ZÁPOČET Z LÉTÁNÍ

Zatímco celá řada mých mladších a troufám si tvrdit i méně talentovaných kamarádů - a co je horší, i spolužáků - už oslavila své tituly na bizarních i respektovaných univerzitách, u mě pořád nikdo s diplomem nezaklepal. Přesto jsem zaznamenal významný studijní milník: zpracoval jsem teze své diplomové práce, čímž se cíl téhle královské etapy přeci jen přiblížil. A za odměnu jsem vyrazil létat na rozmoklou louku.

Před pár lety jsem přitom na vyvýšených prostranstvích a polích trávil každou volnou chvíli, a nebyl jsem sám. Třeba kitingový průkopník Franta si v Jizerkách po krásném letu zlomil kotník, létal i Venál a jindy nás zase rozzuřený sedlák za to, že jsme mu s Jirkou pošlapali řepkové pole, nahnal do chlíva, abychom poklidili jeho prasatům - to si nechte vyprávět. Jenže Franta je na Novém Zélandu a Jirka má taky asi jiné zájmy. O Vaškovi nemluvě.

Několik dní zpátky jsem na létání asi po dvou letech našel chuť: na keškařské vycházce po Děvíně jsme našli parádní louku s asi metr vysokou trávou. Slintal jsem na borce, kteří tam dováděli s větrem o závod. A tak jsem se tam dneska vrátil se svým drakem.

Foukalo, až to ve vodárenské věži architekta Hubáčka divně rezonovalo, jako by tam strašil duch chlorované vody, a na její nevzhledné špičcce chrastily satelity. Plocha křídel mého tažného draka je sice menší, i tak ale činí slušných jedenáct čtverečních metrů - dost na to, aby to s letcem s poctivou novinářskou postavou pohazovalo po louce jak s nějakým nehmotným igelitovým pytlíkem z amerického filmu.

A taky že ano. Zadržím dech. První poryv větru přináší závrať, adrenalin, srdce, nebo co to je, buší do spánku, oranžový flek vystřelí nad obzor a zastíní mraky a podrážky pohorek se v marné snaze zkouší zarýt do rozměklé země. Letíme a padáme, propojení čtyřmi tenkými provázky a vzájemnou nedůvěrou. Neviditelná a dlouhou přestávkou zjevně zapomenutá síla větru mě okamžitě posílá k zemi a vleče někam úplně pryč. Nejprve ještě celkem elegantně po zadku, poté méně důstojně po břiše a obličeji skrze trávu, obilí, luční kvítí a další vegetaci. Ať tam není šutr! Hlavně ať tam není šutr! Naštěstí to s výjimkou nějakého pejskaře nikdo přes ty vzrostlé rostliny neviděl. A znovu a znovu.

Po čtyřiceti pěti minutách jsem toho měl ažaž a beztak začínalo pršet. Natrhal jsem družce kytičku z těch pár lučních květů, které jsem nestihl zválet. Oranžovou potvoru jsem sbalil a slíbil jsem jí, že ji příště vytáhnu na vzduch dříve než za dva roky.

text a mobilní foto Řízek