POSTEL

Kupovat postel, to není jako dojít pro housky do lahůdek přes ulici, zapomenout na máslo a nechat se okrást od prodavačky-učnice Ivanky. To prostě není jen tak, postel je klíčová část domácnosti, kolem ní se vše podstané odehrává, a proto se nemá vybírat chaoticky v novoročním výprodeji v přeplněném nákupním centru.

Sobotu jsem si, pravda, představoval jinak. To, že z plejády aktraktivních víkendových variant běžky, tábornický výlet a studium nakonec zvítězilo lenošení, mi ale zas tak nevadilo. V nastalé dobré náladě jsem dokonce bez výhrad přitakal na to, že odpoledne pojedeme s Maruščinou maminkou kupovat botník. A že bychom se mohli konečně podívat po té nové posteli, kterou si už asi rok chceme koupit.

To, co následovalo, byla taková popletená pohádka podle klasického mustru: aby chudý idiot (my) získal spanilou princeznu (postel), musí s pomocí řetěžce magických bytostí (Maruščina maminka, prodavači v IKEA, naše fábie a šikovný soused) splnit bizarní úkoly (najít parkovací místo, vybrat botník, vybrat postel, narvat krabice do auta, složit a přidělat botník, poskládat postel) a popravit zlého draka (vyházet ty všudypřítomné kartonové krabice!).

Že lenošení tím pádem vzalo za své, není třeba dodávat, ale bylo to dobrodružství a především zážitek.

Postel se nehla, musely uhnout knížky.

Před skandinávským obchodním domem jsme seznali, že botníky a postele u většiny lidí také zvítězily nad lenošením a turistickým výletem. To, co chceme, jsme i v davu našli, jen s malou výhradou: potřebujeme hnědou postel, ne černohnědou, a tu mají jen na Černém Mostě. Černou by podle téhle pohádkové logiky měli na Hnědém Mostě, ten ale neexistuje, i když v pohádkách třeba jo.

Cestou tam se dá obstojně zabloudit a překvapí mrňavé parkoviště. Kroužením okolo jsem si vzpomněl na beznadějně plný parkhaus ve Vídni, kam jsme jeli na U2, a kroužili jsme zrovna tak, ale místo Bona byla tentorkát trpělivost odměněna postelí. Pravda, je příliš světlá. Ale Tmavěčerný Most taky neexistuje, takže bereme tuto a jedeme pryč. A v pěti objemných krabicích si princeznu konečně odvážíme domů. Ale nejdřív musíme vlastně postavit na chatě ten botník. Ten se oproti všem předpokladům musí přidělat do zdi. Jenže kde vzít vrtačku?

Pan Slávek byl naší delegací poněkud zaskočen. Pravda, v půl desáté večer obvykle příklepovou vrtačku nepůjčuje. Přesto nakonec paní matku uvítal růžovým vínem a mě uvedl do zahradního království puntičkářského kutila. Spadla mi čelist - ten člověk měl v mrňavé kůlničce snad veškeré myslitelné náčiní, poschovávané do malinkatých přihrádek, jako by to třeba bylo koření. Vše v úzkostlivém pořádku. Hřebíky a šroubky a hmoždinky, srovnané podle abecedy, velikosti, nebo snad popularity. Ale totálně přehledně.

Soused bleskurychle nalezl vše potřebné a s takovou tou přehnanou skromností opravdového fachmana ledabyle ukázal svůj čerstvý výrobek, jakousi skříňku. Teď by asi zčervenala i IKEA. Švédsko-polsko-čínský velkovýrobce by středočeského chemického inženýra vmžiku měl zaměstnat.

Ke každé pohádce patří kouzelné postavy, které pomohou hrdinům zdolat nebezpečenství. V našem příběhu se nevystupoval Dlouhý, Široký ani Bystrozraký, ale vlčanda Fanča a kocour Pepan (zlí jazykové by řekli dva Širocí). Za jejich asistence totiž probíhalo jak následné montování botníku, tak postele. Fanču vzrušoval pohled i poslech příklepové vrtačky, Pepan pomáhal svému veliteli při sestavování postele.

Asi nepřekvapí, že všechny úkoly naši hrdinové nakonec zdárně splnili, jinak by ta pohádka byla asi trochu defektní, ne? Mohli si tak vychutnat zaslouženou odměnu.

Dobře se jim to spalo.

text Řízek s přispěním Marušky, mobilní fotky Ř.

CHOVNÁ STANICE MĚSTEČKO

Ježíšek se Santou si zřejmě nikdy nebudou úplně rozumět, stejně jako Klaus s Havlem pravděpodobně jen tak sami od sebe nezajdou na jedno. Ze stejného ranku jsou mezirasové vztahy mezi zvířaty. Například kamarádství koček a psů existují asi leda na youtube, určitě ne v reálu.

Ve vesničce poeticky nazvané Městečko je malý dům s ještě menší chaloupkou a malebnou zahrádkou s bazénem. V domečku bydlí hodná babička a dva velcí psi. Jeden z velkých psů, chlupatá německá ovčačka Fanča, měla chuděra trable s kolenem. A šla proto pod kudlu. Sebrali jí meniskus a dostala nové vazy z nylonu.

Abychom na ni dohlédli a snížili šanci, že plastiku přetrhá, dočasně jsme se přestěhovali do Městečka. Jenomže jak víte, jsme hrdými chovateli velkého černého kocoura Pepana. Ten po příjezdu sice dostal vlastní komnatu s péřovými duchnami a luxusním výhledem na ptactvo, které platonicky miluje, ale neunikl pozornosti hafanů. Zvláště druhý z nich, černý kříženec vlkodava s vlkem a davem řečený Sam, byl z nového obyvatele úplně vedle.

Obě zvířátka se okamžitě chtěla seznámit. Něžně se očmuchávala beze stop jakékoli záště, Sam roztomile zakopl o Pepana, který se mu nervózně zapletl pod nohy. Vše se zdálo být krásné a čisté. "Pojď, budeme si hrát, neznámý příteli, jen pojď blíž... ještě blíž," jako by Pepan šeptal a Sam takovému vábení nemohl nepodlehnout.

Načež kocour sekl Sama do čumáku, zasyčel a odskočil. Naježil se a nahrnul své kilogramy do výšky, takže vypadal jak stlačená harmonika (nebo jako ta hračková kočička od paní Niklové, co vypadá jako harmonika). Když se probral z paniky a úžasu nad tou zradou, pes naštvaně odfrkl a hnal se za bývalým kamarádem - v obřím tavícím kotli, ze kterého vzešel, byl bezesporu i chrt. Naštěstí jsem jejich rande nefotil, měl jsem tedy volné ruce a stihl před jeho čumákem zabouchnout dveře.

Pepan se už opět v duchnách usilovně snažil předstírat naprostý klid a ležérní přezíravost, měl ale tep asi dvě stě a očima nervózně těkal ke dveřím. Několik centimetrů za nimi se v pozici ozbrojeného bodyguarda rozvalil velký černý drak a v následujících dnech se z tohoto místa nehnul, jen když se chtěl nažrat nebo když se pokoušel prodrat dovnitř.

A takhle my teď žijeme. Vystresovaný kocour se nás snaží usilovným otíráním o nohy přesvědčit, ať ho už proboha vezmeme někam, kde nejsou zlí draci. Velký černý pes v noci nespí a hlídá hned za dveřmi, co kdyby se pootevřela dvířka a měl volnou cestu k zardousení bezbranného sedmikilového drobečka. Druhý pes má přes noc na krku satelit, aby si nemohl rozkousat stehy. Ale nedokáže to pochopit, takže klopýtá a shazuje nábytek. Přes noc si navíc sám zapíná televizi.

Po ránu ale na plot sousedovy zahrady, v níž mezi ovocnými stromy roste i starší BMW, přistálo několik sojek. Modře jim svítila křidélka na bříšcích a to bylo krásné.

Další mezidruhové seznamování jsme už ale nepokoušeli.

text a fotky Řízek