HRDINOVÉ DOŠLI

Údělem a zároveň bolestí každé série je to, že jednou skončí. Tu naši to potkalo včera, když jsme po 29 zápasech hanspaulské ligy (tedy po dvou a půl sezonách, čili šestnácti měsících) nedokázali dát ani jeden ušmudlaný gól. Ta nepozorovaně vlekoucí se šňůra byla jakýmsi plamínkem naděje. Že i při leckdy trapných výkonech a drtivých prohrách se najde jeden náš hrdina, který protlačí míč až do správné sítě. Tenhle plamínek zhasl. Místo něj teď budujeme sérii proher, už máme druhou v řadě.

Václavův vstup do zápasu proti FC Rarach nebyl příliš oslnivý. Vinou toho, že cestou na Hanspaulku zabloudil a zasekl se na Nuselském mostě, přes který vůbec nemusel jet, se do hry zapojil až po poločase. A rovnou se s Matyášem I. nedohodli a zdvojili útočícího hráče, zatímco jeho kolegu opustili. Ten se štěstím skóroval na 1:0, což se vzhledem k výše naznačenému rovnalo vítězné brance. Situaci jsme si pak názorně předvedli na hospodském stole pomocí půllitru, podtácku a lahve a skleničky se spritem.

Prvnímu poločasu z našeho pohledu chyběl nejen Václav, ale i šance. Do jediné se dostal Matyáš II., jenže byl vychytán. Zato na druhé straně jsme měli několikrát obří kliku, zvonilo břevno, tyčky a jednou jsem dokonce náhodně vyrazil balon směřující kamsi do šibenice. Hrál se typicky hnusný, upatlaný osmiligový protofotbal, kdy tělnatější Raraši přetlačovali naše beky, pak se teatrálně káceli, když se do něj opřeli Kajetán či Matyáš I. Jindy klidného Péťu rozzuřila herecká etuda soupeřova brankáře, který zařval a poroučel se k zemi poté, co jej "zfauloval" jeho vlastní spoluhráč. A po odpískání se najednou  probral a rychle rozehrál do brejku. Péťa z té nefér hry byl natolik rozhozen, že dokonce šel demonstrativně střídat (!). A my jsme nevymysleli nic, jen jsme překopávali hřiště a čekali, až přijde Vašek a dostaneme góla.

Oboje se tedy událo hned na začátku druhého poločasu a herní obraz se paradoxně trochu zlepšil. Kuba se přesunul do útoku a opticky se to trochu rozhýbalo. Párkrát jsme zahrozili po autech a podobných závarech, ale přímou střelu na branku jsme neměli ani jednu. Trapnou chvilku jsem si pak pět minut před koncem vybral i já, když jsem jen sledoval střelu z bizarního úhlu, jak se přes tyčku prodrala do sítě. (Měl jsem za to, že míří vedle). A pak už se nestalo nic. Pokud si někdo před zrcadlem nacvičoval nějakou originální oslavu po vstřelení branky, přišlo to vniveč.

O necelý týden dříve se nám nevyvedl ani zápas proti FC Krocani. Na Aritmě, kdy jsme dosud nikdy nebodovali, jsme sice skvěle začali, když Matyáš II. skóroval už v první minutě a i přes vyrovnání pak Kája pěknou hlavičkou dával na 2:1, jenže vedení jsme neudrželi. Co hůře, čtvrt hodiny před koncem typicky remízového zápasu nejprve Péťovi prošel míč mezi nohama, pak ho ještě Luboš škrtl a přes mou nataženou nohu došel až do sítě, zápas tak skončil 2:3. Třebaže v posledních vteřinách jsme předvedli něco jako drtivý tlak a vyprodukovali víc střel na branku než za předchozích šedesát minut.

Ale abych končil veseleji, vzpomeňme i na první letošní duel, z nějž pochází většina snímků. To jsme v zápase proti týmu FC Kozlové zaznamenali příjemné vítězství 5:0. Hattrickem se blýskl Kuba (jak je u nás při takových příležitostech zvykem, volali jsme na něj "Napiš to tátovi!"), skórovali také Matyáš II. a Luboš. A tak nějak jsme si říkali, že podobně budeme hrát i dál. Že zůstalo zase jen u slov, je nasnadě.

text Řízek, foto Ř. a Alex