ZÁPOČET Z LÉTÁNÍ

Zatímco celá řada mých mladších a troufám si tvrdit i méně talentovaných kamarádů - a co je horší, i spolužáků - už oslavila své tituly na bizarních i respektovaných univerzitách, u mě pořád nikdo s diplomem nezaklepal. Přesto jsem zaznamenal významný studijní milník: zpracoval jsem teze své diplomové práce, čímž se cíl téhle královské etapy přeci jen přiblížil. A za odměnu jsem vyrazil létat na rozmoklou louku.

Před pár lety jsem přitom na vyvýšených prostranstvích a polích trávil každou volnou chvíli, a nebyl jsem sám. Třeba kitingový průkopník Franta si v Jizerkách po krásném letu zlomil kotník, létal i Venál a jindy nás zase rozzuřený sedlák za to, že jsme mu s Jirkou pošlapali řepkové pole, nahnal do chlíva, abychom poklidili jeho prasatům - to si nechte vyprávět. Jenže Franta je na Novém Zélandu a Jirka má taky asi jiné zájmy. O Vaškovi nemluvě.

Několik dní zpátky jsem na létání asi po dvou letech našel chuť: na keškařské vycházce po Děvíně jsme našli parádní louku s asi metr vysokou trávou. Slintal jsem na borce, kteří tam dováděli s větrem o závod. A tak jsem se tam dneska vrátil se svým drakem.

Foukalo, až to ve vodárenské věži architekta Hubáčka divně rezonovalo, jako by tam strašil duch chlorované vody, a na její nevzhledné špičcce chrastily satelity. Plocha křídel mého tažného draka je sice menší, i tak ale činí slušných jedenáct čtverečních metrů - dost na to, aby to s letcem s poctivou novinářskou postavou pohazovalo po louce jak s nějakým nehmotným igelitovým pytlíkem z amerického filmu.

A taky že ano. Zadržím dech. První poryv větru přináší závrať, adrenalin, srdce, nebo co to je, buší do spánku, oranžový flek vystřelí nad obzor a zastíní mraky a podrážky pohorek se v marné snaze zkouší zarýt do rozměklé země. Letíme a padáme, propojení čtyřmi tenkými provázky a vzájemnou nedůvěrou. Neviditelná a dlouhou přestávkou zjevně zapomenutá síla větru mě okamžitě posílá k zemi a vleče někam úplně pryč. Nejprve ještě celkem elegantně po zadku, poté méně důstojně po břiše a obličeji skrze trávu, obilí, luční kvítí a další vegetaci. Ať tam není šutr! Hlavně ať tam není šutr! Naštěstí to s výjimkou nějakého pejskaře nikdo přes ty vzrostlé rostliny neviděl. A znovu a znovu.

Po čtyřiceti pěti minutách jsem toho měl ažaž a beztak začínalo pršet. Natrhal jsem družce kytičku z těch pár lučních květů, které jsem nestihl zválet. Oranžovou potvoru jsem sbalil a slíbil jsem jí, že ji příště vytáhnu na vzduch dříve než za dva roky.

text a mobilní foto Řízek

LÉTÁNÍ ZA ZVUKŮ ZVONKOHRY

Drakování, kajtování, svátkování
text Venál, fotky Venál a Řízek

Toho dne jsem se vzbudil opravdu hodně brzy. Tři čtvrtě na dvanáct to skutečně jistily. Po ranním doprobuzení jsem vykouknul ven a vidím nádherný den jak stvořený k nějaké té outdoor aktivitě. Jako kdybych byl vyslyšen. Stačilo zčeknout telefon, a tam stála zpráva: „Dnes jdeme s Frantou lítat. Nechceš se připojit?“ Neváhal jsem ani vteřinu a už jsem bušil do telefonu číslo na Lukyho, abych mu potvrdil svou účast. Velkorysé vyzvednutí mé osoby nebylo zase až tak vlastně velkorysé, jak jsem si původně myslel, jelikož se naše cesta ubírala směrem tak mně dobře známým na Kuchařík, ale i tak jsem byl potěšen.

Naše první letové hodiny toho dne – pro mě první letové hodiny vůbec – byly za Kuchaříkem. Krásná loučka s poměrně mírnými větrnými podmínkami mně velmi vyhovovala, ovšem Franta s Lukym se né a né uspokojit s takovým mírným nárazovým větříkem, a tak se rozhodlo, že popojedeme do Vonoklas. Franta si tam vzpomněl na luxusní poloplácek, teda chcete-li rovinu s kopečkem(Vlastíkovina), s mohylou. A prosluněné údolí se zároveň rozeznělo mocným hlasem zvonkohry. Paráda.


A tam teprve začal ten správný Hukot. Kluci na nic nečekali, rozložili draky a šli na to. Já jsem nejprve fotil a pak přišla opět má chvíle. Luky mi půjčil nezbytné propriety a šel jsem na to. Bohužel k mé smůle i k Lukyho smůle mi draka půjčil zrovna v tom největším fičáku( 8-9 m/s), takže já jsem poznal, co je to pořádný kajtování, drakování.

Má snaha dostat draka nahoru se po nějaké té chvíli vyplatila a konečně jsem mohl létat. Byl jsem docela v šoku, když mě Luky musel držet za pás, a stejně mě to zvedlo. To se opakovalo asi ještě třikrát. Nebyl čas na hrdinství, tak jsem se zase stal fotografem. Franta si silnější vítr krásně užil, lítal si pěkně ze strany na stranu a draka držel kolmo k zemi. Po vystřídání stráží jsme s Frantim byli svědky několika docela v poho poletů, jež předvedl Luky, který si toho silnějšího větru příliš neužil, jelikož se během pár minut situace změnila a nefoukalo tolik. Za chvíli jsme se zase vyměnili, a já mohl vylétnout do oblak.


Tentokráte se nic dramatického nedělo a já jsem v pohodě sám mohl lítat, jak ten pták. Sice létal kajt a já jsem ho bezpečně ovládal ze země, ale to už nikdo nemusí vědět. Jak jsem tak dolétával, slábl i vítr, nicméně Luky to šel ještě zkusit a my s Frantim jsme v dálce mohli pozorovat koňačky a volat na ně „Pavlo!“ Koňačky z nás byly natolik vyplesklé, že nám nebyly s to ani odpovědět. Asi se ta jedna fakt jmenovala Pavla.

Krásný den, krásné místo na létání, počasí skvělý, vánoční svátek - co víc si přát.

Mějte se a třeba při lítání zase čau.

Josef Václav Špirek reg. ochr. znám made by Kosoř.