DĚLÁNÍ

Začíná to pokaždé stejně. Zavolá tchán. "Nazdar, Luki," zašvitoří, poptá se, co je nového v manželství a v novinách, načež se svěří, že má "malinkou prosbu." Je potřeba přidělat teploměr. Zasekl se mi na počítači seznam internetu a nic to nedělá. Spadla nám konzole od záclon, leží na zemi a nehýbe se. Já pak třeba jdu a oboustrannou lepenkou nainstaluju teploměr tak, že není zevnitř vidět. Vypadá to, že si stěžuju, ale já jsem za tyhle testy kutilské způsobilosti rád. Ač v nich zpravidla selhávám na celé čáře.

Rodiče mé ženy bydlí o dvě patra níže. Tudíž, když jde tchán naproti do řeznictví pro rohlíky a šunku, můžeme na něj mávat a rozpustile hvízdat, což je pozitivní. Negativní je, že jsem coby potenciální opravář čehokoli dost na ráně - a tomu, že skutečně manuálně zručný jsem, patrně pan docent tchán dál věří, navzdory všem důkazům svědčícím o pravém opaku.

Kupříkladu ten zmiňovaný teploměr nejprve tchán nemohl najít. Nenapadlo ho totiž, že ho přidělám tak důmyslně, že bude celý skryt za okenním rámem. (Pokaždé, když se v bytě kvůli dalším drobným pracím zastavím, kontroluji, jestli tam ještě visí. Zatím jo.)

----

Vyzbrojen příklepovou vrtačkou, ohledal jsem jednou o víkendu místo nehody. Konzole skutečně ležela na koberci bez hnutí. Jako skoro neřešitelné se jevilo samotné rozebrání tohoto zařízení. Vypadalo neproniknutelně. Chtěl jsem to vzdát, ale nakonec jsem objevil malinkaté šroubečky divného tvaru a s využitím fištrónu a cyklistického nářadíčka jsem tyč nakonec rozložil. Dále tu máme tři díry ve zdi. Napadlo mě, že hmoždinky držící konstrukci byly zkrátka příliš drobných rozměrů, proto ta věc spadla. Pogratuloval jsem si k důvtipu a navrhl řešení: použít o fous větší hmoždinky, celé to tam znovu našroubovat a zase jednou být za hrdinu. Jenže větší hmoždinky se do díry nevešly. Bylo potřeba vyvrtat větší díru, ale zase ne moc velkou.

Nevýhodou v těchto situacích je můj drobný vzrůst. Byť mám pořád o několik decimetrů více, než činí průměr ženiny hobití rodinky. Abychom to nezdržovali, z vratkého křesla, které mi sloužilo coby štafle, jsem prostě během vrtání tří děr třikrát spadl, obvykle i s nářadím a okolními předměty. Hrozně nadávám. V bytě je strašné vedro. Vrtačka má moc krátký kabel a asi jsem použil příliš velké vrtáky. Konzole nedrží, ani se mi ji nedaří narafičit tak, aby aspoň jakoby držela. Je potřeba tím pádem najít větší hmoždinky a větší šrouby. Ani pak to nedrží. Vrtám další krátery do zdi. Jeden titěrný divný šroubek padá a navždy se ztrácí někde mezi právnickou či krásnou literaturou a popelem od cigár, ale když se kácí les.... Počtvrté padám. Mám chuť to tu zapálit.

Po čtyřech hodinách konstrukce jakž takž drží, ale mně i konzoli je jasné, že se nevidíme naposledy.

----

Po pár dnech jsem přišel zkontrolovat teploměr a konzoli. Teploměr tam stále ještě je, kupodivu i konzole. Už od pohledu vypadá nedůvěryhodně. Záclonu na ni nikdo raději nepověsil. Dokonce se mi zdálo, že i obývák se trochu zmenšil - židle a stolek, které pod konzolí původně byly, někdo snad raději odsunul od okna dál do místnosti. Někdo tak vytvořil dopadovou plochu. Někdo, kdo se na mě s důvěrou a veselým "Nazdar, Luki" brzy obrátí s dalším odpovědným džobem.

A já budu šťastný, že je mi důvěřováno, a rád se zase pustím do díla. Koneckonců, jsem přece manuálně zručný zeťák.


text a ilustrační foto Řízek