ŽEBRÁCKÝ PLES

V Žebráku mají kromě dvou zřícenin taky obludný socrealistický betonový kulturák. V něm slavily studentky z Berouna svou nastávající zkoušku dospělosti. A protože mezi nimi byla i kamarádka Eliška, jeli jsme tam ve velkém.

Na parkovišti před kulturním domem se leskly škodovky, žigulíky a lepily se na bavoráky. Na naše auto místo nezbylo. Mládež před vchodem kouřila trávu a měla nakřivo kšilty, jak to tak bývá, my zaparkovali přímo před nonstop barem - se všemi riziky, které se k tomu vázaly.

Přijeli jsme hrozně pozdě, protože jsme večer poctivě trénovali, abychom v sedmé fotbalové lize náhodou neudělali ostudu. Osádka našeho vozu - Maruška, Venál, Péťa - odstartovala večírek už tam, připila si s Vlastíkem na zdraví jeho synátora Járy jakýmsi zkumavkovým krvesajem (nevím, co tím chtěl Vlasta říct), někteří několikrát.

 Kvůli pozdnímu příjezdu měli všichni obrovský náskok, který se zdál v jistých případech (Jirka, Milan) nedostižný, ale část z nás to nakonec zvládla. Na ubrusech byly namalované hnusné kytičky, v tombole se dal vyhrát živý křeček, anebo jsme mohli vydražit mrtvého kance. Parket připomínal diskotéku z filmů s Vaculíkem, všechno blikalo a zářilo, stroboskop zavěšený u stropu u skočné syntetické polky působil nepatřičně, ale to tak nějak všechno, pokud člověk zrovna byl střízlivý. Tancovat se nedalo, leda pařit.

Před barem byl rozvalený mohutný neonacista, maturantkám padaly šerpy i půjčené šaty. Slušelo to jen Elišce a Marušce (a možná i dalším, ale měl jsem oči jen pro ně). A v jedné přestávce, kdy si kapela utírala orosená čela, nastoupili hiphopeři z (považte!) šesté nejlepší skupiny v tuzemsku. Ale byla to synchronizovaná nuda. Hiphop is dead.

Okolo půlnoci se kapela rozvášnila, podruhé zahrála píseň Praha od Péťovy oblíbené kapely i nesmrtelnou ódu na svařák od skupiny Harlej. Jirka neplánovaně odpadl a načas ztratil peněženku, Václav přišel o telefon, šli jsme ho spolu hledat na mráz mezi vajgly a hiphopery. "Nehledáš náhodou mobil?" vesele zářila Péťova očka, když pak jako kouzelník rošťácky vytáhl pohřešovaný přístroj z kapsy u saka.

Přišlo půlnoční překvapení s mixem písniček a scénkou, které mi nápadně připomínaly turisťáckou mitru. Potom dýdžej spustil Sladké mámení a Majkla Dejvida a začalo neúprosné totalitní disko. Milan bloumal v kabátu po parketu a s nikým nemluvil, Péťa objevil opuštěné jídlo a k naší velké radosti se do něj odvážně pustil.

Okolo jedné hodiny jsme to otočili. Václav ještě optimisticky koupil dvě plzně na zpáteční cestu, načež jej probudil až zpomalovací práh v jeho domovské dědině. Rozjetý Péťa varoval, že bude hrozně hovorný, ale za celou cestu pronesl jen: "Most Barikádníků," když jsme jeli přes most Barikádníků.

A v půl třetí do hajan, zatímco maturantky, prahnoucí po kariérách učitelek v mateřince, asi zrovna dobývaly časně ranní Beroun na afterparty a Milan zřejmě ještě mlčky a zadumaně bloumal po parketu.

text a fotky Řízek
(vyjma fotky, na níž Řízek je - tu fotil Péťa, a já mu slíbil, že ji na ten internet dám. A taky reklamy na pivo, tu fotila Maruška a já na to trestuhodně zapomněl)

ŽIDLE

Poplesový evergreen

text a fotky Řízek

Na plese jistě tančili až do rána, až se nové parkety v sokolovně styděly černými šmouhami. Kapela hrála, jako kdyby každý muzikant chtěl vyhrát nějakou svou vlastní talentovou show. Honorace byla nastrojená, chtěla se líbit, plebs chroupal brambůrky a arašídy a hýčkal si své tři lístky do tomboly.

Na všech bylo napsáno SMŮLA, ZKUSTE TO ZASE ZNOVU, ale na balkoně, kde se gymnastické kruhy skoro protínají s nebesy a kde horní konec provazů a tyčí ústí do stratosféry, byl prima výhled na to vše reprezentativní pinožení. Koupili další pytlík arašídů, dvě plechovky staráče a láhev červeného čehosi a unavenému dítěti kofeinovou injekci v plastu.  

Pytlíky zmačkali, víno vypili a arašídy rozházeli pod stůl, brambůrky vysypali na sousední stůl a plechovky taky, zase nevyhráli, probuzené dítě nožem vyrylo do desky stolu kosočtverec se třemi proužky a šli domů.

Takhle nějak to určitě vypadalo na radotínském plese, soudě podle věcí, které jsem našel, když jsem tam v neděli ráno tradičně uklízel. Vždy se tam natlačí zástupci různých radnicí dotovaných spolků - ti samí lidé se potí doufajíce v granty; pár svalovců z řad turistů, o něco víc skautů a skautek. Ty vidím právě jen jednou do roka tam, jak skládají ubrusy a přepečlivě rovnají stoly a židle. Ionesco se tím kdysi inspiroval a napsal hru Židle, absurdní jako ta fotka nahoře.

„Letos nahoru na ty stoly fakt nelezu,“ řekl jsem Petrovi asi pět vteřin před tím, než mě Starosta požádal, abych vylezl nahoru na vznikající a v bocích se vlnící pyramidu těch všech stolů. 

Nešlo neposlechnout (granty, polichocení); a navzdory všem těm rokům se mi to podařilo postavit blbě, takže se Správce nervozně škrábal za uchem a mumlal: „To je blbě, kluci, to je blbě.“

Přesto se to tam nějak nakonec vešlo, plebs si možná místo výhry v tombole odnesl nenápadně pár židlí a stolů. Dostali jsme jako grant zbylé plechovky staráče, zatímco skautky vysávaly, a příště zase přijdeme nasát zbytky plesové atmosféry, to víte, že přijdeme!

ŽIDLE A DALAJLÁMA

Odvrácená strana plesu
text a foto: Řízek

V seznamu spolupracovníků, který před tradičním radotínským plesem rozesílal šéf akce Rádoš, figurovala celá řada jmen. U mého byl typický a výstižný nápis „ještě neví“; u Honzinova dokonce razantní „nepřijde“. Přesto jsme se tam zrovna my dva v neděli ráno sešli, abychom v sokolovně uklidili tu spoušť, co tam tanečníci zanechali.

Musím se pochlubit, že jsem tam byl nejdříve. Dílem proto, že jsem si trochu spletl hodiny, ovšem zejména z toho důvodu, že jsem netančící. Tím pádem svěží, a tak jsem si už krátce před desátou zvesela přesouval židle mezi bledými nevyspalými sokolníky.

Václav dorazil o celých třináct minut později a na plese také nebyl – ještě toho trochu! Tančící veřejnost se trousila, ale účast zaostala za papírovými (tedy spíš mailovými) předpoklady. Naštěstí tam byla spousta skautů a skautek. „Prosím tě, jak se jmenuje ta v tom zeleným? A ta s tou zavázanou rukou?“ Ze své oblíbené, kompenzační pozice na hromadě stolů jsem měl nádherný výhled na tu lopotící se tlupu brigádníků.

Nejvíce legrace je vždy s těmi obřími míči. V sobotu, když jsme sál pro tu slávu připravovali, jsme je samým jásotem posílali vzduchem; to byste nevěřili, jak taková věc pěkně lítá nad ostrými hranami židlí a stolů! Však nám to taky brzy zatrhli. Dobré jsou taky ty barevné třásně, jež se táhnou nad hlavami tanečních párů. Přivazovali jsme je s Vlastou a nadávali jsme si u toho s vulgaritou dosahující průměrných karetních hodnot. Sokolové trochu nevěřili.

Starosta Karel a starosta Míra nám na závěr poděkovali za odvedenou práci a já jsem si zabavil totálně kýčovitý kalendář, tak jako loni. Ale tentokrát bez Petra Čecha, ten je přece zraněný. Nakonec přišel dalajláma, potřásl si s námi rukama a zase někam zmizel. Do Nepálu, nebo možná do Kosoře.

Tak zas za rok, milé židle a stoly.