a prožil s ní krátký platonicky pedofilní románek. Od dávného vztahu s kocourem Pepínem nic podobného nezažil. Cestou za ní si při skoku z okna do přírody plnoštíhlý Romeo dokonce pochroumal kotník a chvíli ostentativně kulhal.

Lidé jsou tu milí a pohostinní, ale i to má své meze. "Můžete tu klidně grilovat s námi... když si něco koupíte a donesete. Jestli chcete zase někdy přijet, zavolejte, a když bude zrovna náhodou volno, můžete." Žádná zbytečná podbízivost. Aby ne, mají tam plno. A není divu.

Telč je nádherná, zvlášť když v malebném centru nejsou historické trhy se stánky se středověkým fast foodem trdelníkem a takovými těmi hnusnými celofánovými balónky. Nejsem moc rebel, dám si langoše, kterým by se dal klidně i namazat řetěz.

Před přívalovým deštěm se schováme do vinné garáže, která má po stěnách nalepenou tapetu s kameny imitující renesanční sklepení. Velká garážnice nám spiklenecky poví, která ze stáčených vín jsou hnusná - její kolegyně tomu totiž vůbec nerozumí. Abychom se nenapálili. To naše je dobré. Pak přeci jen trošku zmokneme a Marušce se nádherně obtiskne vlhké sedlo na světlé kraťasy. Svérázná prodavačka v Jednotě to vidí stejně. "Ta vaše přítelkyně, nebo co to je, má dobrou prdel. Hej vy, máte dobrou prdel!"

Další den jedeme na pořádnější výlet. Asfaltová trasa s magickým číslem 5024 je pestrá a zajímavá a zvlášť jednomu z populárních herců by pohyb prospěl. Pohyb, to jsou kopce. Ujedeme přes padesát. Obědváme před klášterem v Nové Říši, na který ČT zapomněla.

Gastronomicky je však celá výprava pohromou. Není hospoda, kde by nás něco nenaštvalo. Pizzerii Italia v Telči, kde mají ještě troufale pověšenou mapu té nic netušící země na zdi, jsem ze soutěže rovnou vyloučil. To byl konzervově kečupový hnus. Jinak vesměs smažáky a retardovaná obsluha bez zájmu.


Maruška nemá ráda kopce, bloudění a když jedeme po louce nebo po okraji pole. A když ji při tom fotím. Ironií osudu je na našem posledním výletě všeho dosti. Nečekal jsem totiž, že bude koupací rybník sedm set metrů nad mořem - tedy na kopci. A přísahal bych, že jsem na mapě na fotce skutečně viděl věž toho hradu, který už pět set let nestojí.

"Máte naozaj meškanie," vysmála se členka party jiných výletníků mému rozčarování. A poprosila nás o skupinovou fotku. S údajnou hradní zdí. Tedy s tím, co z ní zbylo. Já tak pohotový nebyl, takže máme jen šutry, bez nás. Hledaná voda byla průzračná, vyjeli jsme skoro až na Javořici. Pak jsem píchnul a opodál zaokrouhlil 2 tisíce kilometrů na kole GT. Chleba ale levnější nebude.

Stopáž našeho výletu se nachýlila den před mou operací. Ve strašlivém vedru jsme v lese našli pár seschlých hub, které místní nechali coby milodar Pražákům. A vyrazili jsme domů.

Pepan to chvíli musel zpracovávat, ale někde u Jihlavy se odláskoval. Zbyly mu jen vzpomínky a možná blechy. "Stejně ještě neměla občanku a byla taková neduživá," mávl packou a rozvalil se řidičovi na klín. "Ale až trochu vyroste...," přemítal. My se tam někdy určitě vrátíme, neboj.

text, fotky a screen Řízek