IMOBILISACE EX

Dá-li skoro pětatřicetiletý Keňan s atletickou postavou maraton pod dvě hodiny, proč by stejně starý Čech s novinářskou postavou nemohl dát maraton pod tři hodiny?

Poprvé v životě jsem si dal nějaký sportovní cíl (myšleno realistický; doufat v postup našeho týmu v hanspaulce je jako přát si celosvětový mír). A začal proto i systematicky trénovat. Pomalé, ubíjející dlouhé běhy jsem střídal s dynamickými zadýchanými, našel jsem zalíbení v tartanovém oválu a poskakování v rytmu běžecké abecedy. Pod Kavčími horami jsem si našel mírný asfaltový kopec a k údivu pejskařů i jejich svěřenců jsem jej na hranici anaerobního prahu a především vůle desetkrát za sebou vybíhal. Někdy jsem i dělal kliky, když se nikdo nedíval.

A bylo to znát. Vídeň 2018, ještě bez tréninku: čtrnáct minut nad třemi hodinami (v hrozném vedru). Vídeň 2019: osm minut nad třemi hodinami. O měsíc později v Praze: 3:04:18.

Podzim měl být můj a předevčírem v Drážďanech jsem se měl na trati tamního maratonu zdržet (včetně radostného gesta v cílové rovince) jen zhruba 175 až 179 minut. Jenomže zůstalo jen u snění, respektive u hanspaulky.

"S.: Před týdnem: 2. 10. si při kopané podvrtl pravé hlezno. Dg.: Fractura mall. ext. ped. l. dx. sine disl. Dop.: Klid, elevace, imobilisace ex za 6 týdnů."

Poslední část šifry by se dala číst jako znehybnění bývalky, ale je to ta horší varianta – sádra na šest týdnů. Jenže to nejde, když máte za měsíc běžet maraton.

Ležím s nohou nahoře, o berlích zdolávám Bezděz, a především hledám lékaře s odlišným názorem. O dva týdny později, stejný rentgen, jiný doktor: "Nález může sugerovat zlomeninu, ale dle mého soudu nejde o traumatické změny na skeletu. Sestro? Sundejte tomu mladému muži sádru."

Je to jako ten vtip o dvou právnících a třech názorech.

Nemám berle a všem ukážu, že to ještě půjde. O tři dny později už běžím (žena gestem ukazuje, že mi drží palce, protože ví, že bez běhání budu čím dál protivnější), ale potom se zase šourám. Bylo to předčasné. Tréninkový plán je zesláblé noze šumák.

Avšak nakonec i tak jedeme do Drážďan – fandit Vaškovi. I on má jeden směr a jeden cíl: půlmaraton pod hodinu a půl. A je blízko. Na šestnáctém kilometru kolem nás profrčí osamělí rachitičtí Afričané, jimž sotva stačí cyklisté, kteří jim rozrážejí cestu.

Jen o několik desítek minut později v pásmu blahobytněji vypadajících závodníků s charakteristicky zakloněnou hlavou a bolestnou grimasou probíhá můj nejlepší kamarád. S Maruškou jsme pro něj vytvořili personalizovaný transparent, ale naše kreativita i náplň dvou lihových fixů byly asi vynaloženy zbytečně. "Nemám naběhané objemy," opakuje s nepřítomným výrazem a vzdaluje se k další křižovatce.

Spěchej, tramvaji desítko, můj přítel potřebuje podpořit před cílem! Dobíhám k hrazení, zrovna když finišuje skupina šťastlivců s časem pod kýženou hodinu a půl. Poslední tři kilometry musely děsně bolet, Václav výrazně zpomalil, ale i tak si zlepšuje osobák na 1:31:54. Je nejprve hrozně zklamaný, pak se mu však v hlavě nepochybně začne rodit plán:

Dá-li třiatřicetiletý Václav se svou postavou půlmaraton za 1:32, proč by o půl roku starší Václav se svou postavou nemohl dát půlmaraton za 1:30?

Jaro je naše!

text a foto Řízek

WAS IST DAS TRDELNIK?

Luboš nevynechá jediné utkání hanspaulky. Přijde prostě vždycky; má lepší účast než rozhodčí. Kromě toho údajně nikdy nebyl za hranicemi. Dlouho jsem si myslel, že těmito dvěma zvrhlými charakteristikami jeho výjimečnost končí. Po jedné pozápasové diskusi ovšem vyšlo najevo, že tento v podstatě nenápadný člověk neuvěřitelně dobře maluje. Především mandarinky a lodě. Když jsme dumali, co mu dát k třicetinám, přišli jsme celkem logicky na cestu do zahraničí - za obrazy.

A tak jednou v sobotu procházíme drážďanský Zwinger a obdivujeme staré mistry. Luboš plátnům obvykle věnuje stručné recenze. U většiny z nich se krátce zastaví a řekne: "Ne" a Tizian či El Greco, kteří nás skrze ty malby pozorují, posmutní. U několika vyvolených řekne: "Jo" a Rembrandt se zaraduje. Pro nás laiky, kteří nemalujeme a občas nějaké zápasy v hanspaulce vynecháme, je tam příliš mnoho prdelatých andílků a biblických výjevů. Naštěstí na jednom z obrazů najdu živelně pářící se psy, což nás postupně všechny pobaví.

V jiné části areálu je výstava matematicko-fyzikálních udělátek. Nadchnu se hned na začátku díky senzačnímu hracímu strojku vyrobenému z medvěda a pořád doufám, že jich tam třeba bude ještě víc, ideálně celé stádo. Jenže ne, v Drážďanech se zjevně specializovali na jiné harampádí. Všude různé čočky, astroláby a vakuové pumpy. Dobrý je teploměr, který neměří na Celsiově škále, nýbrž na Delislově. Podle ní bylo ten den venku zhruba 150 stupňů. Celkem vzato je ozubených koleček ještě víc než andílků. Dojdeme až do místnosti plné nejrůznějších hodinek. "To je ale hodin," konstatuji s pohledem na levé zápěstí a jediný, kdo se nejsuššímu možnému vtipu směje, je Péťa a jsem mu za to vděčný.

Výlet má pevně v ruce Václav. Zavádí zásadu, že pod jezdeckou sochou se musí pít rum, je to prý tradice. Je odporná zima. Všude je slyšet mateřštinu a na trzích se tlačí davy lidí kolem rádoby dřevěného stánku, kde je napsáno "Was ist das Trdelnik?". Ti z nás, kteří neřídí dodávku, pijí něco teplého, co hoří. Teplota nápoje se blíží 0 stupňům Delisla. Paní německy naznačuje, že před konzumací je potřeba plamen sfouknout jak svíčku. Tenhle nápoj dodává lidem blažené úsměvy.

Dopravní muzeum připomíná, co všechno pohyblivému světu dalo východní Německo. A nebylo toho málo. Bohužel rudý sportovní wartburg se do výroby nedostal. Blažený úsměv Marušce vydrží kupodivu i při prolézání lokomotiv i pozorování modelové železnice, postupně však v ní i dalších ženách roste očekávání a napětí. Musíme totiž ještě do nákupního centra shánět levné hadry.

Je stejné jako kdekoli jinde, jen je v něm víc Čechů než u nás. V Primarku se rozdělujeme na koupěchtivé ženy a na otrávené muže (a koupěnechtivou ženu), kterým došlo pití. Zatímco si, aby se neřeklo, zkouším džíny, kolegové objeví v batohu poslední lahev vína a před zraky bezpečnostních kamer a našich krajanů ji vyprázdní během mého nekonečného váhání mezi velikostí 30 a 32.

Poslední punč - Vašek měl dostat ten dětský, který pije řidič, lituje dodatečně Hanka - a hurá k autu. Blikající kontrolku obelstíme cmrdnutím vody do chladiče a už jsme opravdu úplně na suchu. Zbývají jen rohlíky, jichž napekla Lubošova přítelkyně dostatek pro podstatně větší zájezd. Kolem sesouvající se dálnice je neprostupná mlha, ale to nevadí, hraje nám nekompromisní DJ Maruška a na zadních sedadlech rámusící dodávky se spí. Luboš si na své cestovatelské mapě může temperami vybarvit Německo a pak se pustit do další mandarinky.

text a fotky Řízek

NÁLET NA DRÁŽĎANY

Osmá barva duhy
text a fotky Řízek

Nechápu, kde se tam ta stařenka vzala. S bílou růží, symbolem oficiálního připomenutí výročí náletů na Drážďany, zapíchnutou do klopy kabátu. Potkal jsem ji nedaleko nádraží Neustadt mezi pustými autobusovými zastávkami a kordonem (velmi slušných) policistů, asi sto padesát metrů od černého davu mávajícího ponurými vlajkami – tedy asi půl kilometru od nejbližšího černého anarchisty.

Nikdo jiní než novináři, fotografové, nacisti, policisté a stařenka se do té zóny nedostal. Na pódiu pod vlajkami zrovna jeden z řečníků zřejmě imitoval Hitlera, ale měl trošku dětský hlas. Ale asi to nemělo být vtipné.


„Nemyslím si o nich nic dobrého,“ ukázala na stádo obehnané železným plotem, spustila a pokračovala německy; chvíli jsem ten vodopád stíhal, pak už jsem kapky slov přestával chytat a omezil se jen na přitakávání a občasné Ja, ja. A pomyslel jsem si, jak je tohle vlastně zvrácené a že ty lidi moc nechápu.

Považte. Navlečete na sebe černé hadry a vyčistíte si boty (v nich je vaše síla), nastoupíte někam mezi podobné vlastence do vlaku, nebo sednete do auta. Na hranicích se vás policisté zeptají, kam jedete a zda náhodou nemíříte do Drážďan na demonstraci. Opáčíte, že nikoli, že jedete s bráškou popřát babičce k svátku.

Pak vylezete v poledne v Drážďanech na Neustadt Bahnhof do chladného dne, na prostranství u nádraží obehnaném železnými zábranami a obrněnými policisty vytáhnete nějakou vlajku a začnete poslouchat imitátory Hitlera. Semtam si zahulákáte nějaké to heslo, z pětihodinového ustavičného mávání vlajkou vás bude bolet ruka. Po novinářích a policajtech za plotem je třeba čas od času hodit sněhovou kouli nebo flašku, hodí se občas symbolicky zalomcovat s plotem. Když vyprší čas, zase se poslušně naskládáte do vlaku nebo auta. A hurá domů. To byl ale pěkný výlet!

My ale nejsme náckové, a tak jsme se s kolegou fotografem parádně prošli. Vše bylo totiž hermeticky oddělené a utěsněné, aby k ultrapravičákům nepronikla ani ultralevicová myš. Brouzdali jsme ulicemi, reportovali a viděli náznak události.

To když několik desítek áčkařů usedlo na křižovatce na tramvajové koleje a odmítali se hnout, přestože to po nich policisté chtěli. Jednou, dvakrát, třikrát se hrozilo vodními děly. Vzhledem k zimě, která skrz tenké boty a tenké ponožky prostupovala přímo vzhůru už ne tak tenkým tělem, bylo snad razantní těžkooděné vyklízení křižovatky určitě mnohem humánnější.

Letělo pár skleněných lahví směrem k policejním autům, hořely nějaké koše a na důkaz velké drsnosti někdo převrátil auto. Žádná válka v ulicích. Nedaleko odtamtud deset tisíc obyvatel města utvořilo živý řetěz, prý tam byl i Kocáb a Džamila.


No, všechno asi lepší než být v černém stádu. Babička s růží se zase někam vypařila, ale to nevadí, stejně jí nebylo rozumět. Zima se vkradla úplně všude, redakční fabie ji ale dokázala rychle rozbít. A hurá domů. To byl ale pěkný výlet!

VOZÍKY

O frustraci z nakupování a tak
text a foto Řízek

Nerad bych se mýlil, ale kovové nákupní vozíky, podobně jako pravidlo, že si člověk pokaždé stoupne k té nejpomalejší pokladně, pravděpodobně budou nakupování provázet navěky. Dokonce i na tom blbém internetu, kde ty nerudné pokladní a stupidní muziku dokázali odbourat, straší pořád ikona nezničitelného vozíku! Drátěné vozidlo umí převážet dva lahváče i nákup za polovinu mého platu, jakožto i mého kamaráda, je tedy naprosto univerzálním a spolehlivým strojem, jemuž vždy důvěřivě svěříme vše, nač máme chuť.

Stává se to zřídka, ale i tenhle stroj se dostane do úzkých. Láká totiž i všelijaké nenechavce. Ano, dokonce i nás. Když nás onehdy hostily Louny, Václav a Piškot rozjely celý řetězec vozíků po svažitém parkovišti a vytvořili kovovou stonožku, která se s nenásilnou elegancí za tříhlasého záchvatu smíchu sesouvala směrem k lounské hlavní silnici, zatímco jsme někam utíkali.

Jindy jsme zase dočasně zchromlého Václava naložili do tohoto kočáru a jeho pomocí jsme jej dovezli až před smíchovské futurum, kde jsem jej vyklopil z metrové výšky na dlažbu – ovšemže omylem –; jen díky vozíku si mohl Václav rovnocenně užít večer, tedy se opít a něco ztratit, nepamatuju si přesně, co že to bylo tentokrát.

Minulý týden jsem se vracel z takzvaného tréninku uklouzaným Radotínem, nikde ani noha, jen uprostřed prázdného parkoviště – dost daleko od bran Alberta! – se třásl zimou vozík. Pětikoruna se v něm leskla jako symbolický šém – ale nefunkční, nikde žádný nákup, žádný zákazník, prostě jen sníh, zima a trapné žluté světlo pouličních lamp.

Banalní zážitky možná nejsou tím, co by člověk čekal od života, na těchto stránkách však určitě nepřekvapí. Kdybych byl uvědomělý občan, pravděpodobně bych vozítko odtlačil někam do tlupy jemu velmi podobných druhů, kde se k sobě pod střechou tisknou a zahřívají se navzájem.

Jenže nejsem, a tak jsem to jen napotřetí jakž takž vyfotil a rychle od toho. A když jsem dnes v Drážďanech objevil další opuštěný vozík, který tam zřejmě anarchističtí odpůrci establishmentu a nahnědlíků a čehokoli pohodili při věčném souboji se zlem a policií, bylo jasné, že tohle prostě musím sepsat.