SRÁŽKA SE SVALNATÝM BLBCEM

Fňukna a bebíčko
text a autoportrét Řízek

V pátek jsem byl naposledy v životě ve Futuru. Při odchodu z klubu mi holohlavý primitiv, působící zde v čestné funkci vyhazovače, o fut(u)ro dveří zhola bezdůvodně rozbil hlavu. A bezesporu jsem nebyl první.

Okolo půl druhé jsme si řekli, že už těch kolovrátků bylo příliš, nalezli jsme šatnu a chystali se vyrazit do mrazu. Když tu... Sikina hodlala otevřít nesprávné dveře. Že to nelze, upozornil ji holohlavý gentleman v mikině Lonsdale: "Seš normální, že lezeš ven nesprávnejma dveřma?"

"Dobře, ale nemohl byste to příště říct slušně?" zareagovala Maruška, jež šla za Sikinou. A ještě za nimi jsem vycházel já a zaslechl jsem odpověď svalnatého intelektuála: "Já si můžu říkat, co se mi zachce. Utíkej, prdelko." 

Přišel jsem a muži sdělil, aby se uklidnil a nechal holky na pokoji. Že to nebyl dobrej nápad, jsem pochopil záhy. To už jsem ležel na zemi a debílek do mne chtěl začít kopat. Jeho společník s podobným vzezřením se chystal také zasáhnout, ale jeho prý zastavili mí kamarádi (děkuji). Vstal jsem, viděl rudě a chtěl jsem mu to vrátit - naivně, sto kilo nemám, bojová umění a Daniela Landu nevyznávám. Chlapík se do mne opřel razantněji, odlétl jsem ke dveřím, zatmělo se mi před očima a najednou jsem byl venku. 

S úžasem jsem zjistil, že mi z hlavy prýští krev, měl jsem celou červenou ruku, aniž bych předtím jedl červenou řepu nebo něco takhle hrozného. Zavolali sanitku i četníky. Záchranka na jedničku, policie na slabší čtyřku - nechtělo se jim cokoli dělat, tlupa byť odhodlaných, ale dost opilých kamarádů je nemohla zlomit. A to se snažili ještě na služebně, když už jsme s Maruškou byli v Motole. Vyhazovači se mezitím prý někam ztratili. 

Jen dva stehy to spravily, na pohotovosti jsme rozhodně nebyli nejhorší případ - zaujala zvlášť dvojice lidí, kteří se v radotínské čajovně opili (čajem?) a "prošli sklem". Byli celí opuchlí, pořezaní a vysmátí a neměli telefon a kam jít. 

U nás to ale dopadlo dobře, tedy samozřejmě v rámci možností. A na vznětlivého vyhazovače chystá má právní poradna trestní oznámení. 

Akce se povedla na 18 %.

RETROFUTURUM

Osmdesátky, devadesátky, sedmnáctky
text a foto Řízek

Solidaritu! Žádal jsem svého domácího kocoura aspoň o několikaminutové nastavení spánku. Marně - on se zase svým ostrým čumákem v 8:17 dožadoval něhy, pozornosti, žrádla či bůhvíčeho. A tak se naše zájmy střetly. Dopadlo to tak, že zatímco všichni ti, kteří byli včera s námi pařit ve Futuru na staré, ale dobré fláky, zřejmě ještě vyspávají zážitky, sepisuji tuto rozpustilou rekonstrukci. A taky jsem dal do pračky prádlo - točí se v rytmu osmdesátkových pozlátkovaných kolovrátků. Takže z toho zvíře taky něco má.



Ve 4:01 jsme vystoupili z autobusu 601 a byli jsme bezmála u vytržení, že je to tak kulaté. Venku zuřila téměř vichřice a Milan na mě pořvával něco o dracích. Václav pokračoval autobusem dále a někdy mezi 4:02 a 8:17 a někde mezi Radotínem a Kosoří zanechal brejle a berle. Brejle nepřekvapí, ale co se týče francouzských holí, je to tuším premiéra.



Ve tři hodiny jsme si najednou uvědomili, že hrají jen ploužáky. To by za normálních okolností nevadilo, jenže v situaci, kdy na parketu zbyly zadané páry, ti, kteří se odhodlali k nějakému dočasnému zadání, a přibližně šestice nás-mužů v kroužku, to bylo trochu faux pas. Zjistili jsme, že "náš" nákupní vozík nám někdo ukradl, a Václav tak musel po svých. To měl ještě berle a viděl na cestu. Našli jsme tramvaj.



Mezi půlnocí a třetí hodinou vrcholila ukrutná jízda. Na plátně a v zahuleném a zpoceném éteru se střídali Roxette, Majkl, Madonna ještě téměř panna, nagelovaný Travolta, ale přišla i dekadentní Nirvana, nahrazená posléze rozjuchanými Boney M zpívajím o nějakém Rasputinovi.



Ale třeba i The Clash, které vystřídali zapomenutí Erasure, což je jako kdyby po Mňáze pustili Evu s Václavem, jenže jako dítě jsem obdivoval toho pána, jak chodí na pódiu tou vodou a cáká na fanoušky pod ním. A tajně jsem chtěl být jako on. Mít na sobě výstřední hadry a mokré boty. A pak lítat s klávesami na takovém podivném stroji. No, zatím mi to nevyšlo, ale třeba se jednou dočkám.

Před půlnocí a kolem ní odpadla velká část našeho výběru, a to buďto veřejně, nebo pokradmu. Ovšem na parketu, tam se děly věci a velká část z nich se motala kromě jednoho z nás, kterému ostatní otevřeně či aspoň v skrytu záviděli. Péťa si opakovaně sundaval tričko, já si rozepl jeden knoflíček na košili. Prostě uvolnění, jak má být.



Kolem desáté jsme ovládli podzemí klubu. Nikdo netančil, a tak jsme museli začít. Zchromlého Václava jsme přivezli v nákupním vozíku, k dokonalé iluzi měl ještě volat Na Bělehrad! Předtím jsme byli v parku nad Andělem, popíjeli donesené nápoje a krmili se karbanátky s divnou okurkou a bylo nám zima a fajn.



A to je tak všechno, pračka akorát doprala, zapípala a kocour dotančil.