VOZÍKY

O frustraci z nakupování a tak
text a foto Řízek

Nerad bych se mýlil, ale kovové nákupní vozíky, podobně jako pravidlo, že si člověk pokaždé stoupne k té nejpomalejší pokladně, pravděpodobně budou nakupování provázet navěky. Dokonce i na tom blbém internetu, kde ty nerudné pokladní a stupidní muziku dokázali odbourat, straší pořád ikona nezničitelného vozíku! Drátěné vozidlo umí převážet dva lahváče i nákup za polovinu mého platu, jakožto i mého kamaráda, je tedy naprosto univerzálním a spolehlivým strojem, jemuž vždy důvěřivě svěříme vše, nač máme chuť.

Stává se to zřídka, ale i tenhle stroj se dostane do úzkých. Láká totiž i všelijaké nenechavce. Ano, dokonce i nás. Když nás onehdy hostily Louny, Václav a Piškot rozjely celý řetězec vozíků po svažitém parkovišti a vytvořili kovovou stonožku, která se s nenásilnou elegancí za tříhlasého záchvatu smíchu sesouvala směrem k lounské hlavní silnici, zatímco jsme někam utíkali.

Jindy jsme zase dočasně zchromlého Václava naložili do tohoto kočáru a jeho pomocí jsme jej dovezli až před smíchovské futurum, kde jsem jej vyklopil z metrové výšky na dlažbu – ovšemže omylem –; jen díky vozíku si mohl Václav rovnocenně užít večer, tedy se opít a něco ztratit, nepamatuju si přesně, co že to bylo tentokrát.

Minulý týden jsem se vracel z takzvaného tréninku uklouzaným Radotínem, nikde ani noha, jen uprostřed prázdného parkoviště – dost daleko od bran Alberta! – se třásl zimou vozík. Pětikoruna se v něm leskla jako symbolický šém – ale nefunkční, nikde žádný nákup, žádný zákazník, prostě jen sníh, zima a trapné žluté světlo pouličních lamp.

Banalní zážitky možná nejsou tím, co by člověk čekal od života, na těchto stránkách však určitě nepřekvapí. Kdybych byl uvědomělý občan, pravděpodobně bych vozítko odtlačil někam do tlupy jemu velmi podobných druhů, kde se k sobě pod střechou tisknou a zahřívají se navzájem.

Jenže nejsem, a tak jsem to jen napotřetí jakž takž vyfotil a rychle od toho. A když jsem dnes v Drážďanech objevil další opuštěný vozík, který tam zřejmě anarchističtí odpůrci establishmentu a nahnědlíků a čehokoli pohodili při věčném souboji se zlem a policií, bylo jasné, že tohle prostě musím sepsat.

RETROFUTURUM

Osmdesátky, devadesátky, sedmnáctky
text a foto Řízek

Solidaritu! Žádal jsem svého domácího kocoura aspoň o několikaminutové nastavení spánku. Marně - on se zase svým ostrým čumákem v 8:17 dožadoval něhy, pozornosti, žrádla či bůhvíčeho. A tak se naše zájmy střetly. Dopadlo to tak, že zatímco všichni ti, kteří byli včera s námi pařit ve Futuru na staré, ale dobré fláky, zřejmě ještě vyspávají zážitky, sepisuji tuto rozpustilou rekonstrukci. A taky jsem dal do pračky prádlo - točí se v rytmu osmdesátkových pozlátkovaných kolovrátků. Takže z toho zvíře taky něco má.



Ve 4:01 jsme vystoupili z autobusu 601 a byli jsme bezmála u vytržení, že je to tak kulaté. Venku zuřila téměř vichřice a Milan na mě pořvával něco o dracích. Václav pokračoval autobusem dále a někdy mezi 4:02 a 8:17 a někde mezi Radotínem a Kosoří zanechal brejle a berle. Brejle nepřekvapí, ale co se týče francouzských holí, je to tuším premiéra.



Ve tři hodiny jsme si najednou uvědomili, že hrají jen ploužáky. To by za normálních okolností nevadilo, jenže v situaci, kdy na parketu zbyly zadané páry, ti, kteří se odhodlali k nějakému dočasnému zadání, a přibližně šestice nás-mužů v kroužku, to bylo trochu faux pas. Zjistili jsme, že "náš" nákupní vozík nám někdo ukradl, a Václav tak musel po svých. To měl ještě berle a viděl na cestu. Našli jsme tramvaj.



Mezi půlnocí a třetí hodinou vrcholila ukrutná jízda. Na plátně a v zahuleném a zpoceném éteru se střídali Roxette, Majkl, Madonna ještě téměř panna, nagelovaný Travolta, ale přišla i dekadentní Nirvana, nahrazená posléze rozjuchanými Boney M zpívajím o nějakém Rasputinovi.



Ale třeba i The Clash, které vystřídali zapomenutí Erasure, což je jako kdyby po Mňáze pustili Evu s Václavem, jenže jako dítě jsem obdivoval toho pána, jak chodí na pódiu tou vodou a cáká na fanoušky pod ním. A tajně jsem chtěl být jako on. Mít na sobě výstřední hadry a mokré boty. A pak lítat s klávesami na takovém podivném stroji. No, zatím mi to nevyšlo, ale třeba se jednou dočkám.

Před půlnocí a kolem ní odpadla velká část našeho výběru, a to buďto veřejně, nebo pokradmu. Ovšem na parketu, tam se děly věci a velká část z nich se motala kromě jednoho z nás, kterému ostatní otevřeně či aspoň v skrytu záviděli. Péťa si opakovaně sundaval tričko, já si rozepl jeden knoflíček na košili. Prostě uvolnění, jak má být.



Kolem desáté jsme ovládli podzemí klubu. Nikdo netančil, a tak jsme museli začít. Zchromlého Václava jsme přivezli v nákupním vozíku, k dokonalé iluzi měl ještě volat Na Bělehrad! Předtím jsme byli v parku nad Andělem, popíjeli donesené nápoje a krmili se karbanátky s divnou okurkou a bylo nám zima a fajn.



A to je tak všechno, pračka akorát doprala, zapípala a kocour dotančil.