TŘECÍ PLOCHY

Máme v manželství několik třecích ploch (obrazně řečeno). Jednou z nich je moje šatní skříň, kam i policisté chodí jen ve dvou a radši na koních, protože se v ní ztrácejí a ztrácejí se v ní i věci, třeba nezadané anebo rozvedené ponožky. Zde nejde ani tolik o to, že je moje žena nějak přehnaně pořádná, spíš o to, že jsem prase. Rozbroje vyvolává i moje vlastní metoda skladování prádla, tzv. rolování, kterým jsem nahradil běžné a zastaralé skládání. Zde tedy nacházíme společnou řeč jen velmi stěží.

S kamarády z Úřadu vlády

Tou druhou problematickou oblastí až donedávna byly běžecké a jiné závody a naše rozdílné postoje k nim. Moje manželka víkend co víkend střídavě s opovržením a nepochopením sledovala přípravy na nějaký přespolní běh v Horní Dolní. V mém podání je tato fáze opravdu nesnesitelná. Dopodrobna studuji trasu a kudy se do té díry vlastně jede. Pak dlouze vybírám vhodnou obuv, což vzhledem k tomu, že vybírám zpravidla jen ze dvou párů, je obzvlášť nepochopitelné. Pak systematicky rozebírám předpověď počasí.

Ze skříně zkusmo vyházím spoustu oblečení a pak jeho část zase zaroluji zpátky. Do toho neustále řeším, co mě zrovna bolí a pobolívá. Nakonec všechny hadry zase naházím do skříně a vytáhnu hnusné holubí tílko, které mám nejraději. Pak přijde samotný závod, což je vlastně to nejmenší, a pak následuje ještě otravnější fáze, kdy je potřeba výkon zhodnotit, zanalyzovat každý kilometr, nakonec historky patřičně nadsadit a pokud možno o tom ještě napsat článek na blog. Zkrátka mlít o té hovadině ještě další týden. Život s alkoholikem nebo gamblerem je proti tomu pravděpodobně peříčko.

Dost mě proto překvapilo, že se moje žena sama přihlásila na Běh pro Paměť národa. Neznalý by možná namítl, že jde přece o dobrou věc, která v mé ženě převážila tu obludnost jakéhokoli závodění. Znalí však vědí, jak je na tom moje žena s dobročinností a se sociálním cítěním, takže tuhle možnost zavrhnou. Prostě se přihlásila, aniž by deset kilometrů kdykoli uběhla, mě přihlásila taky a já jsem nevěřil svým očím.

Celé sobotní ráno jako každý víkend řešili, co vzít za boty. Sledovali jsme předpověď a rozhodovali, zda krátké, nebo dlouhé rukávy. Akorát že se to poprvé týkalo jí, nikoli mě. Trochu ji pobolívala hlava. A nakonec si přeci jen vzala dlouhé rukávy.

Na startu bylo plno lidí včetně řady Maruščiných kolegů z Úřadu vlády. Organizace trochu kolabovala, ale pak si Maruška naposledy urovnala růžový šátek na hlavě, paní Geislerová zatroubila ke startu a vyrazili jsme okolo obory Hvězda.

S kamarádkou-běžkyní Lenkou

Po doběhu svého soukromého závodu se zarputilým seniorem (dal mě) jsem se pro ni vrátil a našel jsem ji kilometr před cílem. Vypadala podstatně lépe, než tou dobou lidé vypadávají, dokonce se usmívala. Nabídl jsem jí tatranku a pití a začal ji fotit, což nesla nelibě. A ačkoli mě odháněla, dorazili jsme spolu do cíle, ona v čase suverénně pod hodinu. A spolu jsme pak i řešili, kde nás bolí, jak ten kopec byl hnusný a že se nám to vlastně docela líbilo.

Je to bezvadné, jak k sobě skrze mé koníčky nacházíme cestu. Příští víkend nás čeká společné rolování prádla.

text a foto Řízek a paní Markéta Adamová

PEPANŮV SEN O HVĚZDÁCH

Každý člověk má svá tajemství, ba i zvíře! Naše rodina disponuje všemožnou havětí, ale ty největší tajnosti má paradoxně ten nejmenší tvor, a to kocour Pepan. Asi si teď říkáte, co to tak může být.

Že by si schovával pamlsky? Ne! Zaprvé mu nechutnají a za druhé je na přísné dietě, aby byl hezký do plavek. Čůrá tam, kam nemá? To ano, ale to už zdaleka není tajemstvím, neboť takové ucáknutí ochromí dýchací ústrojí i agentovi protichemické jednotky.

Pepan klame tukem. Je totiž daleko vynalézavější, než jsme mysleli, a z naší kuchyně si učinil podivnou laboratoř pro jakési kočičí pokusy. Ale pěkně od začátku.

Pusťme se do díla! řekl si totiž Pepan jednou poránu, plivl si do polštářků na dlaních a otřel si je do slušivých černých montérek, které často nosí i normálně. Z kapsy vytáhl metr, špaček tužky založil za ucho a začal mezi hrnci shánět materiál.

Den předtím jsme mu totiž z nejmenovaného nákupního střediska pro kutily přivezli dokonalý pelech. Duch kutilů prošel tělem statného řemeslníka-dlouholetého pivaře, a tak se do toho za velkého rámusu opravdu dal.

Ve chvíli, kdy na oběžné dráze krouží Krteček, celkem logicky každé zvíře touží po hvězdách. Tím spíše Pepan, jenž je vyhlíží každé ráno, oprávněně podezíraje ptáky, že je pokaždé za svítání sezobou. Nestrávené zbytky hvězd se pak válejí po střechách jinak bílých aut.

Pepan chce až nahoru. Už ví, že prostým skokem z okna výšin nedosáhne, proto na dlaždičkách buduje raketu.

Když jsme ještě v peřinách, probudí nás a prozradí jej charakteristický šramot. Mezi nádobím hledá, co by se tak dalo využít, semtam mu při štrachání v dílničce upadne nějaká ta matička a zacinká o podlahu. Vždycky však svůj výrobek dokáže včas schovat, když se někdo přiblíží, takže jeho raketu ještě nikdy nikdo neviděl.

Ale určitě tam někde bude, je pravděpodobně schovaná pod nánosem každodennosti, lehce vyčuhuje špičkou z reality. Až ji Pepan jednou odpálí, protrhne nebe a všem nám vytře zrak. Do té doby se ale musíme jen těšit.

text Maruška a Řízek, mobilní foto Maruška