BĚHÁME DOPŘEDU DOZADU

- Čau, kde jste? Tady nikdo není.

- No nevím jak ty, ale já jsem v práci, ve Spálené ulici.
- Hrajeme v Hostivaři, ne? Jsou tu samí cizí lidé.
- Máš pravdu, hrajeme. Ale až zítra. Tak tam někde počkej a uvidíme se.

Luboš sice v našem čtvrtém podzimním kole nikterak výkonnostně nevybočoval z průměru, jedna věc se mu však nedá upřít: dokázal, co se ještě nikomu nepovedlo, a sice přijít zároveň příliš brzo i příliš pozdě. Napoprvé byl na správném hřišti, jen ve špatný den, napodruhé dorazil zhruba s dvacetiminutovým zpožděním zrovna v době, kdy se soupeř z týmu FELace ujal vedení.

Náš tým FC Forejt letos pokračuje v sisyfovském a donkichotském boji s postupovým klíčem nejnižší ligy na světě. Po úvodní výhře 5:3 nad RAF Jinonice (milí staříci s jedním úplným debilem, který by měl být mezi zápasy uchováván v klecovém lůžku) a následné kontumační výhře 6:0 se zdálo, že by to letos mohlo i jít. Jenže následovala porážka 1:3 se Sebrankou B, kdy už jsme se těšili na nezasloužený bod, ale na poslední dvě minuty naše obrana v čele s brankářem nebude vzpomínat v dobrém.

Následující čtvrté kolo proti FELaci bylo neobvyklé jednak Lubošovým logistickým lapsem, jednak tím, že jsem byl před zápasem kupovat míč:

- Tento vám mohu doporučit, je to ale čtyřka.
- Myslíte jako velikost? To my bychom radši pětku.
- Ne, myslím jako čtyři tisíce. To je cena.
- (hysterický chechot)
- Já vám dojdu najít nějaký levnější.

Třímal jsem v rukavicích nový, řádově lacinější balon a znovu se mi ta příhoda honila hlavou. Mít na naší úrovni takový míč by bylo zhruba stejně rozumné, jako pořídit si spojler a bi-xenonové světlomety na vysokozdvižný vozík.

Místo toho jsme si pořídili posily. Aniž bych o tom věděl, údajně jsem jako prezident mužstva podepsal dva registrační formuláře pro mladého Filipa a většího Kikeho. Zatímco Filip je při vší úctě - a rád bych mu teď křivdil - zase jeden z těch mladých šikovných kluků, kteří s námi odehrají pár zápasů a pak zjistí, že se tady zázraky čekat nedají a že fotbal opravdu nenastane, a v tichosti zmizí, Kike je opravdový Španěl. Nejenže viděl poprvé náš tragikomický ansámbl, ale zároveň i malou kopanou.

"Je to legrační. Běháte dopředu dozadu. Nepřemýšlíte u toho. Nepřihrajete si. Proč?" ptal se o přestávce a z jeho úplně propoceného trika se kouřilo. Měl pochopitelně pravdu. Ale za tři minuty poločasové pauzy to lze nacvičit jen stěží.

Druhý poločas byl v tomto ohledu ještě horší. Zcela jsme rezignovali na pokusy o kombinaci. Z toho plyne, že jsme neměli žádné šance. Jen jednou pěkně Vašek zahrozí z přímáku.

"Kopej to na bránu a dej góla," slyšel jsem od spoluhráčů, než se mi to deset minut před koncem povedlo. Reakce na branku přes celé hřiště je pokaždé stejná: pár hráčů včetně méně informovaných spoluhráčů protestuje, že gól od brankáře neplatí. Já už vím, že jo, takže se radostně houpu na břevně.

"Kopej to na bránu a dej dalšího góla," slyším a konám. To už za stavu 1:2 v náš neprospěch. Tentokrát se míč otře o tyč, vzápětí dostáváme třetí gól a jedeme domů zase bez bodů.

Bereme španělského nováčka na pozápasový rozbor do hospody. "Kike, we go to the golf, there is beer," vysvětlujeme mu, že je restaurace u hřiště na minigolf a že to patří k bontonu, minimálně tvrdého jádra, resp. jadýrka klubu, resp. klubíku.

Jsou dva dny do svatého Václava, kapitán má téměř svátek. Servírka na oslavu nosí úplné rumy. Přihráváme si je po stole, s rozmyslem a zkušeně. A česko-anglicky a anglicko-česky se shodujeme, že příště určitě vyhrajeme.

text a foto Řízek