Zobrazují se příspěvky se štítkemboby. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemboby. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 8. ledna 2015

ČESKO VE TŘI, OSADNÍCI V PĚT

Dívali se na nás s obavami a nevraživostí, již čepice, šály a zimní bundy nemohly ukrýt. Na maminky a tatínky, domorodce z Nespek, jakožto i na jejich ratolesti, partička tří mladíků a dvou dívek se dvěma boby a jednou termoskou s grogem působila jako nečekaný rušivý element silvestrovského sáňkování na místním svahu. My jsme je nechtěli anektovat ani jejich děcka ohrozit nebezpečnou jízdou, ale vysvětlete jim to!

Nakonec se všechno obešlo prakticky bez incidentů, byť hybnost některých našich posádek byla značná a kopec vážně strmý. Akorát nějaký chlapeček s bobem najel do mé manželky, ale vyprovokovat jsme se nedali. Jen jsem žertem chtěl havarovaného chlapečka podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol, čemuž se jeho maminka silvestrovsky přívětivě smála. Byli jsme na poslední procházce daného roku, courali jsme se zasněženou středočeskou krajinou a stejně jako o rok předtím jsme se blbě najedli v místní nespecké restauraci. Legendární plovací hranolky vystřídal matlací bramborový salát. Ale příští rok to určitě zase zkusíme znovu.

Už s mokrými botami a rozsednutými boby jsme zalezli do senzačně vyhřáté chaty. Zatím se kocour Pepan nečekaně aktivně seznamoval hned s dvojicí cizích koček a nevypadal, že by mu tenhle rušivý element vadil. Ale možná trochu vyčítavě sledoval svého bezmála třicetiletého pána, který ho kdysi nechal upravit tak, že si s cizími kočkami může tak maximálně povídat.

Vybalili jsme kvanta jídla a kosořský barman nás zásoboval rozličnými drinky. Ťukali jsme si s docentem, který nám tak nádherně zatopil a jehož chatu jsme obsadili. Sedli jsme si tak, že každý mohl koukat do kamen, což je ta nejchytřejší televize, jakou znám. Vybalili jsme společenské hry a zase jsme se do toho vložili tak intenzivně, že nás příchod nového roku zastihl v nedbalkách.

Pak jsem viděl něco hrozného - kousek televizního silvestrovského "mejdanu". Byl sice nový rok, ale na obrazovce jako by se zastavil čas. Kompars ve studiu předstírá, že sedí v hospodě a dobře se baví. Vlastně předstírá i to, že jsou v novém roce, protože jsou předtočení. Dechovka předstírá, že hraje, a když má pauzu, Izer vypráví sprosté vtipy. Třeba tenhle: Chlapovi se na silvestrovské zábavě líbí slečna. Čeká na ní před záchodem. Neví, jak ji oslovit. Jak se jmenujete, slečno? Ne, to je blbý. Kde pracujete? To je snad ještě horší. Nakonec dívka vyleze ze záchoda a chlap řekne: Sralas'? Všichni se smějí.

Vrátil jsem se na radši na chatu a všichni jsme si přáli a volali jsme kamarádům a známým na jiné, bujařejší silvestry a v malé obci toho času decentně pod sněhem lítaly petardy a ohňostroje. Chudáci psi a další bojácná zvířata se na to dívali s obavami a nevraživostí, kterou se zakrýt nedá a která tu bude zase napřesrok, stejně jako televizní Izer, jako moje nakládané hermelíny, které nikdo nejí, jako Lubošova hovorná nálada, jako holky, které jdou brzo spát, jako zlomyslná vědomostní hra Česko ve tři ráno a Osadníci v pět a jako tohle trochu povinné juchání, které je ale nakonec docela fajn.

text a fotky Řízek

čtvrtek 21. ledna 2010

SLAVIČÁK REVIVAL!


Kalamita z té lepší stránky
text Slipouš, fotky Řízek

Když už napadne v Praze – konkrétně v Radotíně – sníh, většinou si ho nikdo pořádně neužije, protože se na loukách záhy změní v bahno a na silnicích v hnusnou slanou břečku. To ovšem není případ letošní zimy! Sněhová kalamita dokonce zastavovala autobusy a k mému údivu i vlaky a napáchala mnohamilionové škody. Abych pravdu řekl, mě se příliš nedotkla, tedy v tom negativním smyslu slova, ba naopak, konečně nastala příležitost sfouknout ze saní a bobů tlustou vrstvu prachu a vyrazit do Slavičáku!


Už nevím, kdo byl prvotním iniciátorem této akce, ale na tom přeci nezáleží. Důležité je, že byla hojná účast (Řízek, Slipouš, Venál, Milan, Pája, Žvejk, Marťas, Máří, Jolča a Káťa). V tomto složení jsme se vydali – někteří poprvé – zdolávat svahy Slavičího údolí a přilehlé cesty. Na svých strojích jsme se neohroženě vrhali z kopce a při tom vzpomínali na chvíle, kdy pro nás tyto zimní radovánky nebyly nic neobvyklého.


V průběhu dopoledne vznikala dokonce i akční videa a neméně akční fotografie pořízené především mobilními telefony Vaška a Řízka. Nejdříve jsme otestovali Slavičí louku s velikým umělým skokem, kterému někteří z nás prostě nemohli odolat. Později nás napadlo, že bychom se mohli také svézt na nedaleké lesní cestě vedoucí od závory směrem k Edenu. Jak jsme se přesvědčili později, nápad to byl geniální.


Nová trať začínala docela širokou cestou, která nabývala na sklonu, až se nakonec změnila v prudkou úzkou pěšinu lemovanou stromy a kládami. Měla však jednu drobnou nevýhodu, prostě se muselo zase vylézt stejnou cestou nahoru. Nás to ale neodradilo a každý se svezl několikrát. Je to bezva pocit, když slyšíte pod saněmi šustit sníh, v uších vítr a do očí vám lítá led, když se marně snažíte vybrat zatáčku…Tak dobře jsem si už opravdu dlouho nezasáňkoval, takže není co řešit, popadni saně a hurá na svah!

neděle 10. ledna 2010

ZAKÁZANÝ SNÍH


O nebobování a nesáňkování
text a foto Řízek

Danielu Landovi se možná splnil jeden ze snů – celá země je konečně bílá. „Není proti zdravému rozumu, že určitá část populace vidí smysl svého života jen v celodenním sáňkování a bobování?“ vyslovil možná (ne)jeden zapřisáhlý odpůrce zimních radovánek řečnickou otázku při pohledu na sněhem pokryté všechno sjížděné dětmi.

Zvýšenou oblibu zimního klouzání jsem zaznamenal i já, protože děti se ze hřiště sousedícího s „mým“ oknem přesunuly o kousek dál na kraj sídliště, kde je zřejmě z bobovacích důvodů navršen jakýsi kopec. A panečku, měly docela výdrž. Nezastavila je ani tma, návrší bylo totiž ozářeno umělým uličním osvětlení.

V pátek večer, když jsem závistivě pozoroval dětské radovánky, jsem potlačil silné nutkání vyrazit za nimi - vypůjčit si od nějakého bezbranného děcka jedny boby, vyválet se v mokrém prašanu po zběsilé několikavteřinové adrenalinové jízdě, namočit si i trenýrky, protože by mi zapadal sníh za kalhoty poté, co bych plastové sáně na skokánku rozštípal a dotyčné děcko tím dočista rozplakal.

Že jsem udělal velkou chybu, mi došlo dnes dopoledne. Ani dnes jsem nevyrazil sáňkovat, už vůbec ne bobovat – i lyže, běžky, snowboard a drak Chiméra zůstaly zavřené doma. Závějemi a břečkou jsem se totiž probrodil do práce, a tak tu teď píšu tohle blues sněhového abstinenta. A přemýšlím, jestli by mi aspoň nedovolili se na igelitu sklouznout po dvoře.