MODRÁ ÚSPORÁM

Není to důležité téma. V kontextu třeba uprchlické krize mohou působit naše starosti s pěticí přebytečných koťat až nejapně. Zvláště když z původních pěti zůstal jen jeden nechtěný tvor. Aleši Brichtovi to asi nevysvětlíme, ale lidská bytost (včetně mé tchyně) se vyznačuje tím, že se postará o slabší tvory. Anebo deleguje někoho, kdo se postarat má. Takže jsme jednoho podzimního dne postavili boudu pro kočky.

Nemá cenu připomínat, že právě Maruščina máma začala onehdy přikrmovat toulavou kočku, jež posléze začala tloustnout a nakonec i rodit. Takže tyhle dvě kočičí populační krizi způsobily. Přes léto se nicméně naštěstí počet nechtěných zvířat na zahradě podařilo pomocí sousedky Heleny, kamarádky Pavly a teorie přírodního výběru pana Darwina zredukovat na jediný kus. Paradoxně nejhezčího mourovatého kocourka nikdo nechtěl, i když na Facebooku sesbíral dost lajků (zbabělci lajkují, hrdinové adoptují). A tak, aniž by to chudák kocour Pluto tušil, čeká ho krutá zima - Pluto totiž vlastně ani netuší, že se jmenuje Pluto.

Rodinné obědy naprosto ovládlo téma nebohého zvířete a katastrofické vize drsné zimy na Benešovsku. (Pan Lada bydlel nedaleko a ty malebné závěje si nevymýšlel, taková je tu realita!) Maruščina máma nakonec zavelela, že se kocourovi zakoupí nebo postaví bouda. Chtěl jsem namítnout, že by se tahle krize měla řešit v místech, kde započala, a taky se zeptat, jak kočku donutíme v boudě bydlet, ale nedostal jsem slovo.

Průzkumem trhu jsme následně se ženou zjistili, že prodávané boudy jsou buď drahé, nebo na nic, případně obojí. Levnou polystyrenovou variantu ochránci zvířat zrovna neměli na skladě, a tak jsme museli zapojit ty zlaté české ručičky a hlavně tu americkou stříbrnou lepicí pásku, s níž se dá mnohé zachránit.

Z hobbymarketu jsme kromě ní přivezli i několik polystyrenových desek, jakousi modrou plachtu a ukořistěnou kartonovou krabici. Švagrová zase zakoupila takovou oplstěnou dřevěnou krychli původně určenou pro domácí kočičí mazánky. Rozměrově skvěle pasovala do toho kartonu. Utěsním ji polystyrenem. Krabici potáhnu možná nepromokavou fólií. Co bude vypadat blbě, schovám pod lepicí pásku. V hlavě se mi zkrátka začal rýsovat plán úžasné kočičí garsonky, na niž bych vzhledem k množství použitého zateplení mohl s klidem zažádat o dotace z programu Zelená úsporám. Pravda, něco podobného jsme viděli na YouTubu, ale tam to vypadalo fakt šíleně. Což to moje rozhodně nebude.

Vybalil jsem své nářadíčko a za ucho jsem umístil lihovou fixu, jak jsem viděl ve filmech o řemeslnících. Někteří členové domácnosti jako obvykle přispívali cennými radami, synovec Mikuláš rovnou nabídl pomocnou ruku, avšak tříleté děti by si asi neměly hrát s řezačem. Naštěstí jej (tak jako mě) nejvíc zaujala ta lepenka, a tak se zatím celý šťastný zalepoval.

Modrý domeček utěšeně rostl. Oproti těm matlákům z instruktážního videa jsem Plutovi vytvořil třeba parádní předsíň (mohl by si tam třeba pověsit kolo, kdyby nějaké měl), dokonce má izolovaný dům i svažující se střechu (okapy mi už Maruška zakázala). Umístili jsme ho pod modřín, kde to má kocour patrně rád.

Zasadit strom, zplodit syna, postavit dům pro kočky. To třetí si tedy odškrtávám. Tchyně tvrdí, že Pluto v doupěti přespává. Důkazy chybějí a sám o tom pochybuji. Přimět kočku, aby dělala cokoli, co ona zrovna nechce, je totiž nemožné. Takový je princip fungování kočky. Ale aspoň jsme to zkusili a třeba Pluto pochopí, že tahle podivná bouda je lepší než úpěnlivě mňoukat na mrazu. Když ne, přijde si pro něj pan Darwin...

text Řízek, fotky Maruška a Ř.