POSTEL

Kupovat postel, to není jako dojít pro housky do lahůdek přes ulici, zapomenout na máslo a nechat se okrást od prodavačky-učnice Ivanky. To prostě není jen tak, postel je klíčová část domácnosti, kolem ní se vše podstané odehrává, a proto se nemá vybírat chaoticky v novoročním výprodeji v přeplněném nákupním centru.

Sobotu jsem si, pravda, představoval jinak. To, že z plejády aktraktivních víkendových variant běžky, tábornický výlet a studium nakonec zvítězilo lenošení, mi ale zas tak nevadilo. V nastalé dobré náladě jsem dokonce bez výhrad přitakal na to, že odpoledne pojedeme s Maruščinou maminkou kupovat botník. A že bychom se mohli konečně podívat po té nové posteli, kterou si už asi rok chceme koupit.

To, co následovalo, byla taková popletená pohádka podle klasického mustru: aby chudý idiot (my) získal spanilou princeznu (postel), musí s pomocí řetěžce magických bytostí (Maruščina maminka, prodavači v IKEA, naše fábie a šikovný soused) splnit bizarní úkoly (najít parkovací místo, vybrat botník, vybrat postel, narvat krabice do auta, složit a přidělat botník, poskládat postel) a popravit zlého draka (vyházet ty všudypřítomné kartonové krabice!).

Že lenošení tím pádem vzalo za své, není třeba dodávat, ale bylo to dobrodružství a především zážitek.

Postel se nehla, musely uhnout knížky.

Před skandinávským obchodním domem jsme seznali, že botníky a postele u většiny lidí také zvítězily nad lenošením a turistickým výletem. To, co chceme, jsme i v davu našli, jen s malou výhradou: potřebujeme hnědou postel, ne černohnědou, a tu mají jen na Černém Mostě. Černou by podle téhle pohádkové logiky měli na Hnědém Mostě, ten ale neexistuje, i když v pohádkách třeba jo.

Cestou tam se dá obstojně zabloudit a překvapí mrňavé parkoviště. Kroužením okolo jsem si vzpomněl na beznadějně plný parkhaus ve Vídni, kam jsme jeli na U2, a kroužili jsme zrovna tak, ale místo Bona byla tentorkát trpělivost odměněna postelí. Pravda, je příliš světlá. Ale Tmavěčerný Most taky neexistuje, takže bereme tuto a jedeme pryč. A v pěti objemných krabicích si princeznu konečně odvážíme domů. Ale nejdřív musíme vlastně postavit na chatě ten botník. Ten se oproti všem předpokladům musí přidělat do zdi. Jenže kde vzít vrtačku?

Pan Slávek byl naší delegací poněkud zaskočen. Pravda, v půl desáté večer obvykle příklepovou vrtačku nepůjčuje. Přesto nakonec paní matku uvítal růžovým vínem a mě uvedl do zahradního království puntičkářského kutila. Spadla mi čelist - ten člověk měl v mrňavé kůlničce snad veškeré myslitelné náčiní, poschovávané do malinkatých přihrádek, jako by to třeba bylo koření. Vše v úzkostlivém pořádku. Hřebíky a šroubky a hmoždinky, srovnané podle abecedy, velikosti, nebo snad popularity. Ale totálně přehledně.

Soused bleskurychle nalezl vše potřebné a s takovou tou přehnanou skromností opravdového fachmana ledabyle ukázal svůj čerstvý výrobek, jakousi skříňku. Teď by asi zčervenala i IKEA. Švédsko-polsko-čínský velkovýrobce by středočeského chemického inženýra vmžiku měl zaměstnat.

Ke každé pohádce patří kouzelné postavy, které pomohou hrdinům zdolat nebezpečenství. V našem příběhu se nevystupoval Dlouhý, Široký ani Bystrozraký, ale vlčanda Fanča a kocour Pepan (zlí jazykové by řekli dva Širocí). Za jejich asistence totiž probíhalo jak následné montování botníku, tak postele. Fanču vzrušoval pohled i poslech příklepové vrtačky, Pepan pomáhal svému veliteli při sestavování postele.

Asi nepřekvapí, že všechny úkoly naši hrdinové nakonec zdárně splnili, jinak by ta pohádka byla asi trochu defektní, ne? Mohli si tak vychutnat zaslouženou odměnu.

Dobře se jim to spalo.

text Řízek s přispěním Marušky, mobilní fotky Ř.