PUTOVÁNÍ ZA SMAŽÁKOVOU VŮNÍ

Tak, kde si nepochutnáme příště?

Po návratu z celozávodní dovolené si tentokrát vyzkouším roli gastronomického kritika, což dnes taky může dělat kdokoli - snad to změní nová škola pro novináře, již otvírá vydavatel Blesku, a vrátí tím lesk i této novinářské oblasti. Kritiku na jídlárny (podle Homera Simpsona) jsem zkusil už během dovolené při cyklovýletu na Moravu s přáteli, kde ji, pravda, nikdo neocenil. Dokonce si mě kvůli mé chronické nespokojenosti s nabízenými pokrmy dobírali, zvlášť poté, co jsem je pokaždé nakonec celé sežral. Přesto přináším seznam restaurací, které jsme o dovolené navštívili, a výhrad, kvůli nimž bych většinu z nich už raději nenavštěvoval.

Hotel Černá Voda - První den na kolech po Rychlebských stezkách. Moravský vrabec se špenátem, jedna ze dvou hotovek, nechutná nikomu. Knedlík je snad z kukuřičné mouky a je to sladká divná hmota, špenát plave. Moje kapustová polévka je přepepřená. Sedíme na zahrádce a v jídelním lístku jsou dál variace na smažáky a řízky. Elišce místo smažáku donesou řízek, anebo naopak, je z toho roztrpčená. Poslední místo mezi restauracemi podtrhuje točený budvar.

U Kaštánka, Černá Voda - Fotbalová hospoda, kde se místní Kameník Černá Voda chlubí svými trofejemi. Sedíme na zahrádce a v jídelním lístku jsou variace na smažáky a řízky. Rozvíjím teorii o tom, že je to škoda, že bych si dal radši něco jiného, co není jen vylovené z friťáku, všichni se mi smějí. Rezignuji a dávám si kynuté knedlíky s borůvkami, jsou kupované, chutnají jak houskové a uvnitř je jen marmeláda. Při druhé návštěvě (víc hospod v okolí není) mám guláš, který je celkem v pohodě. "Kupovanej, ale dobrej," hodnotí Milan smažák, který se mu kdysi na čas stal přezdívkou. V nápojovém lístku je pod lihovinami propiskou dopsáno "Kameník mistři - k nezaplacení ,-".

U Hamplů, Skorošice - Dojíždíme po parádním desetikilometrovém svištění dolů ze Smrku. Zpod slunečníků pozorujeme slečnu, která venčí psa a prý takhle venčila už loni. Na jídelním lístku jsou opět smažákové variace. Petr seznává, že v parádním sjezdu ztratil z kapsičky pod sedlem pětikilo a nářadí, je roztrpčený, objednává si z cizího pohár. My ostatní se mu smějeme a dáváme si specialitu podniku - řízek Ondráš. Pohlreich by čuměl, je to obdélníkový asi pět centimetrů tlustý bramborák, v němž jsou ukryté kousky kuřete. Je to mastné a dobré a skoro se to nedá sníst, jak je toho moc, na zahrádce je příjemně a ten výhled je super.

U Marušky, Telč - Hladoví po dlouhé cestě na Vysočinu usedáme do první restaurace se zahrádkou, kterou v Telči potkáme. Kolem chodí alternativní lidé, chystá se tam totiž festival "na okraji hudby". "Asi tam už nic není," odpovídá servírka na dotaz po polední nabídce. Podle menu tu umí usmažit i další věci, nejen sýr a řízek. Bohužel je vidět do kuchyně a kuchařky nejsou estetické, zato se dají očekávat objemné porce. Maruška dostává nejdivnější pokrm naší dovolené: brambory s kusy květáku nebo brokolice lehce posypané sýrem. Za devadesát nebo kolik korun trochu čórka. Já si dal salát s kuřecím masem a zcela to odpovídalo výhledu do kuchyně. Pak se nedaleko rozezněl okraj hudby a jeli jsme pryč. Těsné předposlední místo.

Appetito, Slavonice - Zahrádka na náměstí, které, jak člověk zjistí z věže, má tvar trochu jako dívčí klín. Dívčí klín, ale hanlivě, je možná i servírka, která prakticky na dohled od rakouské hranice neumí kváknout ani slovo německy, jen rakouským seniorům cosi ukazuje prstem v nabídce a pak je naštvaná, když jim přinesla něco jiného, než si objednali. Až moc široká je nabídka obědů, volím cmundu po kaplicku a Maruška protočí panenky. Poněkud zmatený kolega dívčího klína se táže, jakou si k té cmundě dám přílohu. Vybírám nečekaně bramborák. Není to tak zlé. Restaurace je hrozně velká, nemůžu najít záchod, což jsou taky body dolů. Stejně jako to, že se kolem hospody pohybuje fantom nejmenovaného bývalého komentátora a svůdníka, jenž adoruje mrňavé blonďaté studentky žurnalistiky, nyní již politika za Babišovu perspektivní partaj. Vlastně to nebyl fantom, ale on.

Pivovarský dvůr, Dačice - Zahrádka na blbém místě u hlavní silnice na Telč, kudy jezdí tatry do nedalekého lomu a škodovky do blízkého Lidlu. Pestrá polední nabídka bez smažáků, máme guláš a nějaký kuřecí plátek na nivě, oboje dobré a porce jsou za sedm pětek obří. Pozorná a milá obsluha, hospoda i vevnitř vypadá moc dobře, jednoznačný vítěz testu. Ale co dělat v Dačicích?

Pizzerie Telč - Konec prázdnin v Telči. Večeříme s výhledem na děti, které vodními pistolkami útočí na starší červený ford. A dělají to pořád dokola, natáčí se totiž film. Vedle nás sedí fantom nejmenované vdovy po exprezidentovi, anebo Dáša vypadá fakt dobře a mladá (neshodli jsme se). Pizzy jsou české a vynalézavé, Italové by asi zírali, ale na nic si nehrají. Je toho i na mě moc, snad i proto pod stolem nechávám foťák. Hodný číšník nás s ním doběhne až na druhém konci náměstí, díky čemuž v rámci Telče získává pizzerie prvenství.

Suma sumárum, nejlepším jídlem bylo burgery, které jsme na grilu sami vytvořili, ale ty byly zjevně mimo soutěž. Ovšem pro ty, kdo se z nějakých důvodů rozhodnou hubnout a nejíst, je okolí Telče i podhůří Jeseníků jako stvořené.

text a ilustrační foto Řízek